Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2024 č. j. 30 Cdo 1949/2024-99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 28 Co 105/2023-59 a výroku III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. ledna 2023 č. j. 10 C 150/2022-37, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy ve výši 165 000 Kč za průtahy v řízení, ve kterém se její právní předchůdce (manžel) domáhal náhrady nemajetkové újmy, způsobené nezákonným trestním stíháním a odnětím svobody.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 řízení zastavil výrokem I co do částky 77 000 Kč, jelikož v tomto rozsahu již vedlejší účastnice dobrovolně stěžovatelce plnila. Dále výrokem II rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 10 750 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu napadeným výrokem III zamítl. Výrokem IV přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč.
3. Obvodní soud tedy stěžovatelce za průtahy v kompenzačním řízení přiznal částku v celkové výši 87 750 Kč s příslušenstvím. Shrnul, že posuzované řízení započalo podáním žaloby dne 10. 6. 2014 a skončilo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, proti němuž byla následně podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 11. 2021. Obvodní soud dospěl k závěru, že 7 let a 6 měsíců je nepřiměřeně dlouhá doba řízení. V bodě 19 napadeného rozhodnutí obvodní soud shrnul, v čem průtahy spočívaly.
Při určení výše přiměřeného zadostiučinění pak vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále 15 000 Kč za každý další rok řízení, a to dle Stanoviska občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko"). Následně se zabýval kritérii dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu. Celkovou výši zadostiučinění obvodní soud snížil o 20 % z důvodu skutkové složitosti věci a počtu soudních instancí, které o věci rozhodovaly, a naopak zvýšil o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného (právního předchůdce stěžovatelky).
4. Městský soud v Praze následně rozsudek obvodního soudu potvrdil. Neshledal, že by zvýšení základní částky odškodnění o 10 % bylo nedostatečným vzhledem k významu řízení pro stěžovatelku. Stěžovatelka dle městského soudu netvrdila ani neprokázala, že újma, ať už jejího manžela či posléze jí samotné, byla umocněna nějakou další konkrétní okolností, vyjma vágního tvrzení, že se jednalo o újmu značně traumatizující a "dvojnásobnou", protože ji manželé společně sdíleli.
5. Nejvyšší soud nakonec odmítl dovolání stěžovatelky. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, do jaké míry je nadále aplikovatelné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, na jehož základě soudy rozhodly o výši přiměřeného zadostiučinění. Soudy jsou totiž povinny rozhodovat o výši zadostiučinění přiměřeně dle okolností, což učinily. Nejvyšší soud nepovažoval za přípustné ani další stěžovatelkou vznesené otázky, např., zda délka řízení přesahující pět let není již sama o sobě důvodem k přiznání základní částky alespoň 150 000 Kč, a to bez ohledu na složitost věci a další okolnosti.
6. V ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka, že obecné soudy porušily její základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy se podle stěžovatelky drží stanoviska Nejvyššího soudu, jako by bylo kogentní právní normou. Od jeho vydání se přitom hospodářská situace v České republice změnila, což je potřeba reflektovat. I podle judikatury Ústavního soudu je při rozhodování třeba vzít v potaz ekonomický kontext v době, kdy je náhrada přiznávána.
Podle stěžovatelky by bylo "(...) zcela absurdní tvrdit, že sdílené útrapy snižují útrapy toho, kdo se o nich má komu svěřit. Naopak, sdílené útrapy jsou dvojnásobné proto, že pochybnosti o možnosti dosáhnout včasné spravedlnosti nabývá i ten, komu se účastník zdlouhavého řízení svěřuje." Zcela nesprávně tak soudy dospěly k navýšení základní částky odškodnění o pouhých 10 %, ač toto navýšení mělo být zcela evidentně vyšší. Podle stěžovatelky se na posuzovanou věc vztahuje judikatura Ústavního soudu, dle které je přiznání nepatrné částky na odčinění nemajetkové újmy postupem bez citu pro elementární spravedlnost.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh. V takovém případě postačí, je-li usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů ohledně výše přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. To je však především věcí obecných soudů, které musí řádně zhodnotit všechny relevantní okolnosti. V rámci volné, ale nikoli libovolné úvahy jsou obecné soudy povinny řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní výši zadostiučinění. V tomto ohledu přitom napadená rozhodnutí obstojí. Jak Nejvyšší soud, tak před ním i městský a obvodní soud, se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly výší přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovatelce (resp. jejímu právnímu předchůdci) vznikla nepřiměřenou délkou řízení; dostatečným způsobem se zabývaly i jednotlivými kritérii podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu.
Argumentace stěžovatelky je z převážné většiny vágní až nesrozumitelná, jak na to upozornily již obecné soudy. Není např. vůbec zřejmé, proč by zadostiučinění mělo být dvojnásobné proto, že se jej stěžovatelka domáhá po právním předchůdci, se kterým sdílela útrapy plynoucí z dlouhého odškodňovacího řízení.
9. K argumentaci stěžovatelky, týkající se použitelnosti stanoviska Nejvyššího soudu, Ústavní soud odkazuje na nedávný nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25
. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodovací praxe civilních soudů založená na stanovisku Nejvyššího soudu není ani v roce 2025 v rozporu s ústavními požadavky.
10. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu