Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Žitného, zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017 č. j. 39 Co 240/2017-88 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2017 č. j. 66 Nc 3466/2009-44, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Dále je třeba uvést, že podle čl. 83 Ústavy je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti, a pod toto jeho poslání nelze podřazovat sjednocování judikatury obecných soudů a ani přehodnocování jejich skutkových závěrů, tedy výsledků provedeného dokazování. V opačném případě by se totiž z Ústavního soudu stala další běžná přezkumná soudní instance, což však zjevně neodpovídá jeho ústavněprávnímu vymezení. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů a sjednocování jejich judikatury není jeho úkolem. Byť je třeba přiznat, že zachování jednoty rozhodování je významnou hodnotou.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti opírá především o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4038/2017-112, jež bylo vydáno ve věci stěžovatele a v němž dovolací soud dovodil porušení práva na spravedlivý proces v případě, kdy obecné soudy rozhodovaly na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně. Krom toho však také v citovaném usnesení uvedl, že "Teprve v případě, že by ani v budoucnu nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, bude namístě stav nedobytnosti pohledávky promítnout do zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Námitku bezúspěšnosti vymáhání po delší dobu nelze mít dle judikatury dovolacího soudu bez dalšího za efektivně relevantní, neboť je pro budoucno otevřena možnost změny majetkových poměrů dovolatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3574/2016).".
Z napadených usnesení obecných soudů se podává, že předmětem jejich hodnocení byly některé skutečnosti totožné, jako ve shora citovaných usneseních o zastavení exekuce (např. příjmy povinného, absence bankovních účtů a vlastnictví nemovitých věcí). Na druhou stranu se obecné soudy věnovaly též hledisku, které předmětem hodnocení, ať již exekutorů či obvodního soudu nebylo, a to, zda lze v budoucnu očekávat vymožení alespoň části pohledávky. Obvodní soud pro Prahu 4 poukázal na názor soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, podle něhož nelze s ohledem na věk povinného vyloučit, že tento někdy v budoucnu nabude majetek, jenž by se mohl stát předmětem exekuce.
Další odlišnost, oproti shora citovaným usnesením, jimiž došlo k zastavení exekuce, lze dohledat i v tom, že ve všech těchto případech, oprávnění vyjádřili nějakým způsobem souhlas s tímto procesním postupem (s výjimkou usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2017 č. j. 68 EXE 2967/2014-34). Je sice pravdou, že po zastavení exekuce lze v případě objevivšího se majetku povinného exekuci zahájit, nicméně exekutor má pro zjišťování majetkových poměrů povinného nesrovnatelně výhodnější postavení, než oprávněný.
Preventivní opětovné zahajování exekuce přitom nemusí být pro oprávněného výhodné, neboť exekutor by po něm mohl, právě s ohledem na předchozí neúspěšnou exekuci, požadovat složení přiměřené zálohy na náklady exekuce (§ 30 e. ř.). Oprávněný by se tak dostával oproti povinnému do méně výhodného postavení, a to za situace, kdy s ohledem na věk povinného není vyloučeno, že tento nabude někdy v budoucnu nějaký majetek. Ve své podstatě není důvod přenášet "povinnost" hlídat majetnost povinného na oprávněného.
Toto je především povinností exekutora, který tak činí pochopitelně v zájmu oprávněného.
Rovněž se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, podle něhož měl obvodní soud dospět v ústavní stížností napadeném usnesení k přesně opačnému závěru, než soudní exekutoři či soud. Takový závěr by totiž spočíval v tom, že v exekuci lze pokračovat, protože stěžovatel je majetný. To však nalézací soud netvrdil, pouze dospěl k názoru, že nelze vyloučit, že povinný může někdy v budoucnu majetek nabýt. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez účastníků řízení pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu