Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4 - Braník, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 20 To 2/2024-11454 ze dne 21. října 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížnost se týká situace, kdy soud prvního stupně stěžovatele nepravomocně propustil z vazby, avšak stížnostní soud k stížnosti státního zástupce prvostupňové rozhodnutí v záhlaví označeným rozhodnutím zrušil a žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl.
2. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím stížnostního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se domáhá zrušení rozhodnutí stížnostního soudu a podle § 39 zákona o Ústavním soudu žádá o přednostní projednání své ústavní stížnosti.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 15055/2022 ze dne 14. října 2022 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Vazba byla následně opakovaně prodlužována. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 56 T 6/2023-11423 ze dne 11. září 2024 (výrok I) byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu obžalovaného, nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Stejným usnesením (výrok II) bylo rozhodnuto, že se nepřijímá nabídka nahrazení vazby zárukou důvěryhodné osoby.
4. Proti výroku I usnesení městského soudu podal státní zástupce stížnost. Na jejím základě Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní napadeným usnesením zrušil usnesení městského soudu ve výroku I a nově rozhodl tak, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá, stěžovatel se nadále ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu, a že se nepřijímá písemný slib obžalovaného, nevyslovuje se dohled probačního úředníka a neukládá se omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
5. Stěžovatel namítá, že vrchní soud argumentoval hrozícím vysokým trestem odnětí svobody, přestože z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že hrozba vysokého trestu odnětí svobody sama o sobě nezakládá důvod útěkové vazby. V této souvislosti odkazuje na nález
sp. zn. I. ÚS 1694/14
ze dne 28. července 2014 (N 146/74 SbNU 241); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Připomíná, že jeho vazební stíhání trvá již třetím rokem, takže původně tvrzené vazební důvody v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů vazby postupně slábnou. Uvádí, že obecné soudy nepoukázaly na žádnou novou skutečnost, která by původní vazební důvody zesílila.
6. Stěžovatel tvrdí, že vrchní soud poukazoval na jeho vazby v Německu, a v návaznosti na to odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že ani cizí státní občanství samo o sobě nezakládá důvod útěkové vazby. Z toho dovozuje, že tím méně může důvod vazby zakládat jeho předchozí pracovní poměr a přechodné bydliště v Německu. Zdůrazňuje, že obecné soudy v této souvislosti neprovedly žádné dokazování. Vrchní soud podle něj marginalizoval význam zrušení nepravomocného odsuzujícího rozsudku v jiné jeho trestní věci, kterým byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, přestože toto rozhodnutí představovalo zásadní důvod při předchozím rozhodování o prodloužení vazby. Uvedené zrušení odsuzujícího rozsudku tak považuje za zásadní změnu okolností na své straně.
7. V reakci na to, že přetrvávající existenci důvodů předstižné vazby odůvodnil vrchní soud s poukazem na urážlivé chování stěžovatele vůči orgánům činným v trestním řízení, stěžovatel namítá, že takové jednání nepatří mezi zákonné, taxativně uvedené důvody předstižné vazby. Vrchní soud podle něj nedostatečně odůvodnil nemožnost nahrazení vazby mírnějšími opatřeními, která městský soud považoval za dostatečná. Vrchnímu soudu rovněž vytýká, že oproti městskému soudu odlišně hodnotil význam důkazu spočívajícího ve výslechu jeho manželky, který byl proveden v řízení před městským soudem a vrchní soud jej nezopakoval, přičemž navíc rozhodoval v neveřejném zasedání, takže se stěžovatel k tomuto důkazu nemohl vyjádřit.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Totéž platí o hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v § 67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě se Ústavní soud považuje být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku [např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 137/2000
ze dne 20. listopadu 2000 (N 174/20 SbNU 235),
sp. zn. III. ÚS 121/02
(N 68/26 SbNU 203) ze dne 6. června 2002 či
sp. zn. I. ÚS 585/02
ze dne 7. dubna 2005 (N 77/37 SbNU 83)].
10. Jelikož stěžovatel brojí proti závěru vrchního soudu o tom, že přetrvávají důvody útěkové i předstižné vazby, považuje Ústavní soud za vhodné úvodem zmínit, že ke stejnému závěru jako vrchní soud dospěl i městský soud ve výše zmíněném prvostupňovém rozhodnutí. Sám stěžovatel přitom prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření ke stížnosti státního zástupce uvedl, že usnesení městského soudu podle něj netrpí žádnou vadou ani nesprávností. Námitky, jež vznáší stěžovatel vůči závěru o přetrvávající existenci vazebních důvodů, lze proto považovat za v jistém smyslu překvapivé.
11. Pokud jde o důvody útěkové vazby, stěžovatel se mýlí, jestliže tvrdí, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá nemožnost dovodit důvod útěkové vazby pouze na základě hrozícího vysokého trestu. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 566/03
ze dne 1. dubna 2004 (N 48/33 SbNU 3), na který následně odkazovalo množství dalších rozhodnutí, Ústavní soud konstatoval, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, a tím naplnění důvodnosti vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Podstatu tohoto právního závěru nezpochybnil ani nález
sp. zn. I. ÚS 1694/14
ze dne 28. července 2014 (N 146/74 SbNU 241), na který stěžovatel odkazuje. Ten "pouze" upřesnil, že v případě hrozícího vysokého trestu může být závěr o důvodu útěkové vazby eliminován dalšími konkrétními okolnostmi.
12. Takové okolnosti ve stěžovatelově věci nelze identifikovat, naopak k hrozbě vysokého trestu přistoupila i další skutečnost, která důvodnost útěkové vazby posilovala. Nejednalo se o jeho "vazby na Německo", jak to on sám prezentuje, nýbrž o to, že se stěžovatel ve Spolkové republice Německo již skrýval a k jeho návratu do České republiky došlo až v součinnosti s orgány Spolkové republiky Německo za využití evropského zatýkacího rozkazu (srov. bod 14 usnesení městského soudu a bod 29 napadeného usnesení vrchního soudu). Stěžovatelova argumentace, že ani cizí státní občanství samo o sobě nezakládá důvod útěkové vazby, se tedy zjevně míjí se skutečnostmi, ze kterých obecné soudy vycházely při zdůvodnění přetrvávající existence důvodů útěkové vazby.
13. Ústavní soud nenachází žádný důvod k tomu, aby rozporoval závěr vrchního soudu, že zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 59/2022 ze dne 19. října 2023 a vrácení věci soudu prvního stupně k opětovnému projednání v novém složení senátu, ke kterému došlo v odděleně vedeném trestním řízení, nemá žádný vliv na hrozící vysoký trest odnětí svobody v řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel sice uvedenou skutečnost vnímá jako zásadní změnu poměrů na své straně, avšak nijak tento svůj postoj nevysvětluje.
14. Stěžovatel do určité míry zkresluje důvody, o které obecné soudy opřely svůj závěr o přetrvávající existenci důvodů předstižné vazby. Primárním východiskem pro uvedený závěr totiž byla okolnost, že se stěžovatel dopouštěl jednání, pro které je stíhán, i poté, co vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání, resp. poté, co byl propuštěn z vazby (viz bod 15 usnesení městského soudu a bod 29 napadeného usnesení vrchního soudu). Urážlivé chování stěžovatele vůči orgánům činným v trestním řízení obecné soudy zmiňovaly coby doklad osobnosti stěžovatele, jež představuje základ rizika dalšího protiprávního jednání stejného druhu. I v tomto případě se tedy stěžovatelovy námitky míjí s reálnou argumentací obecných soudů, které Ústavní soud nemá co vytknout.
15. Ústavní soud nemůže přiznat opodstatněnost ani stěžovatelově námitce, že vrchní soud nepřípustně hodnotil důkaz spočívající ve výslechu jeho manželky, který byl proveden v řízení před městským soudem. V prvé řadě je třeba připomenout, že v posuzované věci vrchní soud rozhodoval jako soud stížnostní, nikoli jako soud odvolací. V souvislosti s řízením o stížnosti přitom trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by bylo obdobou § 259 odst. 3 trestního řádu, jež se týká odvolacího řízení a omezuje možnost odvolacího soudu vycházet z odlišného skutkového stavu, než jaký zjistil soud prvního stupně. Zejména pak ale v souvislosti s obsahem výpovědi manželky stěžovatele vrchní soud nedospěl k jinému závěru ohledně jejího obsahu, pravdivosti či věrohodnosti, ale přiznal jí menší význam v souvislosti s řešením právní otázky, tedy zda jsou stále naplněny vazební důvody. Jinak řečeno, vrchní soud při svém rozhodování vycházel ze stejného skutkového stavu, z jakého vycházel při svém rozhodování městský soud jako soud prvního stupně, odlišné bylo právní hodnocení zjištěných skutečností, a to z hlediska závěru o dostatečnosti nahrazení vazby jinými opatřeními. Takový postup vrchního soudu nijak nekoliduje s principy spravedlivého procesu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že stěžovatel dostal řádně možnost vyjádřit se ke stížnosti podané státním zástupcem proti usnesení městského soudu a této možnosti využil (viz body 23 až 26 napadeného usnesení). Okolnost, že vrchní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, tak rovněž nemůže být považována za zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
16. Stěžovatel nesprávně interpretuje podstatu tzv. doktríny zesílených důvodů, na kterou odkazuje. Z této doktríny vyplývá povinnost obecných soudů při rozhodování o dalším trvání vazby vysvětlit, proč je trvání vazby i nadále nezbytné, přičemž důvody, které postačovaly pro vzetí do vazby, mohou, ale nutně nemusí postačovat pro její další prodlužování [srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 3109/13
ze dne 18. března 2014 (N 37/72 SbNU 419),
sp. zn. II. ÚS 2086/14
ze dne 16. září 2014 (N 170/74 SbNU 469) či usnesení
sp. zn. I. ÚS 968/14
ze dne 25. března 2015]. Není tedy nezbytné (jak tvrdí stěžovatel), aby soudy při prodlužování vazby uváděly nové okolnosti potvrzující důvodnost vazby. Jinak řečeno, jestliže již skutečnosti, o které bylo opřeno původní rozhodnutí o vzetí do vazby, prokazovaly existenci vazebních důvodů ve vyšší intenzitě, mohou tytéž skutečnosti legitimně odůvodňovat i potřebu dalšího trvání vazby, tj. při rozhodování o jejím prodloužení, resp. při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2149/23
ze dne 29. srpna 2023).
17. Podle Ústavního soudu obecné soudy v posuzované věci nepostupovaly v rozporu s doktrínou zesílených důvodů. Z kombinace výše uvedených skutečností lze dovodit naplnění důvodů útěkové a předstižné vazby ve značné intenzitě, takže Ústavní soud nehodlá zpochybňovat závěr obecných soudů o tom, že tyto důvody přetrvávají i v současnosti.
18. Ústavní soud konečně nepřisvědčuje ani stěžovatelovu tvrzení, že vrchní soud nedostatečně odůvodnil závěr o nemožnosti nahrazení vazby jinými opatřeními.
19. Z napadeného usnesení je zřejmé, že vrchní soud si byl dobře vědom toho, že právě otázka využití opatření nahrazujících vazbu je v posuzované věci klíčová, a věnoval jí proto patřičnou pozornost (viz body 30 a 31 napadeného usnesení). Odkázal na podrobnou argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho stížnosti proti usnesení městského soudu (viz body 18 až 22 napadeného usnesení), se kterou se ztotožnil. Na rozdíl od městského soudu dospěl k závěru, že změna vztahu stěžovatele s manželkou nepředstavuje okolnost, která by zásadním způsobem oslabovala riziko útěku či skrývání se, resp. riziko opakování trestné činnosti, pro kterou je stíhán, a to s ohledem na výše popsanou intenzitu vazebních důvodů. Poukázal přitom na dosavadní chování stěžovatele, z něhož vyplývají zásadní pochybnosti o tom, že by respektoval svou manželku či probačního úředníka. Připomněl, že i v minulosti se zákaz vycestování do ciziny ukázal jako neúčinný.
20. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za dostatečnou a racionální. Sám stěžovatel ostatně neuvádí žádné konkrétní námitky, jimiž by popsané úvahy vrchního soudu rozporoval.
21. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu