Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Maxima Ponomarenka, zastoupeného Mgr. Kristýnou Coufalovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 1292/17a, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 190/2025-177 ze dne 8. 9. 2025 a výroku I usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Cm 19/2025-59 ze dne 29. 5. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MI Estate s.r.o., sídlem Štefánikova 18/25, Praha 5, a Miloslava Nermutě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obchodní společnost MI Estate s.r.o. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice řízení) žalobou požaduje, aby Městský soud v Praze uložil stěžovateli a druhému vedlejšímu účastníkovi povinnost jí společně a nerozdílně zaplatit 67 787 332 Kč s příslušenstvím. Toto plnění má představovat hotovost v pokladně žalobkyně, kterou stěžovatel a vedlejší účastník nevydali spolu s účetní evidencí, když přestali dne 31. 10. 2024 vykonávat funkce jednatelů žalobkyně.
2. V tomto řízení městský soud vydal předběžné opatření, kterým stěžovateli zakázal nakládat s konkrétním pozemkem. Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu potvrdil. Ústavní soud následně odmítl ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím usnesením sp. zn. I. ÚS 2143/25 ze dne 25. 9. 2025, na které lze odkázat pro podrobnosti.
3. Dne 27. 5. 2025 vedlejší účastnice navrhla, aby městský soud nařídil další předběžná opatření, kterými by stěžovateli byla uložena povinnost nenakládat s konkrétně určenými nemovitými věcmi, aby mu byla uložena povinnost nenakládat s vybranými podíly v obchodních společnostech a aby bylo omezení v podobě zákazu nakládat s vymezenými nemovitými věcmi uložena i druhému vedlejšímu účastníkovi.
4. Městský soud návrhu částečně vyhověl a výrokem I napadeného rozhodnutí stěžovateli uložil, aby se zdržel jakéhokoli nakládání s id. 1/2 vybraných pozemků v k. ú. Dejvice, obec Praha, evidovaných na listu vlastnictví č. X v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha. U těchto pozemků vzal městský soud za osvědčené, že je stěžovatel dne 24. 3. 2025 bezúplatně převedl na Julii Zachařovou, svoji matku. Podle městského soudu existuje reálná obava, že by pohledávka žalobkyně nemusela být uspokojena. Výrokem II městský soud návrh ve zbylé části zamítl, neboť vzhledem k obsahu návrhu nebylo zjištěno, že by existovala reálná obava o výkonu soudního rozhodnutí.
5. Vrchní soud k odvolání stěžovatele a žalobkyně rozhodnutí městského soudu napadeným rozhodnutím potvrdil.
6. Proti napadeným rozhodnutím podala již dříve ústavní stížnost Julie Zachařová, matka stěžovatele, která se jimi cítila být dotčena z důvodu, že právě na ni stěžovatel převedl nemovitosti dotčené uloženým předběžným opatřením. Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným usnesením sp. zn. I. ÚS 3268/25 ze dne 11. 11. 2025.
7. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí postrádají zákonný podklad, jsou projevem svévole, a nemohou proto uspět z hlediska posouzení ústavnosti nařízení předběžného opatření. Stěžovatel upozorňuje, že předběžné opatření mu zakázalo nakládat s pozemky, které ke dni jeho vydání už nebyly v jeho vlastnictví (vklad do katastru nemovitostí byl proveden podle tvrzení stěžovatele dne 28. 5. 2025, den před vydáním usnesení městského soudu). Z logiky věci s nimi tedy stěžovatel nemůže nijak nakládat. Předběžné opatření tak nebylo schopno dosáhnout zamýšlených následků, a jako takové mělo být vrchním soudem zrušeno. Odůvodnění napadených rozhodnutí je neúplné v tom smyslu, že dostatečně neřeší, zda byly pozemky ve vlastnictví stěžovatele.
8. Obecné soudy podle stěžovatele nezohlednily dopad předběžného opatření do jeho ústavně zaručených práv. Nemohla být splněna podmínka obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí, když majetek stěžovatele mnohonásobně převyšuje žalovanou částku. Nejde o přiměřené omezení jeho práva na ochranu vlastnictví. Vědomost obchodních partnerů o předběžných opatřeních navíc ohrožuje podnikatelskou činnost stěžovatele.
9. Prvky svévole spatřuje stěžovatel též v hodnocení skutkového stavu. Obecné soudy podle jeho názoru nehodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech a neobjasnily dostatečně skutkový stav. Stěžovatel jednak namítá, že nebyl dostatečně objasněn skutečný stav pokladny v rozhodné době, jednak na straně pasivně legitimovaných přichází v úvahu další osoby, které také mohly nakládat s pokladnou. Dále stěžovatel uvádí, že nebyl jednatelem nepřetržitě, a nebyl objasněn stav pokladny v době, kdy se jednatelem stal, což podle něj dále oslabuje, že by za údajné "manko" nesl odpovědnost. Odborná stanoviska, která stěžovatel opatřil, znevěrohodňují účetnictví žalobkyně.
10. Současně stěžovatel "pro případ potřeby" požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Vycházel přitom z toho, že ústavní stížnost podle svého obsahu napadá usnesení městského soudu pouze v rozsahu jeho výroku I. Shledal však, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Předmětem přezkumu jsou rozhodnutí soudu o návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavnímu soudu podle jeho ustálené judikatury (např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 189/01
ze dne 21. 11. 2001) zpravidla nenáleží do takových rozhodnutí obecných soudů zasahovat, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není předurčen konečný výsledek sporu. Zároveň však Ústavní soud vyjádřil názor, že i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 52/13
ze dne 8. 8. 2013), byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti.
13. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Pojem svévole v ustálené judikatuře Ústavního soudu znamená extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je i přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právně konsensuálně akceptovaném významu. Konečně svévolí může být i rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Zároveň lze za svévoli považovat flagrantní porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.
14. Podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně obecnému soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření (nález sp. zn. II. ÚS 1117/22
ze dne 14. 2. 2023, bod 18).
15. S ohledem na takto omezený rozsah přezkumu lze k nyní posuzované věci konstatovat, že rozhodování o předběžném opatření mělo zákonný podklad, jelikož šlo o řízení, v němž právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit (viz § 102 občanského soudního řádu) a žalobkyně podala návrh na nařízení předběžného opatření. Napadené rozhodnutí bylo rovněž vydáno příslušným orgánem. Z hlediska svého odůvodnění napadená rozhodnutí obsahují přezkoumatelné vysvětlení, proč byly naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření (určené § 102 odst. 3 ve spojení s § 75c odst. 1 občanského soudního řádu). Ústavní soud neshledal v nařízení předběžného opatření svévoli.
16. Při rozhodování o předběžném opatření je třeba, aby navrhovatel osvědčil (nikoli nutně prokázal) skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření, tedy i nárok sám (takto komentáře k § 75c v DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I, II. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 437; a v JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. 1. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023; viz též nález sp. zn. IV. ÚS 189/01
). Napadené rozhodnutí městského soudu je v tomto ohledu odůvodněno odkazem na předchozí rozhodnutí, jež byla podrobena přezkumu v usnesení sp. zn. I. ÚS 2143/25
. Za takové situace muselo být stěžovateli zřejmé, proč obecné soudy považovaly nárok za osvědčený. K návrhům na další dokazování k oprávněnosti nároku, jak plynou z ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že nařízení předběžného opatření představuje zatímní úpravu poměrů; nepředznamenává konečné hmotněprávní posouzení věci. Úsilí o vyvrácení důvodnosti nároku by tak měl stěžovatel směřovat do řízení o věci samé.
17. Obstojí i rozsah odůvodnění usnesení městského soudu k vlastnictví předmětných nemovitých věcí. I zde je třeba podotknout, že městský soud (a posléze i vrchní soud, viz § 75c odst. 4 občanského soudního řádu) vycházel z toho, co bylo v předchozím řízení osvědčeno.
18. Stěžovatel dále tvrdí, že předběžné opatření představuje nepřiměřené omezení jeho vlastnického práva. Městský soud odůvodnil, proč nařídil předběžné opatření právě v takové šíři, a naopak část návrhu vedlejší účastnice pro nedůvodnost zamítl. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud v jeho postupu nespatřuje prvky svévole.
19. Namítá-li stěžovatel, že měl vrchní soud předběžné opatření zrušit, neboť nemůže vyvolávat žádné účinky, připomíná Ústavní soud, že se stěžovatel může návrhem domáhat zrušení předběžného opatření u soudu, který je vydal (§ 77 odst. 2 občanského soudního řádu). Z tohoto pohledu tak není nezbytné, aby se důvody pro zrušení předběžného opatření nyní zabýval Ústavní soud.
20. Co se týče nenařízení ústního jednání u vrchního soudu, Ústavní soud se s obdobnou námitkou vypořádal už v usnesení sp. zn. I. ÚS 2143/25
, bod 6, na něž odkazuje. Ani v tomto postupu tak nelze shledat flagrantní porušení práva na spravedlivý proces.
21. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jelikož rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratší možné době, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti, neboť ten se stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu