Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti L. L., zastoupené advokátem Mgr. Janem Hrazdirou, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 744/2024-928 ze dne 16. října 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 55 To 324/2023-871 ze dne 9. dubna 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít nedostatky v procesu dokazování v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovatelce jako obviněné.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 3 T 26/2022, stěžovatelka byla rozsudkem okresního soudu č. j. 3 T 26/2022-820 ze dne 24. 8. 2023 shledána vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, k jehož výkonu byla zařazena do věznice s ostrahou. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu zrušil a nově stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání.
3. Trestného činu se stěžovatelka podle soudů dopustila ve zkratce tím, že s poškozenou - narozenou v roce XXXX a trpící zhoršením paměťových a rozpoznávacích schopností - podepsala 30. 10. 2020 kupní smlouvu na byt poškozené, na jejímž základě učinila návrh na vklad svého vlastnického práva, přičemž kupní cenu neuhradila ani tak neměla v plánu učinit.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy podle stěžovatelky vyšly jen ze znaleckého posudku, který nekriticky přejaly, ačkoli se znalec dopustil selekce a nepřípustného hodnocení důkazů tím, že k výpovědím svědčícím o jiném závěru o zdravotním stavu poškozené nepřihlížel.
5. Stěžovatelka dále soudům vytýká, že opomenuly některé navrhované důkazy, a to mimo jiné výslech dcery stěžovatelky, která jakožto přímá svědkyně mohla relevantně říci, jak to bylo s převodem vlastnického práva k bytu, v jakém zdravotním rozpoložení se poškozená nacházela, a jak často a kde se stýkala se stěžovatelkou a její dcerou. Soudy tento důkaz považovaly za nadbytečný, aniž by to řádně odůvodnily.
6. Dalším opomenutým důkazem má být výslech praktické lékařky poškozené. Tento důkaz považuje stěžovatelka za zásadní, neboť jde o odborníka, který měl nad poškozenou několik let přímý dohled. Odůvodnění soudů, proč tento důkaz neprovedly, stěžovatelka považuje za absurdní. Podle odvolacího soudu bylo nadbytečné lékařku "znovu" vyslýchat, ačkoli vyslýchána nebyla ani jednou. Podle Nejvyššího soudu pak nebyl výslech potřebný, neboť soudy pracovaly s písemným vyjádřením lékařky, které ale neexistuje a není součástí spisu. Pokud existuje, stěžovatelka o něm neví a nebyla jí dána možnost se k němu vyjádřit.
7. Za opomenutý důkaz stěžovatelka považuje i dokumentaci pečovatelské služby REVA, hlasovací lístek pro SVJ, který poškozená podepsala v listopadu 2020, a nevypracování znaleckého posudku k otázce schopnosti stěžovatelky rozpoznat zdravotní stav poškozené, ve kterém není způsobilá nakládat s financemi a majetkem. Závěr, že stěžovatelka toho byla schopna, nebyl v řízení nijak prokázán, a nebyl tak ani prokázán úmysl stěžovatelky spáchat trestný čin.
8. Stěžovatelka se vyjadřuje i k věrohodnosti jednotlivých svědků a zaměřuje se na hodnocení protokolu o výslechu stěžovatelky, k němuž Nejvyšší soud v rozporu s obsahem spisu uvedl, že soudy velice obezřetně hodnotily, co poškozená vypověděla, jak k výslechu došlo a v jakém stavu v době výpovědi byla. Pokud by tomu tak opravdu bylo, musely by soudy podle stěžovatelky uvést, že poškozená byla dle ošetřujících lékařů v době výslechu neorientovaná, byla pod psychofarmaky a následně jí byla diagnostikována pneumonie, na kterou o pár dní později zemřela. Těžko lze podle stěžovatelky za takové situace činit z dané výpovědi jakékoli závěry.
9. Podle stěžovatelky konečně nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu, neboť u převodu bytu nebyl dán hrubý nepoměr vzájemných plnění. Poškozená totiž získala mimo jiné nájem za symbolickou 1 Kč měsíčně a služebnost práva doživotního užívání bytu, což soudy ignorovaly.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
12. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí, že ve věci nebyly opomenuty žádné důkazy. Soudy se se stěžovatelkou zmiňovanými důkazy vypořádaly a vysvětlily, proč k jejich provedení nepřistoupily. Stěžovatelka s jejich odůvodněním nesouhlasí, je ovšem zásadně na soudech, aby posoudily, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. Z pohledu Ústavní soudu je zejména podstatné, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, proč určitý důkaz nebyl proveden. Tento požadavek je v daném případě splněn a na napadená rozhodnutí tak postačí odkázat.
13. Stěžovatelce lze dát do jisté míry zapravdu, že odůvodnění soudů mohou na první pohled působit trochu nejasně ohledně toho, proč nebyl proveden výslech praktické lékařky poškozené. Z rozhodnutí odvolacího soudu je nicméně patrné, že hovoří-li o nadbytečnosti toho, aby lékařka byla "znovu vyslýchána", činí tak v souvislosti s tím, že znalecký ústav měl při zpracování znaleckého posudku k dispozici její lékařské zprávy. Úvaha odvolacího soudu vynikne při reprodukci celé argumentace bez vytržení jednotlivých vět z kontextu: "Znalecký ústav (Psychiatrická nemocnice Bohnice), který vypracoval znalecký posudek (a jeho dodatek) k duševnímu stavu poškozené ..., měl k dispozici mimo jiných důkazních prostředků také lékařské zprávy praktické lékařky poškozené L. P., je tedy nadbytečné, aby byla znovu praktická lékařka vyslýchána, když objektivně zdravotní stav, projevy chování a duševního stavu poškozené ... jsou zachyceny v těchto lékařských zprávách. Krajský soud si navíc dovoluje do jisté míry pochybovat o tom, zda by praktická lékařka byla schopna se v současné době k duševnímu stavu poškozené ... jakkoli vyjadřovat, když ji fakticky vídávala dvakrát ročně."
14. Takové odůvodnění považuje Ústavní soud za ústavně konformní, na čemž nic nemění ani posílení této argumentace Nejvyšším soudem, který hovoří o tom, že soudy pracovaly s písemným vyjádřením lékařky. Stěžovatelka uvádí, že žádné takové vyjádření není součástí spisu, ale z daných lékařských zpráv, o které zde jde, vycházel znalecký posudek (se kterým pak pracovaly soudy) a jejich kopie ve spise jsou. Soudy navzdory uvedené formulaci Nejvyššího soudu nevyšly z žádného důkazu, který by nebyl proveden či by nebyl součástí spisu.
15. Pokud jde o zmiňovaný znalecký posudek, Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že by soudy jeho závěry jen nekriticky převzaly. Naopak, okresní soud po úvodním výslechu znalce dokonce nechal vypracovat doplnění znaleckého posudku, přičemž své závěry ohledně stavu poškozené v době uzavření kupní smlouvy neučinil jen na jeho základě, nýbrž i na základě dalších důkazů (viz bod 58 rozsudku okresního soudu).
16. Namítá-li pak stěžovatelka, že znalecký ústav nepřihlížel k některým důkazům, tak pro Ústavní soud je podstatné, že znalci měli k dispozici dostatečný podklad k učinění svých odborných závěrů, aniž by jim orgány činné v trestním řízení např. cokoliv odpíraly či zatajovaly. Znalkyně MUDr. Holečková při hlavním líčení vysvětlila, z jakých materiálů převážně vycházeli a proč případně některým jiným nepřikládali váhu (přičemž důvodem nebylo, že by nezapadaly do jimi vytyčených závěrů). Zároveň uvedla, že pokud by vycházeli pouze z "objektivních" důkazů (zejména ze zdravotnické dokumentace), jejich závěr by byl stejný. Okresní soud měl tyto (znalecký posudek do jisté míry podmiňující) informace při činění skutkových závěrů k dispozici, a pokud při vědomí těchto skutečností ke znaleckému posudku jako k jednomu z důkazů přihlížel, není jeho postupu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
17. Ve světle znaleckého posudku a jiných důkazů poskytujících dostatečný podklad pro závěr o zdravotním stavu poškozené i o dalších okolnostech věci pak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout stručnému vysvětlení soudů, že výslech dcery stěžovatelky je již nadbytečný.
18. Stěžovatelčiny námitky stran věrohodnosti jednotlivých svědků postrádají ústavní rozměr. K protokolu o výslechu poškozené pak lze poznamenat, že již krajský soud uvedl, že okolnosti výslechu nebyly pro věc rozhodující, přičemž konstatoval (v zásadě v souladu s tím, co nyní uvádí stěžovatelka), že poškozená při výslechu "jevila vysoké známky zmatenosti progradující duševní poruchy, středně těžké demence".
19. Soudy se dostatečně vyjádřily i k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Jednak srozumitelně vysvětlily, na základě čeho dospěly k závěru, že stěžovatelka si musela být stavu poškozené vědoma; k tomu nebyl potřeba znalecký posudek, nehledě na to, že znalkyně při hlavním líčení na dotaz soudu potvrdila, že stav středně těžké demence, kterým poškozená trpěla, průměrně inteligentní laik při delším kontaktu pozná (byť třeba přesně nepopíše). Hrubý nepoměr vzájemných plnění pak Ústavní soud považuje za očividný, na čemž vůbec nic nemění stěžovatelkou zmiňovaná služebnost či výše nájmu. Těžko lze za (alespoň zhruba) odpovídající protiplnění při darování bytu (v cca 95 letech) považovat umožnění bydlení v tom samém bytě, byť se symbolickým nájemným.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu