Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1125/2022-21805 ze dne 10. srpna 2023, a proti výrokům o peněžitém trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 10/2021 ze dne 8. září 2021 a v rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 64/2017-19195 ze dne 6. února 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Praze ("krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. června 2016, spáchaného ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu. Za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi roků ve věznici s ostrahou a peněžitý trest ve výměře 14 000 000 Kč (700 denních sazeb po 20 000 Kč) s alternativním trestem odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Dále stěžovateli uložil trest propadnutí náhradní hodnoty (specifikované nemovitosti) a zákaz činnosti (výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev) na dobu pěti roků.
2. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") zrušil výrok o peněžitém trestu stěžovatele, náhradním trestu odnětí svobody a propadnutí náhradní hodnoty a při nezměněném výroku o vině, trestu odnětí svobody a zákazu činnosti mu uložil peněžitý trest 250 peněžitých dávek po 20 000 Kč (5 000 000 Kč). Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), považuje uložený peněžitý trest za projev libovůle, porušující jeho základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Stěžovatel po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody brojí výhradně proti výši peněžitého trestu; namítá, že obecné soudy nepostupovaly podle § 68 trestního zákoníku, výši trestu stanovily volnou úvahou, a to bez ohledu na jeho majetkové a příjmové možnosti a schopnosti, navíc vycházely ze spekulativního a neprokázaného závěru, že disponuje výtěžkem z trestné činnosti a bezdůvodně stanovily denní sazbu na nereálné představě o jeho finančních možnostech. Příjem stěžovatele v současné době činí přibližně 30 000 Kč měsíčně, a přestože by soudy při určení denní sazby měly vycházet zpravidla ze skutečného čistého příjmu (§ 64 odst. 3 trestního zákoníku), stanovená denní sazba odpovídá měsíčnímu příjmu 600 000 Kč.
5. Podle stěžovatele je určení exemplárního, nedobytného a drakonického peněžitého trestu projevem libovůle a jde o nepřípustné aplikování trestního zákona (platného do 31. prosince 2009). Dále tvrdí, že uložený trest má sloužit i k náhradě škody "jinou cestou", neboť poškozená - Česká republika - nechránila své zájmy a nepřihlásila se do adhezního řízení. Uložený trest není v rovnováze s požadovaným cílem (proporční), jak opakovaně judikoval Ústavní soud, a proto stěžovatel navrhuje zrušit předmětné výroky v rozsudcích krajského a vrchního soudu a unesení Nejvyššího soudu v rozsahu, v němž jeho dovolání odmítl.
6. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, jimž přísluší posoudit, jsou-li podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu; své úvahy musí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li libovůle; nic takového v projednávané věci nezjistil.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel coby jeden ze dvou organizátorů ve spolupráci s dalšími (odsouzenými) osobami neoprávněně vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši dosahující 300 000 000 Kč. Vedle trestu odnětí svobody a zákazu činnosti, které zůstal po rozhodnutí o odvolání nedotčen, byl stěžovateli uložen peněžitý trest, jehož finální výši a důvody pro její určení vrchní soud ve svém rozsudku srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlil (odst. 289).
8. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Podle § 67 odst. 1 trestního zákona lze peněžitý trest uložit pachateli, který pro sebe nebo jiného úmyslně získal majetkový prospěch; podle § 68 odst. 1 a 2 trestního zákona se peněžitý trest ukládá ve 20 - 730 denních sazbách ve výši 100 - 50 000 Kč. Jak důvody pro uložení, tak i výše peněžitého trestu jsou v této věci v zákonem stanovených mezích.
9. Podle nálezu nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, neboť jsou to obecné soudy, které se znalostí konkrétních okolností mohou určit, jaký trest je v dané věci přiměřený. K přiměřenosti trestu v této věci lze odkázat například na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2139/16 ze dne 6. září 2016 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz), podle kterého nesmí mít peněžitý trest likvidační charakter - jeho účelem však je, aby jej odsouzený vnímal jako negativní důsledek své trestné činnosti.
Při ukládání peněžitého trestu je soud povinen opatřit si potřebné podklady pro stanovení jeho výše; počet denních sazeb se určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a výši denní sazby soud stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. To znamená, že soud nejdříve musí opatřit potřebné údaje, a nepodaří-li se mu je obstarat v dostatečném rozsahu, "je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu.
... Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli..." (viz např. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 829/2015-168 ze dne 16. prosince 2015). V projednávané věci vyplývají především z odůvodnění vrchního soudu přesvědčivé důvody pro určení konkrétní výše peněžitého trestu, a nejde proto o projev libovůle.
10. Státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny); tyto meze nebyly uložením peněžitého trestu překročeny. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nezaručuje účastníkovi řízení, že rozhodnutí bude odpovídat jeho očekávání, zajišťuje "pouze" právo na projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem, což se v tomto případě stalo a ani v této souvislosti Ústavní soud nezjistil, že by základní práva stěžovatele byla porušena.
11. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že téměř identickou ústavní stížnost druhého organizátora Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 3463/23 dne 20. března 2024 rovněž odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu