USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D, advokátem, Společná advokátní kancelář Balík Krtková Šatánková Kojan se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 150/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 28 Co 105/2023-59, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 9. 8. 2022 domáhala zaplacení částky 165 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 8. 2. 2022 do zaplacení, jakožto odškodnění nemajetkové újmy vyvolané nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 257/2017. Žalobkyně je právním nástupcem původního žalobce V. K., který se v uvedeném řízení domáhal uvedeného požadavku z titulu nezákonného trestního stíhání a odnětí svobody.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 1. 2023, č. j. 10 C 150/2022-37, částečně zastavil řízení co do částky 77 000 Kč, protože v tomto rozsahu byl žalobní návrh vzat zpět (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni 10 750 Kč s úrokem z prodlení 11,75 % ročně od 8. 8. 2022 do zaplacení, dále úrok z prodlení 11,75 % ročně z částky 77 000 Kč od 8. 8. 2022 do 19. 9. 2022 (výrok II) a náhradu nákladů řízení žalobkyně ve výši 18 456 Kč (výrok IV); současně zamítl žalobní návrh co do částky 77 250 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 87 750 Kč od 8. 2. 2022 do 7. 8. 2022 (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem uvedený rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do výroku o věci samé.
5. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, z níže uvedených příčin odmítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka žalobkyně „do jaké míry je Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko Nejvyššího soudu“) i po dvanácti letech od jeho přijetí a po zásadních ekonomických změnách aplikovatelné pro všechny věci náhrad za nesprávný úřední postup, resp. v jakém rozsahu se od něj mohou soudy v jednotlivých konkrétních věcech v rámci soudcovské diskrece odchýlit, a to zejména ve vztahu k délce řízení a nastalých životních situací, ve vztahu k poměru délky řízení k délce věku a života účastníka řízení, s ohledem na vývoj inflace a v porovnání s růstem minimální mzdy“.
V této souvislosti již dovolací soud konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).
Z části VI Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21. Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov.
též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21), zvlášť když dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelem akcentovaná vysoká inflace se týká až doby po skončení posuzovaného řízení.
7. Ani žalobkyní kladená právní otázka „zda délka řízení přesahující pět let není již sama o sobě důvodem k přiznání základní částky alespoň 150.000,- Kč, a to bez ohledu na složitost věci a další okolnosti“, nezakládá přípustnost dovolání. Délku řízení jako jednu z řady relevantních okolností případu totiž odvolací soud posoudil a vyhodnotil (viz odstavec 13 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud vychází z ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 82/1998“ nebo „OdpŠk“) a přihlédne zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3310/2023. Úvahy odvolacího soudu přitom nejsou zjevně nepřiměřené a nevyžadující tedy korekci ze strany dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1904/2023).
8. Žalobkyně dále vyjadřuje přesvědčení, že „je při rozhodování obdobných sporů třeba zohlednit, že ve vertikálních vztazích mezi státem a jednotlivcem se základní práva uplatňují intenzivněji, neboť stát bezprostředně zavazují“. Přitom odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, s tím, že „jestliže jeden orgán veřejné moci (soud) má rozhodovat o tom, že jiný orgán veřejné moci způsobil žalobci újmu a že stát je povinen tuto újmu odčinit, je třeba dbát na to, aby nevznikaly pochyby o tom, že v takovém řízení jsou si oba účastníci skutečně rovni a že žalobce má reálnou možnost uplatnit svůj nárok vůči státu“. Ani tato výhrada žalobkyně však nezakládá přípustnost dovolání, neboť neodůvodňuje potřebu změny výše popsané rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, v souladu s níž odvolací soud nárok žalobkyně posoudil. Okolnost, že o odčinění újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením rozhoduje jiný nezávislý a nestranný soud, nevzbuzuje žádnou reálnou ani zákonnou pochybnost o nestrannosti rozhodování o existenci této újmy a o způsobu jejího odškodnění. Nezávislost a nestrannost moci soudní, a tedy i nezávislost a nestrannost jednotlivých soudců (článek 81 Ústavy), je náležitě zabezpečena mimo jiné skrze úpravu § 79 a § 80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů.
9. Žalobkyně závěrem položila otázku „zda Ministerstvem spravedlnosti nevyužitá šestiměsíční lhůta, daná mu zákonem č. 82/1998 Sb. k vyřízení žádosti o náhradu za průtahy v řízení, chrání ve vztahu k úroku z prodlení z požadované, resp. přiznané částky žalovanou i v případě nečinnosti její příslušné organizační složky“, což by podle ní v projednávaném případě zřejmě mělo být důvodem pro stanovení vyšší částky odškodného. Dovolací soud však v této souvislosti již dříve uzavřel, že teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty podle ustanovení § 15 OdpŠk se ocitá stát jako dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (viz např. rozsudek Nevyššího soudu, ze dne 20.
12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, kdy byl tento závěr potvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022). Tato lhůta tedy podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu poskytuje určitý nikoliv zjevně nepřiměřený prostor, aby příslušný úřad zaujal stanovisko k uplatněnému požadavku a aby jej případně uspokojil bez asistence soudu. Samotná okolnost, že příslušný úřad požadavek v této lhůtě neuspokojil nebo k němu nezaujal stanovisko, tedy není důvodem pro navýšení částky zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, a to i s přihlédnutím k faktu, že ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk nebrání poškozenému, aby svůj nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatnil žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk uplatnil u příslušného úřadu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Uvedená výhrada proto rovněž nezakládá přípustnost dovolání, protože nezakládá příčinu pro změnu v tomto odstavci uvedeného přístupu Nejvyššího soudu.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu