USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v
právní věci žalobkyně J. N., zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M.,
advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31, proti žalované ha-vel
internet s.r.o. se sídlem v Ostravě – Muglinově, Olešní č. 587/11a, IČO
25354973, zastoupené Mgr. Bc. Petrou Juřátkovou, advokátkou se sídlem v
Olomouci, nábř. Přemyslovců č. 867/8, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 226/2020, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. dubna
2024, č. j. 16 Co 12/2024-344, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc.
Petry Juřátkové, advokátky se sídlem v Olomouci, nábř. Přemyslovců č. 867/8.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.
4. 2024, č. j. 16 Co 12/2024-344, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v dovolacím řízení
nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné
předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,
uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a
alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
6. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně spatřuje v tom,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení:
a) „jednak otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak,“
b) „jednak otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
7. Ve vztahu k takto nedostatečně vymezené otázce a) (dovolatelka žádnou
otázku neformuluje a její vymezení nevyplývá ani z jeho obsahu) je v dovolání
namítáno, že „v tomto konkrétním případě tzv. externí zpracování mzdové agendy
představuje zastírání ‚švarcsystému‘ a že již z tohoto důvodu je výpověď z
pracovního poměru neplatná“, že za situace, kdy „T. pracuje u žalované v
pracovním poměru na základě pracovní smlouvy jako asistentka a že jako externí
mzdová účetní nepracuje pro žádné další klientky (toliko pro žalovanou), nelze
dospět k závěru, že práci, kterou M. T. pro žalovanou vykonává, vykonává jako
externí mzdová účetní v rámci tzv. outsourcingu, ale že tuto práci vykonává v
pracovněprávním vztahu a že se tedy jedná o tzv. švarcsystém“, že „je důležité
se zabývat toliko otázkou, zda se žalobkyně skutečně stala pro žalovanou
nadbytečnou v důsledku rozhodnutí žalované nechat zpracovávat (toliko) mzdovou
agentu externí účetní M. T. jako OSVČ podnikající na podkladě živnostenského
listu, nikoli pak rozhodnutím žalované ohledně vedení pokladny nebo
administrace SIM karet, případně dalšími činnosti, které žalobkyně pro
žalovanou v pracovním poměru vykonávala, když … žalobkyně s takovými
organizačními změnami ze strany žalované nejpozději ve výpovědi seznámena
nebyla“, a že proto „v tomto konkrétním případně nelze dospět k závěru, že
pokud žalovaná skutečně rozhodla …, že činnost dosud vykonávanou žalobkyní coby
zaměstnancem bude nadále zajišťovat prostřednictvím externí mzdové účetní M. T., že by v tomto konkrétním případě bylo žalobkyní zastávané pracovní místo
mzdové účetní z důvodu úspory finančních prostředků platně zrušeno a že tak byl
dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“. Tyto námitky však představují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci
odvolacím soudem, aniž by dovolatelka jakkoliv formulovala, v čem je řešení
přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v
judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již
řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení
přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
8. K nastolené otázce procesního práva b) dovolatelka uvádí, že
„rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního
stupně jsou zatíženy vadou, a to extrémním rozporem mezi závěrem soudu o
skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, když soudy nepostupovaly v hranicích
vymezených zásadou volného hodnocení důkazů“, že „rozhodnutí soudu prvního
stupně zcela pomíjí vícenásobné rozpory ve výpovědích svědků, rozpory mezi
výpověďmi svědků a listinnými důkazy, pomíjí osobní vazby mezi svědkyněmi
navzájem a jejich loajalitu k žalované danou pracovními a podnikatelskými
vazbami“, že odvolací soud „pominul“, že žalobkyně „brojila zcela konkrétními
kruciálními námitkami proti účelovému a jednostrannému hodnocení důkazů soudem
prvního stupně a namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všemu, co v
řízení vyšlo najevo a co uvedli účastníci“, že odvolací soud „zcela nekriticky
převzal hodnocení důkazů a tedy ani (správně zřejmě „i“) skutkové zjištění
soudu prvního stupně jako jeho výsledek, aniž by se sám vypořádal se zcela
konkrétními námitkami žalobkyně“ [z rozsudku soudu prvního stupně „není zřejmý
logický myšlenkový postup uplatněný k posouzení zjištěných skutkových
okolností, tj. hodnocení rozporů ve výpovědích svědků, hodnocení rozporů mezi
výpověďmi svědků a jinými důkazy či najevo vyšlými skutečnostmi, hodnocení
způsobu výpovědi svědků a hodnocení osobního vztahu svědků k věci samé a osobám
zúčastněným v řízení“, a „myšlenkový postup prezentovaný rozsudkem 1. stupně je
natolik jednostranný, banalizující či vůbec nezmiňující okolnosti, jež
zpochybňují věrohodnost svědků (zejm. klíčové svědkyně R. B.) a skutkovou verzi
žalované, že nelze než poukázat na to, že se zde soud dopustil excesu při
vyhodnocení výsledků dokazování a že tedy nepostupoval dle pravidel pro
hodnocení věrohodnosti svědků“]; v části III dovolání potom dovolatelka obsáhle
poukazuje na četné „významné rozpory mezi závěrem soudu o skutkovém stavu věci
a provedenými důkazy“. V podstatě tím repetituje argumentační linii obsaženou
již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně.
9. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že
zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů, na
jejichž základě odvolací soud k uvedenému závěru dospěl, pak přehlíží, že
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na
jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v
napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7.
2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
11. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb.
rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp.
zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
12. Dovolací soud neshledal, oproti přesvědčení žalobkyně, extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího
soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného
„extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového
stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování
základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z § 132 a násl. o. s. ř. nikdy
dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud
prvního stupně se námitkami žalobkyně řádně zabýval, v odůvodnění svého
rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, jaká skutková zjištění učinil a z jakých
důkazů přitom vycházel (srov. body 5–54 a 57 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně) a podrobně též vysvětlil, jak tyto důkazy (zejména účastnické a
svědecké výpovědi) hodnotil z hlediska jejich věrohodnosti (srov. body 69–79
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); pokud se potom odvolací soud s
takovým hodnocením důkazů spokojil a v odůvodnění svého rozhodnutí na ně
poukázal (srov. body 24–26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nelze jeho
postupu nic vytknout. Dovolací soud proto v postupu soudů zjevný rozpor s § 132
o. s. ř. neshledal. O takový výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na
její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě zjevně
nejedná.
13. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky
dovolatelky o nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (namítá-li, že
toto odůvodnění „je zcela nepřesvědčivé a neodpovídá požadavkům kladeným na
rozsudky vydané v právním státě“, resp. že „odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně je zcela nedostatečné“, jelikož „z provedených důkazů vyvozuje závěry,
které jsou s těmito důkazy v extrémním rozporu, a zcela stranou ponechává
valnou většinu zcela zásadních a konkrétních námitek žalobkyně“, a odvolací
soud v napadeném rozsudku „tyto vady naprosto a plně nekriticky přejímá, když
rozsudek prvního stupně bez sebemenších výhrad či dodatků potvrzuje, aniž by se
sám vypořádal s podstatnými námitkami žalobkyně“). Takové námitky nejsou
dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst.
1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu
řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud
přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy,
jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak
vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit
toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již
domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu
dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
14. Uvedené námitky ostatně ani nejsou opodstatněné. Judikatura soudů
již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního
stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu
uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na
újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
15. Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění zcela zřetelně a srozumitelně
plynou důvody, pro které byl ve věci samé jako správný potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala
určení, že výpověď ze dne 30. 3. 2020, doručená žalovanou žalobkyni téhož dne,
je neplatná. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o.
s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k
zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že
nebránilo dovolatelce v uplatnění jejích práv.
16. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze
dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka
řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek
odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu