Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Ludmily Štěpkové, správkyně konkurzní podstaty úpadce SETADIESEL, a. s., se sídlem Litvínov, Ke Střelnici 167, zastoupené JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem Děčín 1, Masarykovo náměstí 2/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, čj. 5 Afs 74/2008 - 57, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. I. ÚS 512/02 ,
I. ÚS 1611/07 a
I. ÚS 1835/07
.
Nejvyšší správní soud se, podle stěžovatele, nevypořádal s jeho námitkou ohledně podání dodatečného daňového přiznání v případě, kdy není měněna daňová povinnost, čímž porušil svou povinnost poskytovat jednotlivci ochranu jeho práv podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR. Senát Nejvyššího správního soudu měl, z důvodu odchýlení se od svého dřívějšího názoru, vyjádřeného v rozhodnutí čj. 5 Afs 160/2004 - 81, postupovat podle § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále "s. ř. s."), a postoupit věc stěžovatele rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tak povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své judikatuře zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 371, 374 - 375). V reakci na argumenty stěžovatele zvažoval Ústavní soud skutečnost, zda jím napadený výklad obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. To však v projednávané věci neshledal. Stěžovatel především nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku dodatečného vyměření daně podle § 44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Tvrdí, že postup správce daně nevycházel z přezkoumatelné správní úvahy a byl projevem libovůle. Ústavní soud především připomíná, že daňové řízení je postaveno na skutečnosti, že daňový subjekt má povinnost prokázat veškeré údaje uváděné v daňovém přiznání nebo skutečnosti, k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván (§ 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků). Ke stanovení daně podle pomůcek, bez součinnosti s daňovým subjektem, se správce daně většinou uchyluje v okamžiku, kdy daňový subjekt nedodržuje povinnosti stanovené zákonem, včetně povinné součinnosti, nebo je úplně nečinný a základ daně a daň nelze stanovit dokazováním.
K této situaci dochází zpravidla tehdy, kdy subjekt neprokáže skutečnosti uváděné v daňovém přiznání při vytýkacím řízení (§ 44 zákona o správě daní a poplatků), nepodá na výzvu daňové přiznání nebo v průběhu daňové kontroly nesplní, na výzvu správce daně, při dokazování některou ze svých zákonných povinností. Pokud tedy na výzvu správce daně stěžovatel nepodal dodatečné daňové přiznání, neodstranil tak vady, které mu správce daně vytkl prostřednictvím výzvy. Poté pak již byl, podle § 44 zákona o správě daní a poplatků, oprávněn stanovit daň podle pomůcek, a to i bez součinnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku obsáhle vyargumentoval, na základě jakých skutečností má za to, že postup správce daně byl oprávněný a nevykazoval znaky libovůle. Jeho rozhodnutí nevykazuje žádné, shora zmíněné, předpoklady pro kasační zásah Ústavního soudu. Pokud stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s jeho námitkou ohledně postupu podle § 44 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků v situaci, kdy není měněna daňová povinnost, nelze mu dát za pravdu.
Nejvyšší správní soud se k výše uvedenému vyjádřil v druhém odstavci, strany páté, napadeného rozsudku, na něž Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Protože rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, čj. 5 Afs 160/2004 - 81, na věc stěžovatele zjevně nedopadá, je námitka stěžovatele o nesprávném postupu zmíněného soudu nedůvodná.
Stěžovatel měl možnost proti stanovisku správce daně ohledně výrobku ZEP argumentovat během ústních jednání, konaných ve dnech 6. a 21. března 2007, na Celním úřadě Most. Dodatečný platební výměr byl vydán až na základě výsledků těchto jednání. Měl tak dostatečný prostor k tomu, aby uplatnil relevantní důkazy svědčící o tom, že stanovisko správce daně je nesprávné. Ani v ústavní stížnosti neuvedl argumenty, které by jeho tvrzení podporovaly, a uplatňuje pouze námitky k procesnímu postupu správce daně, které však, jak vyplývá z výše uvedeného, nebyly shledány důvodnými.
V dané věci tak Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (právo vlastnické), ani zásad zakotvených v Ústavě ČR (čl. 4 a čl. 90) a Listině (čl. 2 odst. 2), neshledal. Je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatele, ohledně povinnosti správce daně provést před vydáním dodatečného platebního rozkazu daňovou kontrolu, podrobně a komplexně zabýval. V jeho postupu, interpretaci zákonných ustanovení ani závěrech v dané věci Ústavní soud nespatřuje žádné prvky libovůle či porušení principu spravedlnosti.
Rovněž dostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit. Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení. Ten poukázal na skutečnost, že stěžovatel směřoval své námitky výhradně vůči procesnímu postupu správce daně, které byly shledány nedůvodnými. Po celou dobu řízení uváděl, že mu nevznikla povinnost podat dodatečné daňové přiznání, aniž by uvedl relevantní skutečnosti a důkazy, které by prokázaly vadnost posouzení odebraného vzorku celní laboratoří. Stěžovatelem citované rozhodnutí, čj. 5 Afs 160/2004 - 81, bylo vydáno ve věci skutkově zcela odlišné. Správce daně veškeré důkazy, i to, jak byly získány, stěžovateli osvětlil, a ten měl dostatečný prostor se k nim vyjádřit, případně navrhnout další.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu