Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatelů O. S., M. Š., zastoupených Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Kamenici 155, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012 sp. zn. 7 Tdo 303/2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2011 sp. zn. 4 To 47/2011 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2010 sp. zn. 4 T 14/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé tvrdili v ústavní stížnosti - stručně řečeno, že v jejich trestní věci nebylo postupováno objektivně, v řízení byla porušena zásada subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Dále vznesli námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, okruhu použitých důkazů, uloženým trestům z hlediska délky řízení, postupu řízení při podání obžaloby a při vyhlášení rozsudku nalézacího soudu, rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Dále uvedli, že nebyly zohledněny rozhodné skutečnosti a věc byla nesprávně právně hodnocena.
V řízení byla porušena ustanovení trestního zákoníku, ale i celá řada procesních ustanovení (nesprávné hodnocení důkazů, nevyhovění návrhu na dokazování nezajištěním účetnictví poškozené, nepřezkoumatelnost výše škody, nezákonnost hlavního líčení, nezákonnosti podané obžaloby, extrémní délkou řízení atd.). Stěžovatelé byli obecným soudem nespravedlivě odsouzeni, a to na základě jediného důkazu získaného nezákonným způsobem. Stěžovatelé tvrdili, že byli uznáni vinnými ze zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku i přes to, že v celém trestním řízení nebyla žádným způsobem prokázána jejich vina tak, aby byly vyloučeny pochybnosti, že se skutek stal. V trestním řízení obecné soudy postavily vinu na skutečnosti, že okruh uzavřených smluv se společností Rubena Náchod a. s. je fiktivní a nevzaly v úvahu, že škoda Rubeně Náchod a. s. nevznikla ani nehrozila, což bylo podloženo závěry znaleckých posudků dvou nezávislých soudních znalců.
Dovolací soud vady řízení nenapravil, řádně se nezabýval a nevypořádal s námitkou stěžovatelů, že jako nepřípustný důkaz proti stěžovatelům byly použity informace z FÚ Kostelec nad Orlicí nebo s námitkou nezákonnosti podané obžaloby, extrémní délkou řízení atd.
Dále stěžovatelé argumentovali judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a uváděli, že trestní řízení trvalo extrémně dlouhou dobu sedmnáct let, proto mělo být řízení zastaveno, nikoliv jen uložen podmíněný trest pod dolní hranici zákonné sazby.
Stěžovatelé tvrdili, že v demokratickém právním státě je postup orgánů činných v trestním řízení i Nejvyššího soudu v rozporu s principem zákonnosti a právem na spravedlivý proces, proto navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
sp. zn. III. ÚS 84/94 , N 34/3 SbNU 257,
III. ÚS 166/95 , N 79/04 SbNU 255,
II. ÚS 182/02 , N 130/31 SbNU 165). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o rozsah dokazování a hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko vyjádřené ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatelů a řízení jako celek bylo spravedlivé. Takové vybočení z ústavních postulátů však v dané věci zjištěno nebylo.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatelé převážně uplatnili již v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je v podstatě totožná s odůvodněním těchto opravných prostředků.
Dovolací soud konstatoval, že Krajský soud v Hradci Králové i Vrchní soud v Praze vycházely ze skutkových zjištění a provedených důkazů, mezi nimiž nejsou žádné extrémní rozpory. Z provedených důkazů jasně vyplynulo, že smlouvy a další doklady, které dodávaly těmto operacím vnější zdání regulérních právních úkonů, byly fiktivní v tom smyslu, že poškozená společnost nedostávala žádné protiplnění. Evidentní je z provedených důkazů také součinnost obviněných spočívající v úmyslném společném jednání.
Skutková zjištění ve výroku o vině jsou důsledkem takového hodnocení důkazů, po kterém soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí ve shodě s ustanoveními § 125, § 134 tr. řádu vyplývá, že soudy jasně, srozumitelně a logicky vyložily svůj hodnotící postup. S námitkami stěžovatelů se zcela a přesvědčivě obecné soudy vypořádaly a dovolací soud konstatoval, že nelze vyhovět dovolání stěžovatelů, protože nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy důkazy hodnotily (č. l.
5-6).
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud i dovolací soud se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele S. o nepoužitelnosti některých důkazů (přílohy daňového spisu), toto tvrzení nemohlo zvrátit skutková zjištění soudů, neboť se o tento důkaz jako jediný a rozhodující neopírají.
Ze shora uvedených důvodů je nepochybné, že soud prvního stupně shledal stěžovatele společně s J. K., L. Š., M. K., vinným zažalovaným jednáním, které správně kvalifikoval jako zločin dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Stěžovatelům byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody ve výměře jednoho roku, tedy pod spodní hranicí zákonné trestní sazby.
Bylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soud, vzhledem k okolnostem případu, (nepřiměřeně dlouhé době trvání trestního řízení), dospěl k závěru, že použití trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Odvolací soud konstatoval, že zásah do práv obviněných je natolik závažný, že ho nemohlo kompenzovat ani uložení trestu na dolní hranici trestní sazby. Dovolací soud za tohoto stavu, kdy extrémně nepřiměřenou délkou trestního řízení, které trvalo sedmnáct let, se ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze, že lze zařadit pod okolnosti případu § 58 odst. 1 tr.
zákoníku a uložit trest pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Námitkám, které uplatnil nejvyšší státní zástupce, dovolací soud nemohl přisvědčit.
Dovolací soud konstatoval, že obecné soudy se velmi pečlivě vypořádaly s otázkou viny obviněných, ale výrok o náhradě škody, kterým jim bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně nástupnické firmě BS Servis Centrum, Otrokovice škodu ve výši 125 979 270 Kč, zrušil a poškozenou odkázal na řízení občanskoprávní. Dovolací soud konstatoval, že pro meritorní rozhodnutí o náhradě škody neměl v dosavadních zjištěních soudů potřebný podklad. Ve vztahu k nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele odkazuje Ústavní soud na své stanovisko obsažené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000
(N 122/23 SbNU 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. V posuzované věci nelze dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatelů byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.
Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatelů uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato odkazuje.
Ústavní soud uvádí, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovatelům věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovateli, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Listinou a Úmluvou.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 20. listopadu 2012
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu