Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, se sídlem Tyršova 1714/27, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 3 T 9/2011, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 4 To 125/2012, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že ve snaze zabránit své družce H. S. v odnesení krabice s doutníky ji zatáhl za oděv v situaci, kdy stoupala po vnitřním schodišti domu, v důsledku čehož na schodišti upadla a způsobila si zranění s dobou léčení po dobu pěti týdnů, přičemž po dobu tří týdnů byla omezena v běžném způsobu života.
Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů, kdy má za to, že mu vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. Vysvětluje, že ve věci provedené znalecké posudky dospěly k závěru, že mechanismus úrazového děje mohl být takový, jak uvádí poškozená, ale i takový, jaký odpovídá verzi stěžovatele. Za této situace soud prvého stupně postavil své závěry na rekonstrukci provedené dne 3. 4. 2012, kdy se přiklonil k verzi poškozené. Stěžovatel však namítá, že účelem uskutečněné rekonstrukce bylo posouzení, zda je objektivně možná mechanická interakce mezi stěžovatelem a poškozenou a jejich mechanická interakce s vnějším okolím tak, jak je popisována stěžovatelem, či tak, jak je popisována poškozenou, ač je nepochybné, že se jedná o otázku, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí, tudíž si ji soud není oprávněn posoudit sám, nýbrž je povinen postupovat v souladu s § 105 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel také zpochybňuje závěr soudů, že poškozená odpovídala na rozdíl od něj konstantně, kdy shledává rozdíly v její výpovědi u hlavního líčení oproti úřednímu záznamu o podaném vysvětlení.
Dle názoru stěžovatele měly soudy vyjít z principu in dubio pro reo, kdy jestliže existují jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08 ,
I. ÚS 733/01 a
). Jestliže tak neučinily, porušily jeho ústavně zaručení právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a také princip presumpce neviny garantovaný v čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o problematiku ve věci provedené rekonstrukce, Ústavní soud připomíná, že rekonstrukce je pojímána jako jedna z metod modelování určité situace, která proběhla v minulosti. Rekonstrukce upravená v § 104d trestního řádu spočívá ve znovuobnovení podmínek majících podstatný vztah k trestnému činu, tj. obnovení celkové situace na místě činu, rekonstruování časové posloupnosti a návaznosti jednání pachatele a dalších osob na místě činu, posloupnosti a mechanismu průběhu jiných událostí než jednání osob, způsobu použití různých předmětů, nástrojů, pomůcek a dalších věcí k provedení posuzovaného jednání. Takto rekonstruovanou situaci a skutkové okolnosti pak příslušný orgán činný v trestním řízení přímo pozoruje a vyvozuje z nich důkazní závěry pro své rozhodování (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2005 str. 876 I. dílu).
Ústavní soud nemá za to, že by soud prvého stupně ve věci činil něco jiného, než takto pojatému institutu rekonstrukce odpovídá. Stěžovatelův právní názor by znamenal, že obecný soud by na základě provedené rekonstrukce nemohl činit vlastní závěry týkající se možné fyzické interakce zúčastněných osob, a tato by tak zřejmě mohla být nejvýše podkladem pro další znalecké zkoumání. Takovýto postoj však trestněprávní teorie nezastává, a nepřipojuje se k němu ani Ústavní soud.
Pokud pak stěžovatel brojí proti hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu