Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti O. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem Benešovo nábřeží 3954, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 716/2023-535 ze dne 23. 8. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 6 To 58/2023-495 ze dne 4. 4. 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 4 T 33/2021-451 ze dne 2. 2. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně jako jeden ze dvou obžalovaných uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Toho se dopustil tím, že během hlavního líčení v trestní věci vedené pod sp. zn. 4 T 33/2019 lživě popisoval průběh konfliktu mezi obžalovaným a poškozeným, přičemž potvrzoval obhajobu obžalovaného, s nímž se znal. Soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců. Krajský soud v Brně poté druhým napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek okresního soudu s výjimkou toho, že zkrátil zkušební dobu podmíněného odkladu výkonu na trestu na dvanáct měsíců. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání obou obžalovaných.
2. Druhý obžalovaný podal proti výše uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 3435/23
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nerozhodl o spojení této věci se zde posuzovaným případem. Přestože se totiž některé argumenty stěžovatelů překrývají (jak bude popsáno níže), převážně se ústavní stížnosti argumentačně odlišují.
3. Stěžovatel namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti argumentuje především třemi okruhy námitek. Zaprvé tvrdí, že napadená rozhodnutí nedodržují totožnost skutku. Zadruhé, podrobněji se vyjadřuje k tomu, jakým způsobem podle něj obecné soudy měly vyložit pojmy věrohodnosti a pravdivosti výpovědi, přičemž upozorňuje na to, že ne každá nevěrohodná výpověď zakládá trestněprávně postižitelnou nepravdivou (lživou) výpověď. V té souvislosti dále stěžovatel poukazuje i na možnost použití zásady subsidiarity trestní represe. Konečně za třetí, stěžovatel namítá, že krajský soud nepřípustným způsobem de facto zastřeně naváděl obvodní soud, jakým způsobem má vyhodnocovat důkazy, aniž by krajský soud sám jakékoli dokazování prováděl. V tomto smyslu odkazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu, které se této problematice věnují.
4. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich správnosti, ba ani zákonnosti. Ústavní soud nepřehodnocuje, a ani zásadně přehodnocovat nesmí, důkazy provedené obecnými soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí obecných soudů z ústavních mezí.
5. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Ústavní soud by byl taktéž oprávněn zasáhnout, pokud by zjistil, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny tím, že v pochybnostech učinily zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ). Nejčastěji a nejtypičtěji však Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn (např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ).
6. Z uvedených východisek je proto nutno vycházet i v nyní posuzované věci. Ústavní soud dospěl k závěru, že k protiústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo, a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně shrnuje, že s veškerými námitkami stěžovatele se obecné soudy vypořádaly ústavně souladným způsobem již v samotných napadených rozhodnutích. Nemůže být samozřejmě k tíži stěžovatele, pokud v řízení před Ústavním soudem znovu opakuje argumentaci, kterou předestřel před obecnými soudy, za situace, kdy obecné soudy jeho argumentaci nevyhodnotily způsobem, se kterým stěžovatel souhlasí. Avšak ve zde posuzovaném případě podstata argumentace stěžovatele přímo přehlíží velmi podrobné, srozumitelné a správné argumenty obecných soudů právě k těm námitkám, které stěžovatel znovu předestřel v řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti tak konstatuje, že i s ohledem na znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého postačí usnesení o zjevné neopodstatněnosti stručně odůvodnit (pouhým) uvedením zákonného důvodu odmítnutí, by v tomto případě bylo možné plně odkázat na znění napadených rozhodnutí. Přesto své závěry Ústavní soud dále alespoň stručně shrnuje.
9. Námitky stěžovatele týkající se nedodržení totožnosti skutku nejsou důvodné. Precizním způsobem tento aspekt věci vypořádal Nejvyšší soud v bodě 27 napadeného rozhodnutí, stejně jako krajský soud v bodě 8 odůvodnění. V něm krajský soud uvedl to, co považuje za rozhodné i Ústavní soud, tedy že podstatou trestního řízení bylo od počátku jednání stěžovatele, který vypovídal jako svědek v hlavním líčení nepravdu o proběhnuvším konfliktu. Tato podstata věci se nezměnila ani po drobné úpravě ve formulaci skutku, na kterou odkazuje stěžovatel.
10. Stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy nepostavily najisto, zda se stěžovatel na místě činu nenacházel, a proto uváděl nepravdu o tom, co se na místě činu stalo, anebo se na něm nacházel, ale uváděl nepravdu. Ústavní soud však ve shodě s obecnými soudy konstatuje, že podstata skutku je v obou případech stejná: stěžovatel uváděl záměrně nepravdu, když tvrdil, že se odsouzený pouze bránil, a přitom tomu bylo naopak. Je již nerozhodné, zda tak činil proto, že se na místě činu nenacházel, anebo proto, že se tam sice nacházel, ale o průběhu spáchání trestného činu přesto lhal.
11. Dále není pravdou, že by obecné soudy směšovaly pojmy nevěrohodnosti a nepravdivosti výpovědi, jak naznačuje stěžovatel. Od počátku vedení řízení proti stěžovateli je zřejmé, že je mu kladeno za vinu lživé, tedy nepravdivé svědectví. To, že soudy někdy takové svědectví označí také jako nevěrohodné, neznamená, že nemůže být zároveň nepravdivé. Tyto závěry jsou plně v souladu se stěžovatelem odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1103/2005).
12. Ústavní soud neshledal jakékoli ústavněprávní deficity v údajných pokynech krajského soudu, co se týče dokazování před obvodním soudem. V tomto smyslu je možné skutečně již jen odkázat na zcela vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího soudu pod bodem 30 odůvodnění. Stěžovatel ostatně ve své ústavní stížnosti s touto argumentací Nejvyššího soudu ani nijak nepolemizuje, nebere jeho závěry v potaz, ale předkládá pouze Ústavnímu soudu znovu argumentaci, kterou již uvedl v dovolání. Tomuto aspektu věci se navíc Nejvyšší soud věnoval přesto, že sám shledal, že nespadá pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, čímž vůči stěžovateli projevil značnou procesní vstřícnost.
13. Stejně tak je možné odkázat i na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3435/23 v související ústavní stížnosti druhého obviněného. Lze shrnout alespoň, že městský soud dle hodnocení Ústavního soudu nedával nepřípustné pokyny ohledně dokazování, ale pouze ústavněprávně souladným způsobem soudu prvního stupně vytýkal, že při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tzn., že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Napadená rozhodnutí jsou tedy plně v souladu i se stěžovatelem odkazovanou judikaturou Ústavního soudu, tedy s nálezy sp. zn. I. ÚS 2085/21 , a zejména s kritérii uvedenými pod bodem 57 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2980/22
.
14. Obecné soudy se pak také ústavně souladným způsobem věnovaly i možnosti použití zásady subsidiarity trestní represe (bod 28 a 29 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tyto závěry jsou přezkoumatelné, podrobné, nikterak svévolné, a proto jim Ústavní soud nemá co vytknout, jelikož samo hodnocení použitelnosti zásady subsidiarity trestní represe je primárně věcí obecných soudů.
15. Konečně Ústavní soud shrnuje, že po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel není napadenými rozhodnutími trestně postižen za pouhé jiné vnímání situace a jiné vnímání přiměřenosti nutné obrany, jak to naznačuje ve své ústavní stížnosti. Např. krajský soud v bodě 12 trefně popisuje, že stěžovatel ve své svědecké výpovědi popsal konflikt zcela jinak, nikoli pouze subjektivně odlišně.
16. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu