Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Macha, zastoupeného Mgr. Vratislavem Morvayem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2012, č. j. 28 Cdo 3327/2011-154, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011, č. j. 30 Co 51/2011-124, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 9. 2010, č. j. 27 C 152/2009-96, takto: JUDr. Ludvík David, soudce Ústavního soudu, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4572/12
.
Soudce Ústavního soudu Ludvík David, člen I. senátu, předložil ve shora uvedené věci druhému senátu Ústavního soudu k posouzení svůj návrh, aby byl vyloučen z jejího projednání a rozhodování. Důvodem je skutečnost, že byl u Nejvyššího soudu při projednávání a rozhodování věci, napadené nyní ústavní stížností, v dovolacím řízení činný jako člen senátu 28 Cdo.
Předpoklad daný ustanovením § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je naplněn a II. senát, určený rozvrhem práce k rozhodování o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2013
Jiří Nykodým v. r. předseda senátu
Podstatu ústavní stížnosti, dle přesvědčení Ústavního soudu z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v žalobě, odvolání a dovolání, s nimiž se odvolací soud i dovolací soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, bylo především tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením jeho věci těmito soudy.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nezjistil, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93
(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
V řízení před soudy všech tří stupňů byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených obecnými soudy v napadených rozhodnutích, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto nebylo shledáno opodstatněným.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu