Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 8 As 235/2016-63, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 8 A 142/2016-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se u Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí domáhala autoritativního zásahu, jehož prostřednictvím by byl její soused donucen stěžovatelce nahradit 1 kubík smrkového dřeva, jako náhradu za strom rostoucí na pozemku stěžovatelky, který v důsledku silného poryvu větru spadl na sousední pozemek, přičemž soused stěžovatelky spadlý strom odklidil a stěžovatelce nevydal. Současně se tímto způsobem stěžovatelka domáhala přijetí příslušných opatření k tomu, aby do budoucna bylo zamezeno vzniku obdobné situace. Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí stěžovatelce sdělil, že na základě jejího podnětu neshledal porušení zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, a že v soukromoprávním sporu nemůže jednat, ani od 1. 1. 2014 poskytovat ochranu pokojného stavu. Následně se stěžovatelka obrátila na Krajský úřad Moravskoslezského kraje, který její podání vyhodnotil jako stížnosti podle § 175 správního řádu a shledal, že nejsou důvodné, neboť ochrana pokojného stavu správními orgány již není součástí právního řádu a v této věci proto nemohou jednat. Poté se stěžovatelka obrátila na Ministerstvo zemědělství, které vyhodnotilo postup krajského úřadu jako správný. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zásahovou žalobu stěžovatelky proti postupu Ministerstva zemědělství odmítl s konstatováním, že se stěžovatelka domáhá ochrany vlastnického práva, které je soukromým právem a jemuž poskytují ochranu soudy v občanském soudním řízení, zatímco ve správním soudnictví soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům. V závěru odůvodnění napadeného usnesení městský soud stěžovatelku poučil o možnosti domáhat se svého práva před civilními soudy. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Ačkoliv v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že městský soud měl zásahovou žalobu stěžovatelky zamítnout, nikoliv odmítnout - protože směřovala proti postupu správních orgánů, který má veřejnoprávní charakter, a to i v případě, že by předmětem řízení byla soukromoprávní věc - současně zdůraznil, že městský soud správně posoudil, že základem věci je soukromoprávní spor, který by měly rozhodovat civilní soudy, a že souhlasit lze rovněž s postupem správních orgánů ve věci, jež stěžovatelku upozornily, že od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemají v dané věci k rozhodování pravomoc. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgány postupovaly procesně správně, a proto je zřejmé, že by zásahová žaloba nemohla být úspěšná a městský soud jí nemohl vyhovět. Proto v dané konkrétní věci Nejvyšší správní soud nepovažoval za vhodné rušit rozhodnutí městského soudu a věc mu vracet k dalšímu řízení. Zrušení usnesení městského soudu by podle Nejvyššího správního soudu pouze uměle prodlužovalo řízení a v důsledku by bylo i proti zájmům stěžovatelky, která byla navíc poučena o možnosti domáhat se svého práva před civilními soudy a v meritu věci jí tedy není upírána soudní ochrana.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že pokud neměla být její zásahová žaloba městským soudem odmítnuta, protože směřovala proti postupu správních orgánů, bylo usnesením Městského soudu v Praze a následným zamítnutím kasační stížnosti stěžovatelky rozsudkem Nejvyššího správního soudu porušeno právo stěžovatelky na ochranu jejího majetku a právo na spravedlivý proces, soudní ochranu a vyřízení věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů pro řízení před Ústavním soudem.
sp. zn. III. ÚS 2298/15
ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Závěr Nejvyššího správního soudu, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, tedy že i přes zjištěné pochybení městského soudu, který měl zásahovou žalobu stěžovatelky zamítnout, nikoliv odmítnout, zjevně vychází z přechozí judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které "užití jiného důvodu k jinak správnému odmítnutí žaloby nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu I. stupně v řízení o kasační stížnosti; výsledek řízení po případném vrácení věci k řízení před soudem I. stupně - co do praktického efektu pro účastníka - by byl týž. Soudní řízení však neslouží a sloužit nemůže k řešení toliko teoretických sporů. Nejvyšší správní soud proto, ostatně i z důvodu procesní ekonomie, přestal na tom, že nesprávně uvedený důvod správného odmítnutí žaloby nemá vliv na zákonnost rozhodnutí" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 1 Afs 129/2004). Obdobně z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že kasační soud neruší rozhodnutí o odmítnutí žaloby, pokud je věcně správné, avšak prvoinstanční soud svůj výrok chybně odůvodnil. V těchto případech postačí, pokud Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku koriguje chybné posouzení právní otázky a kasační stížnost z důvodu procesní ekonomie zamítne (srov. rozsudek ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 2 As 1/2005).
Ústavní soud však upozorňuje, že v nyní posuzované věci jde o to, že městský soud odmítl věcně jednat tam, kde na to měla stěžovatelka právo a v tomto ohledu jsou tedy napadená rozhodnutí správních soudů na samé hraně ústavnosti, resp. hraničí s nepřípustným odepřením spravedlnosti (denegatio iustitiae). Nicméně Ústavní soud také připomíná, že ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích do činnosti obecných soudů a přihlíží k tomu, že smysl kasační pravomoci Ústavního soudu nelze spatřovat pouze v tom, že kdykoliv ve své rozhodovací činnosti shledá v určitém rozhodnutí nesprávnou interpretaci hmotného nebo procesního práva, bez dalšího jej zruší. V souladu s principem subsidiarity řízení o ústavní stížnosti je třeba, aby toto pochybení ze strany obecných soudů dosáhlo takové intenzity, která je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že je třeba zvážit i případné následky takového zásahu a pokud shledá, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a pouze by prodloužilo řízení, jehož jsou účastníky, eventuální zrušení takového rozhodnutí by bylo ryze formalistickým a obsahově prázdným [srov. nálezy
sp. zn. III. ÚS 1301/13
ze dne 15. 12. 2015, bod 36 a
sp. zn. II. ÚS 3137/09
ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 32].
Z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že správní orgány postupovaly správně, pokud o dané soukromoprávní věci meritorně nerozhodly z důvodu nepříslušnosti, a je tak zřejmé, že by zásahové žalobě proti jejich postupu nemohl městský soud vyhovět, i kdyby ji věcně projednal, a proto i kdyby Ústavní soud napadená rozhodnutí správních soudů zrušil a věc jim vrátil, nemohlo by to stěžovatelce úspěch ve věci přinést.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na výsledek řízení nebylo možno přiznat stěžovatelce náhradu nákladů zastoupení pro řízení před Ústavním soudem (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu