Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2005, čj. 11 To 330/2005 - 689, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005, čj. 1 T 72/2003 - 634, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností J. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Kladně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedeným rozsudkem odvolací soud, po úpravě skutkové věty, kvalifikoval jednání stěžovatele stejně jako soud prvního stupně, tzn. uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), který spáchal ve firmě Novoeriana jako prodavač s hmotnou odpovědností za svěřené hodnoty.
V rámci pracovní náplně prodával svěřené zboží zákazníkům, ale tržby v hotovosti řádně nevykazoval, neodevzdával a ponechával si je pro vlastní potřebu. Tím způsobil poškozené J. N. škodu ve výši nejméně 1 693 234,62 Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání čtyř let. Současně mu byl uložen trest zákazu výkonu práce spojené s hmotnou odpovědností za hodnoty svěřené k vyúčtování na dobu šesti let a byla mu stanovena povinnost nahradit škodu ve výši 1 593 234,-- Kč. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, týkající se prokázání výše způsobené škody.
V tomto směru porušily rovnost účastníků a upřednostnily výpověď poškozené a svědků proti jeho výpovědi. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud a soud prvního stupně, které odkázaly na obsah svých rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud své rozhodnutí neopíral o zmíněná vyjádření, která nepřinesla žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, nebyla zaslána stěžovateli k podání případné repliky.
Po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Stěžovatel v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, jimž vytýká, že vyvodily nesprávná skutková zjištění, týkající se výše způsobené škody, neboť upřednostnily výpovědi poškozené a svědků proti jeho výpovědi. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v předchozím řízení před obecnými soudy. Tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Z ustálené judikatury Ústavního soudu, týkající se hodnocení důkazů, vyplývá, že pokud obecné soudy, při svém rozhodování, stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak tomu bylo v posuzované věci, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Za rozpor s principy spravedlivého procesu, kam spadá i stěžovatelem tvrzené porušení rovnosti stran, lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nálezy sp. zn. III.
ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95
III. ÚS 23/1993 a další). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním (zjištění výše škody), proč v tomto směru neuvěřily výpovědi stěžovatele a tento svůj postup také logicky zdůvodnily (§ 125 TrŘ). Z označených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy nevycházely pouze z výpovědi poškozené a svědků, jak tvrdil stěžovatel, ale zejména ze znaleckých posudků z oboru ekonomiky a písemného prohlášení stěžovatele o výši škody, kterou poškozené způsobil.
Na odůvodnění označených rozhodnutí obecných soudů lze v podrobnostech odkázat. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Napadená soudní rozhodnutí jsou souladná s ústavními zárukami podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zahrnujícími i obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele.
Jeho podstatou, resp. základním principem spravedlivého řízení, je mj. i princip, podle něhož je soud povinen, v rámci kontradiktornosti a rovnosti stran, poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv, což se v projednávaném případě nepochybně stalo. Z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2006 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu