Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem Kozí 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 703/2024-482 ze dne 17. 9. 2024, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 9/2024-408 ze dne 19. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 13 T 39/2023-372 ze dne 13. 11. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství v Třebíči a L. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Třebíči uznal stěžovatele vinným zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 24 měsíců. Dále stěžovateli uložil peněžitý trest v celkové výši 25 000 Kč. Okresní soud zjistil, že stěžovatel se svým komplicem přesně nezjištěným způsobem poškodili obecně prospěšné zařízení, rackové skříně s technologií datových nosičů. Spoluobvinění přestřihli dráty a vytrhali kontakty z tohoto zařízení, které se v tu chvíli stalo nefunkčním; došlo k odpojení cca 800 uživatelů od IT služeb, čímž byla poškozené způsobena škoda nejméně 29 524 Kč.
2. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením zamítl.
3. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení svého práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména namítá, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav. Podle stěžovatele nebylo možné kamerové záznamy přehrát na počítači, nýbrž pouze na chytrých mobilních telefonech nebo tabletech. Svědci tudíž nevypovídali pravdu. Dále nebyl proveden důkaz přímo prokazující, že zařízení, které měl stěžovatel údajně poškodit, skutečně přestalo fungovat ani že fungovalo předtím. Stěžovatel trvá na svém názoru, že jeho vina nebyla prokázána a že soudy hodnotily důkazy selektivně, svévolně a nekriticky vůči obžalobě.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [viz § 30 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností (čl. 91 odst. 1 Ústavy); je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Proto také platí, že mimo jiné hodnocení důkazů a intepretace jiných než ústavních předpisů jsou zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li v procesu aplikace běžného zákona porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody.
7. Dále Ústavní soud připomíná, že není povolán k přehodnocování skutkových zjištění obecných soudů. Podle své dlouhodobé judikatury by tak mohl výjimečně učinit pouze, dopustily-li by se soudy libovůle. Ta může spočívat buďto ve vyvození skutkových zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, anebo v právním posouzení extrémně nesouladným se skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020).
8. Podstata ústavní stížnosti tkví v nesouhlasu s výsledky dokazování a v prezentaci vlastní verze skutkového stavu. Stěžovatelova polemika s hodnocením důkazů je ústavněprávně neopodstatněná, nepostupovaly-li soudy libovolně (viz předchozí bod). Obecné soudy však z mezí ústavnosti nevybočily; jejich hodnocení je logické a srozumitelně odůvodněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně kritizoval jednotlivé svědecké výpovědi, avšak při řádném odůvodnění důkazních zjištění jejich přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Nejvyšší soud přehledně odůvodnil, proč je krajně nepravděpodobná stěžovatelova skutková verze a že je prakticky nemožné, aby se jednalo o komplot poškozené, jak stěžovatel tvrdí. Stejně tak Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil, že uzavřený řetězec nepřímých důkazů bez důvodných pochybností prokázal skutkový stav. Stěžovatelé uplatnili tytéž námitky, které obecné soudy již opakovaně a v souladu s ústavním pořádkem vyvrátily. Ústavní soud nepovažuje za hospodárné znovu podrobně reprodukovat hodnocení důkazů, které je úlohou obecných soudů. Ústavní soud tudíž pro stručnost odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí (k absenci ústavněprávně relevantního důkazního excesu srov. také body 9 a 10 usnesení krajského soudu). Skutečnost, že s danými zjištěními stěžovatel nesouhlasí, nemůže bez dalšího založit důvodnost ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu