Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti M. D., zastoupené JUDr. Jiřím Lojdou, LL.M. EUR., Ph.D., advokátem, sídlem Nemocniční 8, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 70 Co 206/2024-962, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2024 č. j. 20 C 121/2020-773, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.
března 2023 č. j. 4 Co 60/2022-325, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. září 2022 č. j. 70 Co 378/2020-185, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. května 2021 č. j. 70 Co 378/2020-197 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 20 C 121/2020-98, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a A. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 8. 2. 2025 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"). Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelka je matkou vedlejší účastnice (dále též "dcera"). Přibližně v období, kdy dcera dosáhla zletilosti, vznikl mezi ní a stěžovatelkou konflikt, který vyústil až v to, že dcera se odstěhovala k rodině své tety. V době odchodu z domácnosti stěžovatelky navštěvovala střední školu. V návaznosti na popsanou situaci dcera podala již v roce 2020 k soudu návrh na stanovení výživného. a) Řízení o návrhu na stanovení výživného
3. Okresní soud napadeným rozsudkem ze dne 4. 11. 2020 uložil stěžovatelce povinnost platit své dceři výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně (výrok I) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II), stanovil výši dlužného výživného (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Podle okresního soudu byla stěžovatelčina dcera sice již zletilým, avšak nezaopatřeným dítětem. Jelikož navštěvovala denní studium na střední škole a nebyla s to živit se sama, soud dospěl k závěru, že stěžovatelka má vůči ní pořád vyživovací povinnost. S přihlédnutím k majetkovým a příjmovým poměrům stěžovatelky a dcery stanovil výživné ve shora uvedené výši.
4. Krajský soud prvostupňové rozhodnutí napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2021 potvrdil, přičemž se ztotožnil se všemi podstatnými skutkovými a právními závěry okresního soudu. Stran námitek stěžovatelky o podjatosti soudců okresního i krajského soudu (ta měla plynout z jejich "oborové slepoty", postupu v řízení a chybné interpretace ustanovení zákona), neshledal je důvodnými. V souladu s § 15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o. s. ř."), rozhodl, že věc nebylo nutno předložit k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu, neboť postup soudce v řízení nemůže bez dalšího založit jeho podjatost (§ 14 odst. 2 o. s. ř.). b) Řízení o žalobě pro zmatečnost (rozhodnutí a postup krajského soudu)
5. Stěžovatelka následně napadla žalobou pro zmatečnost shora uvedené rozsudky okresního a krajského soudu. Žaloba byla podána u okresního soudu. Okresní soud se shledal nepříslušným k projednání žaloby pro zmatečnost podané proti rozsudku krajského soudu a v tomto rozsahu ji vyloučil k samostatnému řízení.
6. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 26. 9. 2022 žalobu pro zmatečnost v příslušné části zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Připomněl, že stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost z důvodu, že ve věci měl rozhodovat vyloučený senát odvolacího soudu [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] a že jí měla být nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), což vyvozovala ze "systémové podjatosti" a "oborové slepoty" soudu, jeho údajně vadné interpretace zákonných ustanovení, neochoty přistoupit na její argumenty a dalšího postupu v řízení. Soud konstatoval, že ani jednu z uvedených námitek nelze považovat za zmatečnostní důvod. Zaprvé, stěžovatelkou tvrzenou "oborovou slepotu" soudu, zájem soudců na zachování své profesní cti, jejich údajnou neznalost právních předpisů a postup v řízení nelze považovat za důvod jejich podjatosti. Zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proto ve věci nebyl dán. Zadruhé, stěžovatelce nebyla ani odňata možnost jednat před soudem. Ta se řízení prokazatelně účastnila, činila procesní návrhy a uplatňovala nejrůznější opravné prostředky. Samotný fakt, že soud nevyhověl všem jejím návrhům, nezakládá zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 3 o. s. ř.
7. Vrchní soud napadeným usnesením ze dne 23. 3. 2023 usnesení krajského soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se se všemi podstatnými skutkovými i právními závěry krajského soudu, jak byly uvedeny výše. c) Řízení o žalobě pro zmatečnost (rozhodnutí a postup okresního soudu)
8. Okresní soud se zabýval paralelní větví podané žaloby pro zmatečnost. I v tomto řízení stěžovatelka namítala, že rozhodoval vyloučený soudce a že jí byla nesprávným postupem okresního soudu odňata možnost jednat před soudem. Dále namítala, že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů [§ 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], neboť soudy by o výživném pro zletilé děti dle jejího názoru neměly vůbec rozhodovat.
9. Okresní soud napadeným usnesením ze dne 26. 6. 2024 žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky nelze považovat za zmatečnostní důvody, přičemž vycházel z podobných východisek jako krajský soud (v podrobnostech viz výše, bod 6). K tvrzenému zmatečnostnímu důvodu podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak uvedl, že rozhodování o výživném mezi předky a potomky bezpochyby do pravomoci soudů náleží; názor stěžovatelky, že by tomu tak nemělo být, na tom nic nemění. Důvodnými neshledal ani další stěžovatelčiny námitky (několik dalších námitek podjatosti, návrh na vyslovení nicotnosti rozsudku okresního soudu, návrh na vyslovení neprojednatelnosti původního návrhu na stanovení výživného atp.).
10. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 5. 11. 2024 usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se se všemi podstatnými skutkovými i právními závěry krajského soudu, jak byly uvedeny výše. Opodstatněnými neshledal ani další námitky stěžovatelky (další námitky podjatosti atp.).
11. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti primárně opakuje, že rozsudky vydané v řízení o stanovení výživného jsou vadné, nezákonné a nemorální. Má za to, že její dcera byla v době podání návrhu již zletilá, pročež se měla živit sama; to, že v té době pořád studovala, je irelevantní. Soudy měly zkoumat pouze to, zda je dcera s to živit se sama. Pokud dcera chtěla, aby ji stěžovatelka přispívala na její výživu, měla se vrátit domů.
12. Dále má stěžovatelka za to, že soudy vadně posoudily její žalobu pro zmatečnost. Opakuje, že všichni soudci rozhodující ve věci byly systémově podjati mj. z důvodu své oborové slepoty a nevzdělanosti, pročež měli být vyloučeni. Má také za to, že soudci se dopustili trestného činu, protože vadně vykládali pojem "nezaopatřené dítě"; obecné soudy však o tomto zmatečnostním důvodu svévolně odmítly rozhodnout. Nakonec je přesvědčena, že byla zbavena možnosti jednat před soudem, protože soudy neprovedly jí navržené důkazy.
13. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je nicméně včasná a přípustná jenom zčásti, a to ve vztahu k usnesení okresního soudu ze dne 26. 6. 2024 a usnesení krajského soudu ze dne 5. 11. 2024 (rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost).
14. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze ústavní stížnost podat až po efektivním vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv. K procesním prostředkům nápravy, které stěžovatelé musejí vyčerpat, než se obrátí na Ústavní soud, patří také žaloba pro zmatečnost, jsou-li ve věci potenciálně dány zmatečnostní důvody [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)]. V takovém případě je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti nejen proti rozhodnutím soudů o žalobě pro zmatečnost, nýbrž také proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení (usnesení sp. zn. I. ÚS 2928/24 ze dne 10. 12. 2024, bod 5; usnesení sp. zn. III. ÚS 2094/23 ze dne 28. 11. 2023; usnesení sp. zn. III. ÚS 1710/15 ze dne 5. 11. 2015).
15. Současně ale platí, že k takovému zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutím v nalézacím řízení nedochází automaticky vždy, podá-li stěžovatel k soudu jakékoliv podání, které je označeno jako žaloba pro zmatečnost. Lhůta je zachována pouze tehdy, je-li stěžovatelem uplatněn alespoň teoreticky způsobilý zmatečnostní důvod (usnesení sp. zn. I. ÚS 2928/24 , bod 6). Jinými slovy, zjevně nezpůsobilá a frivolní podání, která jsou žalobou pro zmatečnost pouze ve svém názvu, lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení zachovat nemohou.
16. To je dáno mimo jiné i tím, že lhůta k podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 o. s. ř. je podstatně delší (subjektivní lhůta je obecně tříměsíční, přičemž objektivní lhůta je u některých zmatečnostních důvodů mnohem delší nebo dokonce neomezená) než lhůta k podání ústavní stížnosti podle § 72 zákona o Ústavním soudu (dvouměsíční). Lze jen stěží akceptovat, aby si stěžovatelé, kteří by jinak mohli a měli podat ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím ve dvouměsíční lhůtě předpokládané zákonem o Ústavním soudu, mohli tuto lhůtu sami "navrátit" podáním frivolní žaloby pro zmatečnost.
17. Absurdnost důsledků, k nimž by opačný přístup mohl vést, lze ilustrovat např. na zmatečnostním důvodu podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (rozhodnutí v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce). U tohoto zmatečnostního důvodu je stanovena pouze tříměsíční subjektivní lhůta, nikoli objektivní lhůta. Jakákoli libovolná žaloba pro zmatečnost, v níž by bylo namítáno, že soudci rozhodující ve věci spáchali trestný čin (např. proto, že vadně vykládali ten či onen právní pojem, jak v nyní posuzované věci tvrdí stěžovatelka), by pak mohla znovu, bez jakékoliv objektivní časové limitace, otevřít cestu k přezkumu rozhodnutí soudů vydaných v nalézacím řízení před Ústavním soudem.
18. Ve světle těchto obecných východisek Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost byla způsobilá (resp. nebyla frivolní) a zda jí mohla zachovat lhůtu pro podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutím obecných soudů v nalézacím řízení. Dospěl k závěru, že nikoli. Stěžovatelka v žalobě pro zmatečnost uplatnila hned několik zmatečnostních důvodů, jimiž mělo být stiženo jak řízení před okresním soudem, tak řízení před krajským soudem. Jejich společným jmenovatelem ovšem byl pouhý nesouhlas stěžovatelky s tím, jaké důkazy si soudy opatřily, k jakým skutkovým zjištěním dospěly a jaké právní závěry z nich vyvodily, event. byla projevem jejího nesouhlasu se samotnou existencí některých ustanovení občanského zákoníku. Žádná z uplatněných námitek přitom ani teoreticky nemohla naplnit některý ze zmatečnostních důvodů podle § 229 o. s. ř. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost nevedla k zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o meritu věci.
19. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku okresního soudu ze dne 4. 11. 2020 a rozsudku krajského soudu ze dne 12. 5. 2021 proto začala plynout dnem doručení rozsudku krajského soudu stěžovatelce a marně uplynula po dvou měsících (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
20. Stěžovatelčina ústavní stížnost není včasná ani v rozsahu napadeného usnesení krajského soudu ze dne 26. 9. 2022 a usnesení vrchního soudu ze dne 23. 3. 2023 (rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost směřující proti postupu a rozsudku krajského soudu v původním nalézacím řízení). Tato rozhodnutí nebyla nijak obsahově závislá na druhé větvi žaloby pro zmatečnost, tj. na rozhodnutích o žalobě pro zmatečnost směřující proti postupu a rozsudku okresního soudu v nalézacím řízení. Stěžovatelka je tak mohla napadnout ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení usnesení vrchního soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). To však zjevně neučinila, jelikož ústavní stížnosti proti nim podala až dne 8. 2. 2025. Ústavní stížnost je proto i v tomto rozsahu opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
21. Stěžovatelčina ústavní stížnost splňovala procesní předpoklady řízení pouze v rozsahu napadeného usnesení vrchního soudu ze dne 5. 11. 2024 a usnesení krajského soudu ze dne 26. 6. 2024. V tomto rozsahu však jde o návrh zjevně neopodstatněný.
22. Obecné soudy řádně vysvětlily, že stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost nelze vyhovět, protože její námitky stran podjatosti soudců, nemožnosti jednat před soudem a nedostatku pravomoci soudů (event. také trestných činů soudců) nejsou důvodné. Ve skutečnosti šlo o pouhé pokračování polemiky s obsahem rozsudků vydaných v nalézacím řízení, nikoli o skutečné podezření z toho, že napadená rozhodnutí mohla být stižena zmatečností. Ústavní soud nepovažuje jejich závěry za jakkoliv problematické nebo rozporné s právem stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces.
23. Stěžovatelka formálně napadla také nákladové výroky, avšak neuplatnila ve vztahu k nim žádné námitky. Ústavní soud proto pouze stručně konstatuje, že je nepovažuje za protiústavní.
24. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu