Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. P., t. č. Věznice P.O.BOX 10, Kynšperk nad Ohří, zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Heydukem, sídlem Májová 1150/32, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 730/2024-6865 ze dne 31. října 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 2/2024-6320 ze dne 29. února 2024 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 5 T 11/2022-5991 ze dne 20. října 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným účastenstvím (ve formě pomoci) podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku na zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání dalších spoluobžalovaných prvostupňový rozsudek částečně zrušil a nově rozhodl, ve vztahu ke stěžovateli však ke změně nedošlo. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Trestné činnosti se stěžovatel podle soudů dopustil stručně řečeno poskytnutím prostor pro pěstování konopí (jehož cílem bylo získat marihuanu ve velkém rozsahu), péčí o tyto prostory a dovážením jídla osobám, které konopí pěstovaly.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho vinu nelze z provedených důkazů jednoznačně dovodit. S orgány činnými v trestním řízení plně spolupracoval a dobrovolně jim vydal i mobilní telefon s přístupovými údaji. Vrchní soud se podle stěžovatele při vypořádání jeho odvolacích námitek uchýlil ke spekulacím, Nejvyšší soud se pak dostatečně neseznámil se spisovým materiálem, neboť propojení stěžovatele s dalšími osobami dovodil z výpovědi J. B., který ale nic takového neuvedl.
4. Dále stěžovatel poukazuje na to, že vrchní soud sice konstatoval, že krajský soud neprovedl některé navrhované důkazy, a shledal v prvostupňovém rozhodnutí i další nedostatky, jednotlivá pochybení se nicméně ohledem na potřebu co nejrychlejšího vyřízení věci rozhodl napravit sám místo toho, aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle stěžovatele takový postup není možný.
5. Stěžovatel konečně vyjadřuje nesouhlas i proti uloženému trestu, resp. proti tomu, že oproti některým jiným spoluobžalovaným nedošlo k jeho podmíněnému odkladu. Vrchní soud k tomu uvedl, že stěžovatel již byl v minulosti trestán podmíněnými tresty, nevzal však v potaz povahu trestných činů ani časový odstup od jejich spáchání.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry ne zcela ztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, Ústavní soud napravuje zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v nyní posuzované věci nedošlo.
8. Soudy si pro svá rozhodnutí obstaraly dostatek důkazů a přesvědčivě vysvětlily, proč na jejich základě dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Na tom nic nemění ani stěžovatelova námitka, že J. B. stěžovatele za osobu napojenou na další spoluobžalované neoznačil. Jak je totiž i z rozhodnutí Nejvyššího soudu zřejmé, propojení stěžovatele s dalšími spoluobžalovanými, resp. s osobami, které v jeho objektu pěstovaly konopí, vyplývá zejména z analýzy obsahu elektronických zařízení.
9. Dostatečně odůvodněný je i závěr soudů o potřebě uložit stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, a to i ve světle trestů, které byly uloženy ostatním spoluobžalovaným. Lze dodat, že stěžovateli uložený trest je hluboko pod dolní hranicí trestní sazby.
10. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nelze spatřovat ani v postupu odvolacího soudu, který sám napravil některé nedostatky v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Tato stěžovatelova námitka je do značné míry neurčitá, alespoň obecně lze nicméně uvést, že trestní řád (natož ústavní pořádek) nevyžaduje, aby každé pochybení soudu prvního stupně bylo řešeno vrácením věci k dalšímu řízení. Při posuzování ústavních stížností mířících proti rozhodnutím trestních soudů ostatně Ústavní soud tato rozhodnutí posuzuje zásadně jako jeden celek. Pokud tedy krajský soud např. dostatečně nevysvětlil, proč neprovedl některé z navržených důkazů, není toto případné pochybení důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí za situace, kdy se s důkazními návrhy ústavně konformním způsobem vypořádá odvolací soud. Z ústavní stížnosti se nepodává, že by tomu tak nebylo.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu