Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 ? Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 7 Tdo 761/2023-450, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2023 č. j. 10 To 18/2023-389 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. srpna 2022 č. j. 2 T 5/2022-330, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") označeným v záhlaví uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle okresního soudu totiž stěžovatel opakovaně prudce třásl s dítětem kojeneckého věku, čímž dítěti způsobil četné zlomeniny dolních končetin, dále ho násilně uchopil za zápěstí, čímž mu způsobil zlomeniny horní končetiny, a tupým násilím či pevným úchopem a třesením mu způsobil zlomeniny v oblasti obličeje. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Současně mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a aby uhradil jedné z poškozených osob 52 605 Kč s úroky z prodlení.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením označeným v záhlaví zamítl odvolání stěžovatele. Nejvyšší soud usnesením označeným v záhlaví odmítl stěžovatelovo dovolání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a dále presumpce neviny (čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
4. Stěžovatel uvádí, že ke zranění dítěte mělo dojít v soukromí v době, kdy bylo v péči stěžovatele a jeho tehdejší manželky, matky dítěte. Obecné soudy závěr o stěžovatelově vině nekriticky vystavěly na výpovědi matky a nepřesvědčivých nepřímých důkazech. Podle stěžovatele proti sobě stála výpověď jeho a výpověď matky, která měla sama zájem na výsledku řízení. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je podle judikatury Ústavního soudu třeba klást na hodnocení důkazů zvýšené požadavky. Není-li možné jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je nutné postupovat podle zásady in dubio pro reo.
5. Obecné soudy pochybily i při hodnocení dalších důkazů a skutečností. Dítě sice plakalo v přítomnosti stěžovatele, ale vzhledem ke svým bolestivým zraněním muselo plakat i jindy. Nepřiměřeně silnou váhu pak obecné soudy přiznaly výsledkům znaleckého zkoumání osobnosti stěžovatele, u matky účelově vyzdvihovaly závěr o její submisivní povaze, a naopak opomíjely závěry o její emoční nestabilitě a snížené věrohodnosti. Lékařskou pomoc pro nezletilého sice vyhledala matka, ale stěžovatel ji do nemocnice nedoprovázel pouze pro to, že si to nepřála. Stěžovatel zpochybňuje i závěr obecných soudů, že k němu má i jiné dítě (dcera) negativní vztah, že se stěžovatel obecně nechoval vhodně k jiným dětem v rodině. Přílišný důraz pak obecné soudy kladly na to, že stěžovatel není biologickým otcem poškozeného dítěte. Podle stěžovatele nebyla jeho vina prokázána uceleným a přesvědčivým řetězcem nepřímých důkazů, jak to v obdobných případech vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Pochybení obecných soudů má ústavní rozměr, neboť nebylo dosaženo požadovaného stupně jistoty o vině stěžovatele.
6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby byl jako důkaz proveden znalecký posudek týkající se osobnosti matky, který byl v mezidobí vypracován. Dokládá totiž stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy pochybily při hodnocení výpovědi matky.
7. Ústavní soud shledal, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, jak si je vědom i stěžovatel. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah.
10. Obecné soudy na základě znaleckých posudků dospěly k závěru, že dítěti musela způsobit zranění dospělá osoba. Ty podle obecných soudů v rozhodné době mohl způsobit jedině stěžovatel nebo matka dítěte, což ostatně stěžovatel nezpochybňuje. Obecné soudy si byly vědomy důkazně obtížné situace, neboť dítě kojeneckého věku o zranění nic vypovědět nemůže a jejich vzniku byl dále přítomen jen pachatel (viz např. body 8 až 9 rozsudku krajského soudu). K hodnocení důkazů ohledně otázky, zda je pachatelem stěžovatel nebo matka dítěte, tedy přistupovaly obezřetně.
11. Při hodnocení dalších nepřímých důkazů o vině stěžovatele se obecné soudy nedopustily žádného pochybení, které by mělo ústavněprávní rozměr. Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz již nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 ). V souladu s požadavky plynoucími z presumpce neviny a zásady in dubio pro reo pak byla vina stěžovatele prokazována mimo rozumnou pochybnost (viz např. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 ).
12. Není ani důvod provést jako důkaz znalecký posudek o osobnosti matky, jak se domáhá stěžovatel. Ze stěžovatelovy argumentace plyne, že znalecký posudek vznikl až po vydání napadených rozhodnutí, a nejde tudíž o opomenutý důkaz. Má-li stěžovatel za to, že by tento důkaz mohl vést k jinému rozhodnutí, může se domáhat obnovy řízení (§ 277 a násl. trestního řádu).
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k namítanému porušení základních práv stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu