Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2008 sp. zn. 30 Co 534/2007 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. září 2007 sp. zn. Nc 7181/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podle obšírného odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho práva došlo tím, že obecný soud k návrhu stěžovatele exekuci zastavil a uložil povinné nahradit stěžovateli náklady exekuce jen ve výši 6.631,20 Kč. Dle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, neboť soud má aplikovat ustanovení o. s. ř. přiměřeně a tyto právní závěry obecného soudu jsou zásahem do nezávislosti exekutora.
Stěžovatel poukazoval na svévolný přístup soudu, který nevzal v úvahu jeho tvrzení svědčící ve prospěch stěžovatele, v tomto důsledku vyslovuje pochybnosti o nestrannosti soudního rozhodování. Za výsledek řízení by měl být odpovědný především oprávněný, který navrhne exekuci, aniž by využil nějakého procesního prostředku k ověření si stavu majetku povinného. Exekutora nelze stavět do pozice podnikatele, ani do pozice běžného účastníka civilního řízení, neboť je povinen exekuci provést bez ohledu na svou vůli.
Stěžovatel tvrdil, že 65% exekucí vede vůči nemajetným povinným, a proto požaduje ochranu materiální nezávislosti soudního exekutora .
Stěžovatel dále v obsáhlé ústavní stížnosti - stručně shrnuto - polemizoval se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a žádal jeho přehodnocení Ústavním soudem. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud neposuzoval pouze spravedlnost řízení, ale aby exekutor měl záruku, že oproti jiným podnikatelům dosáhne přiměřeného zisku i skutečnost, že nedosažení přiměřeného zisku ovlivní samu podstatu materiální nezávislosti exekutora. Stěžovatel dále argumentoval rozhodnutími Ústavního soudu ve věci ochrany nároků na odměnu za práci, obdobně jak již byla dříve definována v případě čtrnáctých platů soudců, a to jako záruka spravedlivého procesu srovnatelná se zárukami danými v řízení před soudem.
Stěžovatel namítal, že usnesením napadeným ústavní stížností došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítl, že je v rozporu s čl. 9 odst. 1 Listiny podroben nucené službě, je porušováno jeho vlastnické právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť je de facto vyvlastňován, v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny. Porušen měl být i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
sp. zn. III. ÚS 269/99 , in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257,
,
III. ÚS 177/04 ). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o určení výše odměny exekutora za provedení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel v předmětném exekučním řízení nezjistil u povinné žádný postižitelný majetek, a proto podal u Obvodního soudu pro Prahu 8 návrh na zastavení řízení [§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], ve kterém se domáhal přiznání náhrady exekuce ve výši 7.735,- Kč. Namítal nesprávné právní posouzení věci s poukazem na to, že o povinnosti k náhradě nákladů exekuce mělo být rozhodnuto podle ustanovení § 89 o. s. ř. Dle jeho názoru v souladu s ustanovením § 87 odst. 3 o. s. ř. lze postupovat jen v případě, pokud je možné náklady vymoci na povinném. Pro tento případ zastavení exekuce však tvrdil, že povinnost k náhradě lze uložit jedině oprávněnému a dále tvrdil, že mu měla být přiznána náhrada v paušální částce 3.500,- Kč, nikoliv ve výši 2.572,40 Kč.
Odvoláním se domáhal změny výroku rozhodnutí tak, aby povinnost k náhradě nákladů exekuce byla v plné výši uložena oprávněnému. Odvolací soud ale návrhu stěžovatele nevyhověl a usnesením napadený výrok o nákladech exekuce potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění vyjádřil, že v případě zastavení exekuce není exekutor oprávněn určit výši nákladů řízení, ale o nákladech řízení rozhoduje výlučně soud. Pokud stěžovatel výzvě obecného soudu I. st. na vyčíslení nákladů exekuce nevyhověl a jen odkázal na svůj vydaný příkaz k náhradě nákladů řízení, postupoval soud správně, pokud náklady řízení stanovil ve výši, jak o nich rozhodl. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí odkázal mj. na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005 publikované pod Rc 31/2006 a podpořené názorem Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2006 sp. zn. III. ÚS 282/06
.
Dne 12. září 2006 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, kterým je druhý senát Ústavního soudu při posouzení dané věci vázán. Ústavní soud se v něm vyslovil, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Ústavní soud se v odůvodnění tohoto stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že po přijetí shora uvedeného stanoviska již nelze navazovat na závěry, které byly vysloveny v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 a
I. ÚS 290/05 , na něž stěžovatel odkázal.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že z obsahu spisu ani z podnětu stěžovatele nevyplývá, že by oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval potřebnou dávku obezřetnosti a uvážlivosti a nemohl předpokládat, že tuto částku nebude moci prostřednictvím exekuce vymoci. Oprávněný neměl k dispozici takové poznatky, z nichž by se dalo předvídat budoucí zastavení exekuce pro nedostatek majetku. Tento závěr nelze bez dalšího označit za vybočení z mezí ústavnosti.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Posuzovaná ústavní stížnost představuje "další v řadě" více než padesáti obsahově a argumentačně obdobných podání téhož stěžovatele (vedených např. pod sp. zn. II. ÚS 296/07 ,
II. ÚS 1997/07 , či
IV. ÚS 2225/07 ). Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že projednávané podání obsahuje rozšíření dosavadní stěžovatelovy argumentace, jež primárně stále pouze polemizuje s odůvodněním stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu; Ústavní soud proto dále odkazuje na odůvodnění v obdobném rozhodnutí o ústavní stížnosti téhož stěžovatele (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 379/07 ze dne 20. února 2007). Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovaně reagovat na jednotlivé námitky stěžovatele a na návrh přehodnocení citovaného stanoviska pléna a za postačující považuje výše uvedený odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 95 odst. 1 Ústavy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 8. dubna 2008
Vojen Güttler v. r. předseda senátu