Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti BRUDRA s. r. o., se sídlem Jemnická 312/17, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, č. j. 28 Cdo 3516/2015-421, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2015, č. j. 25 Co 343/2014-360, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 43 C 343/2009-257, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. V nalézacím řízení se vedlejší účastník žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 1 660 156,90 Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodné obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2013, č. j. 43 C 343/2009-257, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku částku 1 250 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), v částce 410 156,90 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.), v dalších výrocích soud rozhodl o náhradě nákladů na znalečné (výrok III., IV.), náhradě nákladů řízení (V.), soudním poplatku (VI.).
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, č. j. 25 Co 343/2014-360, byl prvostupňový rozsudek potvrzen.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 28 Cdo 3516/2015-421, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.
6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy rozhodovaly o stanovení výše bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2008 do 30. 7. 2011 za užívání pozemků (parc. č. 2451/14 o výměře 241 m2 - orná půda, parc. č. 3103/134 o výměře 13,09 m2 - orná půda, parc. č. 3103/137 o výměře 1157 m2 - orná půda, parc. č. 3103/138 o výměře 998 m2, parc. č. 3103/141 o výměře 488 m2 - orná půda, parc. č. 3103/142 o výměře 1 358 m2 - orná půda, parc. č. 3103/144 o výměře 2 m2 - orná půda, parc. č. 3103/145 o výměře 388 m2 - orná půda, parc. č. 3103/146 o výměře 6 834 m2 - orná půda, parc. č. 3103/148 o výměře 23 m2 - orná půda, parc. č. 2455/2 o výměře 432 m2 - zastavěná plocha, parc. č. 2459/8 o výměře 293 m2 - zastavěná plocha, parc. č. 3103/138 o výměře 998 m2 - ostatní plocha, parc. č. 3103/139 o výměře 8 m2 - ostatní plocha, zapsaných na LV č. 2057 u Katastrálního úřadu pro hl. město Praha, Katastrální pracoviště Praha, katastrální území Radotín), z nichž některé jsou formálně zařazeny do zemědělského půdního fondu, ačkoli tomuto účelu neslouží. Obecné soudy považovaly za dlouhodobě neudržitelný stav, podle kterého by stěžovatelka užívala sporné pozemky k podnikatelským účelům, vybírala z nich případně tržní nájemné, zatímco vedlejší účastník (jako spoluvlastník pozemků) by dostával z titulu bezdůvodného obohacení pouze částku, která by odpovídala regulované ceně dle příslušných vyhlášek. Proto se s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a rovněž s odkazem na novější judikaturu přiklonily ke stanovení výše bezdůvodného obohacení ve výši ceny obvyklé v daném místě a čase na základě znaleckého posudku. Podíl vedlejšího účastníka za uvedené období, odpovídající ideální 1/6, tak činí 1 250 000 Kč.
13. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377).
14. Ve své judikatuře opakovaně připomíná, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany důvěry v právo, který v sobě zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [např. nález sp. zn. I. ÚS 2637/17 ze dne 23. 1. 2018, nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005]. S tím souvisí i ústavní princip rovnosti ve smyslu čl. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl.
96 odst. 1 Ústavy, projevující se mj. ve shodném výkladu zákona v podobných případech. To však neznamená, že v rovině podústavního práva nemohou vzniknout ve srovnatelných věcech dva odlišné právní názory. Taková rozhodnutí však musí být náležitě odůvodněna. Základním smyslem každého odůvodnění je pak seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Rozsah odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s nimiž se soudy musí odpovídajícím způsobem vypořádat (např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999, nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009).
15. Ústavní soud v intencích shora uvedeného přezkoumal ústavní stížnost a rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že tato není opodstatněná.
16. Stěžejní část ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s určením výše bezdůvodného obohacení na základě obvyklého nájemného v daném místě a čase, vyplývající z provedeného znaleckého posudku. Stěžovatelka se naopak domáhala, aby výše bezdůvodného obohacení byla určena v mezích cenové regulace podle § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění.
17. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí však Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí podrobně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, ve svém rozsudku zohlednil jak judikaturu soudů, která se přikláněla k názoru stěžovatelky o stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v regulované výši (sp. zn. 33 Odo 412/2005, 33 Odo 1014/2006, 33 Odo 768/2005), tak novější judikaturu soudů, která vychází při stanovení výše bezdůvodného obohacení z ceny určené znaleckým posudkem ve výši nájemného obvyklého v daném místě a čase, účastníky seznámil se svým názorem přiklonit se k novější judikatuře ( sp. zn. I. ÚS 2229/08 , věc vedená u téhož soudu pod sp. zn. 27 C 123/2006, potvrzená sp. zn. 21 Co 105/2010, dále též sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, I. ÚS 2229/08 a
), a neopomněl ani řádně zdůvodnit, z jakého důvodu se přiklonil ke stanovení výše bezdůvodného obohacení odpovídající obvyklému nájmu v daném místě a čase při obdobném využití těchto nemovitostí zpravidla na základě nájemní smlouvy, kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit. Z odůvodnění je zřejmé, že ty pozemky stěžovatele, které jsou formálně zařazeny do zemědělského půdního fondu, tomuto účelu dlouhodobě neslouží, naopak jsou využívány stěžovatelkou k podnikatelským účelům nebo jsou některé dále pronajímány.
Výši bezdůvodného obohacení obecný soud stanovil na základě znaleckého posudku znalce Ing. Jana Beneše, který použil jednak komparační metodu, a jednak metodu výnosovou. Z obou výpočtů stanovil znalec obvyklou cenu za užívání pozemků o výměře 13 531 m2 v částce 7 500 000 Kč za období od 01/2008 do 07/2011, z níž pak soud vyšel při výpočtu výše bezdůvodného obohacení za jednotlivá období. V intencích požadavků na náležité odůvodnění rozhodnutí pak Ústavní soud konstatuje, že z ústavněprávního hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje přesvědčivé odůvodnění (což bylo potvrzeno i ze strany odvolacího a dovolacího soudu) a nevykazuje jakékoli prvky interpretační nebo aplikační svévole.
18. Námitku stěžovatelky spočívající v odlišném stanovení výše bezdůvodného obohacení pro ostatní spoluvlastníky pozemků, kterým byla v jiném řízení na stejném skutkovém základě stanovena výše bezdůvodného obohacení na základě ceny regulované, shledal Ústavní soud s odkazem na shora uvedené podrobné zdůvodnění odlišného postupu obecným soudem za neopodstatněnou. Touto námitkou se rovněž ústavně konformním způsobem zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení na základě dovolání stěžovatelky, v němž shrnul, že se odvolací soud důsledně přidržel judikaturních závěrů, týkajících se legitimního očekávání, když otázku výše bezdůvodného obohacení posoudil odlišně.
19. Namítá-li stěžovatelka rozpor nabytí vlastnického práva k nemovitostem (na základě privatizace) a k pozemkům (restitucí), na nichž se nemovitosti nacházejí, v důsledku čehož vedlejší účastníci nemohou řádně vykonávat své vlastnické právo k pozemkům a museli si toho být vědomi (vzniklo tzv. holé vlastnictví), Ústavní soud musí konstatovat, že z napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by stěžovatelka tuto námitku uplatňovala v průběhu řízení před obecnými soudy. I přesto však Ústavní soud předesílá, že předmětem nyní posuzovaného řízení nejsou otázky nabytí vlastnického práva, ale již navazující právní vztahy mezi jedním ze spoluvlastníků pozemků a vlastníkem budov a jiných objektů umístěných na těchto pozemcích, tj. vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků.
Nesouhlas s vydáním pozemků bylo jistě možné uplatnit v restitučním řízení, v němž došlo k vydání těchto pozemků původním vlastníkům. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14 nejsou podle Ústavního soudu případné, neboť v nyní posuzované věci není možné hovořit o tzv. obecném užívání pozemků.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2019
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu