Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jarmily Nyczové, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 21 Cdo 2464/2024-376, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna 2024 č. j. 16 Co 12/2024-344 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. září 2023 č. j. 85 C 226/2020-293, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. V ústavní stížnosti namítá především způsob, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, a že je zjištěný skutkový stav s nimi v extrémním nesouladu. Porušení svých práv spatřuje i v tom, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, aniž by se jím věcně zabýval.
2. Stěžovatelka pracovala u vedlejší účastnice jako účetní, obdržela však výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Důvodem měla být organizační změna, konkrétně že si vedlejší účastnice bude zajišťovat účetní služby externě. Stěžovatelka se následně domáhala u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Soud nejprve její žalobě vyhověl, jelikož podle něj vedlejší účastnice neprokázala, že seznámila stěžovatelku i s příslušnou organizační změnou. Avšak po kasačním zásahu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodoval okresní soud podruhé a během řízení se změnilo i složení senátu. Okresní soud dle pokynu krajského soudu provedl další důkazy, seznámení s organizační změnou měl poté již za prokázané a výpověď z pracovního poměru za platnou. Žalobu proto zamítl.
3. Krajský soud jako soud odvolací rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Z jeho rozhodnutí plyne, že dovolání považoval za vadné, jelikož v něm nebyly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání. Dále se však ve svém rozhodnutí zabýval i tím, zda mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry není extrémní rozpor, nic takového však nezjistil.
4. Stěžovatelka napadá ústavní stížností (druhý) rozsudek okresního soudu, rozsudek krajského soudu i usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, dále princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda porušil práva stěžovatelky Nejvyšší soud při odmítání dovolání. Nejvyšší soud totiž na úvod svého rozhodnutí uvedl, že dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti. Judikatura Ústavního soudu je ustálena na tom, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo (viz nálezy ze dne 29. srpna 2023
sp. zn. I. ÚS 1585/23
, bod 31; a ze dne 29. srpna 2023
sp. zn. I. ÚS 1564/23
, bod 29).
6. Stěžovatelka založila své dovolání na dvou okruzích námitek. U prvního z nich mělo být dovolání přípustné pro řešení otázky hmotného práva, kterou měl podle stěžovatelky dovolací soud vyřešit jinak. Stěžovatelka zřejmě narážela na to, že důvodem její výpovědi z pracovního poměru bylo její nahrazení externí osobou, což podle ní mělo za důsledek zastřený pracovněprávní vztah (tzv. švarcsystém). Z dovolání však nelze ani výkladem dovodit, o jakou právní otázku, na jejímž řešení by rozsudek krajského soudu závisel, stěžovatelce šlo (a jak a proč by ji měl Nejvyšší soud posoudit jinak oproti své dosavadní judikatuře). Ústavní soud tedy po ověření obsahu dovolání stěžovatelky souhlasí s Nejvyšším soudem, že dovolání v této části vady obsahovalo. Nejvyšší soud proto neporušil právo stěžovatelky na přístup k soudu, když se nezabýval touto částí dovolání věcně.
7. V druhé části pak stěžovatelka zakládala přípustnost dovolání tím, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a rozhodnutí stojí na extrémním rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Poukázala na několik rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu a tvrdila, že postup odvolacího soudu je v rozporu s právem na spravedlivý proces.
8. Nejvyšší soud (přestože celé své rozhodnutí uvedl tím, že dovolání neobsahuje všechny náležitosti) se sám namítanému porušení ústavně zaručených práv věnoval. Zabýval se tím, zda rozhodnutí obsahuje extrémní rozpor, zda nedošlo při hodnocení důkazů k excesu a zda není rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný (viz body 12 až 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Takovému postupu ostatně nelze z pohledu judikatury Ústavního soudu nic vytknout (viz stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 55, popř. též nález ze dne 7. května 2025
sp. zn. III. ÚS 2645/24
, bod 23). Protože lze z rozhodnutí dovodit, že se těmto otázkám Nejvyšší soud (kvazi)meritorně věnoval a neodmítl v této části dovolání pro vady, považoval Ústavní soud ústavní stížnost za přípustnou i vůči rozhodnutí krajského a okresního soudu. I vůči nim nicméně shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti rozporuje především způsob hodnocení důkazů ze strany okresního soudu, což ale Ústavní soud zásadně nepřezkoumává. Jeho rolí je pouze ověřit to, že postup v hodnocení důkazů nevykazuje takové nedostatky, které by dosahovaly porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, tedy zejména nějaký racionálně neobhajitelný úsudek o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (viz např. nález ze dne 3. září 2025
sp. zn. II. ÚS 2881/24
, body 32 a 33).
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně vyjmenovává jednotlivé okolnosti, které podle ní takový extrémní rozpor zakládají. Ústavní soud se však s nimi (po jejich ověření s obsahem spisu) neztotožnil. Obzvlášť okresní soud reagoval na množství námitek stěžovatelky, popsal postup při provádění důkazů a jejich hodnocení, vysvětlil případné dílčí nesoulady mezi výpověďmi svědků, potažmo uvedl, proč podle něj některé důkazy či námitky nejsou relevantní (viz body 69 až 79 napadeného rozsudku). Nad rámec těchto výslovně vypořádaných námitek stěžovatelka napadá spíše marginální nesrovnalosti v jednotlivých výpovědích. Nelze je (jednotlivě, ale ani v souhrnu) považovat za tak extrémní nedostatek, který by opodstatňoval zásah Ústavního soudu. Jinými slovy, zjištěný skutkový stav není prima facie natolik vadný, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět. Naopak, postup okresního soudu při procesu zjišťování skutkového stavu lze považovat (dle obsahu spisu) za důsledný a také logicky a komplexně popsaný v napadeném rozhodnutí.
11. Z rozsudku krajského soudu pak plyne, že také nevypozoroval žádné vady v postupu okresního soudu při dokazování, a proto nespatřoval důvod dokazování opakovat či doplňovat. To lze z ústavněprávního hlediska považovat za dostatečné. Ústavní soud pouze pro úplnost připomíná, na co již stěžovatelku upozorňovaly obecné soudy, že porušení ústavně zaručených práv nelze spatřovat jen v tom, že soud nereaguje na každou jednotlivou výtku, co účastník vznese [viz bod 31 nálezu ze dne 23. března 2015
sp. zn. I. ÚS 3143/13
(N 60/76 SbNU 809)].
12. Dalšími výhradami stěžovatelky (zejména k otázce změn ve složení senátu okresního soudu) se Ústavní soud nezabýval, jelikož je stěžovatelka neuplatnila řádně v předcházejícím řízení. Tyto námitky jsou tak při nejmenším materiálně nepřípustné.
13. Ústavní soud nedospěl k tomu, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu