Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), soudce Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava, právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 13. srpna 2025 č. j. 11 Tdo 720/2025-462, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2025 č. j. 5 To 133/2025-413 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 31. března 2025 č. j. 3 T 118/2024-373, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 3. 2025 č. j. 3 T 118/2024-373, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 5. 2025 č. j. 5 To 133/2025-413 uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025 č. j. 11 Tdo 720/2025-462 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se dopustily procesních pochybení. Dle stěžovatele nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, a to vypracování znaleckého posudku na osobnostní charakterové vlastnosti svědka D. R. z pohledu jeho věrohodnosti. Soudy také nesprávně vyhodnotily důkazy, přistoupily k nim jednostranně a hodnotily je pouze v neprospěch stěžovatele. V případě stěžovatele bylo namístě použít zásadu in dubio pro reo. Dále stěžovatel trvá na tom, že mu nebylo umožněno se v řízení svobodně a dostatečně vyjádřit a hájit. Kromě toho stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými závěry.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti stěžovatel vznáší obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Naposledy tak učinil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, ve kterém jsou velmi podrobně vypořádány prakticky všechny námitky, které stěžovatel přednáší i Ústavnímu soudu. Na usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud na tomto místě odkazuje a upozorňuje, že svým postupem se stěžovatel pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší.
7. Dále nutno podotknout, že námitky stěžovatele jsou (obdobně jako v dovolání, jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu) zcela obecné. Ústavní soud proto dále obecně konstatuje, že jeho úkolem není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (usnesení ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 2054/24
). Takové pochybení obecných soudů stěžovatel v podané stížnosti tvrdí, avšak Ústavní soud podobný exces v posuzované věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Zejména odůvodnění rozsudku krajského soudu je velmi podrobné a přesvědčivě z něj vyplývá, z jakých důkazů byl vyvozen závěr o vině stěžovatele. Z napadených rozhodnutí nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj libovolně, na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací.
Naopak, k závěru o stěžovatelově vině dospěly obecné soudy na základě uzavřeného vnitřně koherentního řetězce důkazů, přičemž dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické a nevykazuje znaky svévole. Krajský soud v rozsudku vysvětlil, jak přistoupil k hodnocení jednotlivých provedených důkazů, především svědeckých výpovědí, jak vyplývá z odůvodnění citovaného rozhodnutí (b. 31 - 49). Krajský soud se vyjádřil k hodnocení svědeckých výpovědí provedených okresním soudem, jakož ke správnosti vyvozených skutkových i právních závěrů.
Nezbývá proto než uzavřít, že Ústavní soud nemůže přehodnocovat závěry obecných soudů stran viny stěžovatele tak, aby bylo dáno za pravdu jeho verzi popisu událostí.
8. Vzhledem k uvedenému neshledal Ústavní soud, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu