Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Kateřinou Ryslovou, advokátkou, sídlem Vejražkova 963/11, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2025 č. j. 11 To 306/2025-652 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. února 2025 č. j. 4 T 94/2024-383, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadenými usneseními bylo rozhodováno o návrhu stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 27. 2. 2025 č. j. 4 T 94/2024-383 rozhodl tak, že stěžovateli se nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu. Okresní soud se zabýval stávající finanční situací stěžovatele i jeho budoucími možnostmi dostát svým závazkům. Soud nepřehlédl probíhající exekuční řízení, jejichž výše dosahuje nezanedbatelných částek. S ohledem na povahu závazků je evidentní, že stěžovatel se do dluhové "pasti" dostal vlastním zaviněním. Okresní soud tak dospěl k závěru, že není na místě přenášet na stát povinnost stěžovatele hradit své závazky tím způsobem, že za něj budou náklady obhajoby státem hrazeny. Pokud jde o majetkovou potencialitu, okresní soud konstatoval, že u stěžovatele nejsou dány okolnosti, které by mu znemožňovaly v blízké budoucnosti dosáhnout příjmů z odpovídajícího zaměstnání. Stěžovatel navíc žije ve společné domácnosti se svojí matkou, která mu dle jeho vyjádření finančně vypomáhá. Je nepochybné, že stěžovatel může náklady spojené s obhajobou uhradit, nepožádal ani o žádné dávky státní sociální podpory či dávky v hmotné nouzi. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že do současné situace se dostal sám vlastní vinou a musí tak nést veškeré důsledky s ní spojené, nadto náklady na obhajobu může hradit i ve splátkách.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 9. 2025 č. j. 11 To 306/2025-652 zamítl stížnost stěžovatele. I krajský soud uznal, že je sice vůči stěžovateli aktuálně vedeno 15 exekučních řízení, ale tento je současně zaměstnán s pravidelným (byť dosud nižším) příjmem, bydlí u přítelkyně, nemá žádná zdravotní omezení a lze u něj i v blízké budoucnosti s ohledem na jeho věk a zdravotní stav předpokládat i nadále uplatnění na trhu práce, z něhož bude schopen si náklady obhajoby (byť ve splátkách) hradit. Exekuční řízení jsou v tomto případě pouze následkem jednání stěžovatele a nemohou sloužit sama o sobě jako důvod pro přenášení nákladů obhajoby na stát.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obě rozhodnutí jsou odůvodněna zcela obecně bez hlubšího zkoumání okolností daného případu, tedy především celkových majetkových poměrů stěžovatele, v jejich rozhodnutích se nijak nepromítla skutečnost, že je nemajetný a je proti němu vedeno 15 exekučních řízení. Obecné soudy podle stěžovatele postupovaly v rozporu s aktuální judikaturou ústavního soudu, když návrh stěžovatele zamítly s odkazem na to, že se měl do dluhové pasti dostat vlastní vinou.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Právo na bezplatnou obhajobu zakotvuje čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přiznání bezplatné obhajoby je podle něj podmíněno tím, že obviněný nemá dostatek prostředků na obhajobu a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby mu právní pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny stanoví zákon, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou obhajobu. Příslušnou zákonnou úpravou je § 33 odst. 2 trestního řádu, podle něhož musí obviněný pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady obhajoby, případně může tato skutečnost vyplynout ze shromážděných důkazů. Posuzování naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu náleží obecným soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného.
7. Zmíněný § 33 odst. 2 trestního řádu se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na majetkové, výdělkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy, nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Posuzovány jsou za prvé současné finanční možnosti dotyčného, a za druhé, jsou-li shledány nedostatečnými, je v druhém kroku hodnocena majetková potencialita do budoucna. Rozhodná je celková ekonomická situace, možnosti a perspektiva obviněného. Současné finanční možnosti i majetkovou potencialitu obviněného je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních zjištěných skutečností. Není možno vycházet z pouhých spekulací a hypotéz, které by nebyly založeny na tom, co bylo ve věci zjištěno (usnesení ze dne 19. 2. 2025
sp. zn. IV. ÚS 2104/24
).
8. V posuzovaném případě obecné soudy vyhodnotily dostupné skutečnosti a dospěly k odůvodněnému závěru nepřiznat stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel nyní svými námitkami směřuje k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Tato činnost ovšem Ústavnímu soudu nenáleží. Jsou to totiž primárně obecné soudy, které rozhodují na základě znalostí konkrétních okolností. Obecné soudy vyšly především ze skutečnosti, že stěžovatel sice nyní dosahuje nižšího výdělku, nicméně nic (dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody, zdravotní stav apod.) mu nebrání v tom, aby dosáhl v budoucnosti (která nadto nemusí být nijak vzdálená) výdělků vyšších. Dále vzaly do úvahy, že nepobírá žádné dávky sociální pomoci, bydlel, jak vyplývá z napadených usnesení, u své matky a poté u své přítelkyně, přičemž matka mu po finanční stránce také minimálně v době rozhodování okresního soudu vypomáhala. Kromě toho obecné soudy upozornily, že stěžovatel může náklady obhajoby hradit ve splátkách, což také dle tvrzení v ústavní stížnosti činí. Uvedené je dle Ústavního soudu zcela legitimním ospravedlněním nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by argumentaci obecných soudů jakkoli zpochybnilo. Jak již bylo uvedeno, obecné odkazování na to, že se obecné soudy nezabývaly dostatečným způsobem jeho tvrzenou nemajetností, je výzvou pro Ústavní soud, aby přehodnotil okolnosti týkající se aktuální a budoucí schopnosti stěžovatele hradit náklady obhajoby známé obecným soudům. To ovšem Ústavnímu soudu vzhledem k jeho postavení nepřísluší.
9. V čem Ústavní soud musí ovšem dát stěžovateli za pravdu, je nevhodný přístup obecných soudů k posouzení exekučních řízení, která jsou proti stěžovateli vedena. Jak stěžovatel správně upozornil, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecné soudy "nemohou při posuzování nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu tento nárok odmítnout toliko na základě argumentace, že stěžovatel si svoji neschopnost obhajobu hradit způsobil svým vlastním předchozím závadným jednáním. Právo na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu je totiž složkou základního práva na obhajobu, které přísluší každému bez rozdílu jen s přihlédnutím ke splnění (přiměřených) zákonných podmínek" (nález ze dne 23. 4. 2019
sp. zn. I. ÚS 3966/17
, bod 9). Zákon podmínku nedostatku zavinění nestanoví, proto ji ani soudy nemohou vyžadovat (nález ze dne 1. 2. 2022
sp. zn. III. ÚS 3501/20
, bod 22). Jak okresní, tak krajský soud upozornily na to, že se stěžovatel do současné situace dostal vlastní vinou a musí tak nést následky s tím spojené. Taková argumentace obecných soudů je ovšem nepřípustná. Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadených rozhodnutím z toho důvodu, že tvrzená skutečnost vlastního zavinění dluhů stěžovatelem nebyla jediným (a z napadených usnesení plyne, že zřejmě ani hlavním) důvodem pro nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud nicméně upozorňuje obecné soudy na citovanou aktuální judikaturu vymezující limity jejich postupu a úvah.
10. Na druhou stranu Ústavní soud dodává, že ani existence probíhající exekuce, insolvence či vyživovací povinnosti nesvědčí pro nutnost automatického přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Je nutné, aby obecné soudy všechny faktory poměřovaly a vyhodnotily. Musí uvážit, jak zjištěné skutečnosti ovlivňují (a mají perspektivu dále ovlivňovat) schopnost konkrétního obviněného náklady obhajoby hradit (usnesení ze dne 23. 9. 2025
sp. zn. II. ÚS 1664/25
). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že relevantnosti závazků nasvědčuje skutečnost, že se jich obviněný nemůže zbavit ani ve střednědobém (několikaletém) časovém horizontu. Obviněný musí prokázat, že jeho dluhy dosahují úrovně neřešitelné "dluhové pasti", která by byla dalším nedobrovolným závazkem (a jemu odpovídajícím fakticky nevymahatelným majetkovým právem obhájce) toliko prohlubována (nález ze dne 3. 12. 2024
sp. zn. I. ÚS 2653/24
). Stěžovatel zjevně nedoložil, že by se nacházel v takové situaci.
11. Vzhledem ke shora uvedenému odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu