Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2010, č. j. 19 C 353/2009-58, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, č. j. 20 Co 210/2011-105, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 4041/2011-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2010, č. j. 19 C 353-2009-58, kterým byl návrh stěžovatele (dále též jako "žalobce") na určení vlastnického práva k pozemku a budově zamítnut. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatel-žalobce domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Svůj nárok opíral o ustanovení § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. s tvrzením, že nemovitosti mu byly jako konfiskát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/45 Sb. přiděleny rozhodnutími Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy; ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. dne 24. 5. 1991, na něho přešlo vlastnické právo v rozsahu 3/4 a ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. dne 1. 7. 2000, vlastnické právo v rozsahu 1/4 spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Žalovaná však dne 26. 7. 2006 nemovitosti vydražila a nabyla k nim dne 25. 10. 2006 úhradou dražební ceny ve výši 139 mil. Kč vlastnické právo. V katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných věcí zapsána žalovaná. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce měl vzhledem k nabytí spoluvlastnických podílů nerušenou možnost domáhat se svých práv ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy od 24. 5. 1991, a po jeho novelizaci provedené zákonem č. 114/2000 Sb. opět ode dne účinnosti, tj. od 1. 7. 2000. Od konstruovaného přechodu vlastnictví k věcem ze státu na obec do doby, než věci nabyla žalovaná, uplynula doba více než 15 let; žalobce nečinil žádné kroky ani proti vydražení věcí ve veřejné dobrovolné dražbě v roce 2006. Vyhovění návrhu, kterým žalobce napravuje své letité opomenutí, by bylo nepřijatelné z hlediska práv třetí osoby. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrdil, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ve věci samé, zejména pokud jde o okolnost dlouhodobé nečinnosti žalobce, a to i v případě dražby nemovitostí. Zdůraznil povinnost žalobce podle ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož je obec povinna do jednoho roku od nabytí vlastnictví nemovitosti učinit návrh na její zápis do katastru nemovitostí. I když se nejedená o lhůtu prekluzívní, žalobce tuto svou povinnost bezdůvodně nesplnil. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele zamítl. Uvedl především následující. Ústavní soud považuje ve své judikatuře (nález
sp. zn. Pl. ÚS 34/09
) za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. V projednávané věci jsou proti sobě postavena dvě základní práva stejného druhu - vlastnická práva k totožným nemovitostem. V případě žalobce je vlastnické právo k předmětným nemovitostem dovozováno z přídělových rozhodnutí a tedy z existence tzv. historického vlastnictví obce, u žalované vyplývá vlastnické právo z vydražení totožných nemovitostí. Poněvadž nelze zachovat toto právo současně oběma subjektům, bylo nutné přistoupit k závěru o existenci vlastnického práva pouze jedné ze stran sporu. Žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem dne 25. 10.
2006 na základě uhrazení dražební ceny v dobrovolné veřejné dražbě konané dne 26. 7. 2006. Od této doby je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí. Na straně žalované lze od roku 2006 dovodit dobrou víru v nabytí vlastnictví vzhledem k jejich vydražení i zápisu do katastru nemovitostí. Na straně žalobce nelze dovozovat jakoukoliv dřívější snahu o výkon vlastnických oprávnění. Nemovitosti nebyly podle ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. na jeho návrh zapsány do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku od nabytí vlastnictví. Žalobce podal žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem až dne 21. 12. 2009. Při nabytí věci, dojde-li k němu na základě řádného, pravomocného a nezrušeného individuálního právního aktu opřeného o zákon, lze nabyvateli přiznat dobrou víru v takto nabyté vlastnické právo a v důsledku toho i vlastnické právo samotné. Je třeba tu interpretovat relevantní právo obdobně, jako při nabytí vlastnictví v dobré víře v platnost aktu orgánu veřejné moci (zde Nejvyšší soud odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011,
sp. zn. II. ÚS 165/11
). S ohledem na náležitosti veřejné dražby je zřejmé, že řadu let trvající nečinnost žalobce nelze opomenout, tím spíše, že se o konání veřejné dražby - pokud by o předmětné nemovitosti projevoval zájem, hospodařil s nimi či jinak s nimi nakládal - mohl dozvědět. V takovém případě by přicházel v úvahu postup podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 26/2000 Sb. - "dražebník upustí od dražby nejpozději do jejího zahájení, je-li dražebníkovi doloženo, že navrhovatel není oprávněn navrhnout provedení dražby". Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žalovaná věci nabyla v dobré víře, jako vlastník s nimi nakládala a vykazovala tak znaky řádného výkonu vlastnického oprávnění od roku 2006. Žalobce uplatnil způsobem předvídaným v rozhodné restituční právní normě, jíž je zákon č. 172/1991 Sb., nárok teprve v roce 2009. Podal tedy žalobu až po 18, resp. 9 letech od nabytí účinnosti zákona a jeho změny v roce 2000, aniž bral ohled na svou zákonnou oznamovací povinnost podle ustanovení § 8 téhož zákona, vázanou navíc lhůtou v délce jednoho roku. Důvody, které vedly k časově tak podstatnému odkladu uplatnění nároku, nutno interpretovat k tíži žalobce, ať již šlo o důvody jakékoli (například nesrovnalosti v listinných podkladech apod.). Z pohledu požadavku právní jistoty subjektivních práv osob, dlouhodobé stability a předvídatelnosti těchto práv, a zejména při respektu k obecnému principu spravedlnosti je podle Nejvyššího soudu nutné - s ohledem na výše uvedená zjištění - učinit závěr, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží nikoli žalobci-stěžovateli, ale žalované.
V konkrétnostech stěžovatel v podstatě namítá, že obecné soudy nebyly oprávněny brát v úvahu dobrou víru na straně žalované, protože podústavní zákon zná pojem dobrá víra jen ve spojení s vydržením a vyžaduje se oprávněná držba v délce 10 let. Proto - podle stěžovatele - nelze nabýt od nevlastníka ani ve veřejné dražbě. Lhůta stanovená v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., podle které byly obce povinny do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto nemovitostí do evidence nemovitostí, je lhůtou pořádkovou a zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí měl účinky jen deklaratorní.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Uvedená pochybení však v napadených rozhodnutích obecných soudů neexistují. Obecné soudy svá rozhodnutí podložily objektivní racionální argumentací a použily i právní názory přijaté v nálezové judikatuře Ústavního soudu.
Vedlejší účastnice nabyla nemovitosti ve veřejné dražbě, kterou zák. č. 26/2000 Sb. prohlašuje za právní skutečnost vedoucí k přechodu vlastnického práva, a proto upravuje i speciální ochranu vlastníka dražených věcí proti účinkům dražby. Jestliže stěžovatelka nepodala žalovu na neplatnost dražby, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva a dražbou nabyl vlastnictví vydražitel (vlastník posléze nemůže "dohánět" svoji nečinnost obecnými instituty, tj. ani žalobou na určení vlastnictví). Nejvyšší soud v rozsudku napadeném ústavní stížností správně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 32/2005, lze dodat odkazy i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 22 Cdo 850/2005, sp. zn. 22 Cdo 2960/2009.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu