Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Soukupové, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3650/2023-355 ze dne 19. 12. 2023 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 186/2022-314 ze dne 12. 9. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a) Kristiny Morávkové, zastoupené Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem, sídlem Dolní náměstí 679/5, Jablonec nad Nisou, b) Stavebního bytového družstva X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Matka stěžovatelky (vedlejší účastnice) byla od roku 1988 členkou bytového družstva (vedlejšího účastníka) a měla proto i právo užívat družstevní byt. Matka se stěžovatelkou (dcerou) v bytě bydlely do roku 1998, kdy se matka odstěhovala k příteli. Stěžovatelka se svými dětmi byt užívaly dál; stěžovatelka za matku platila náklady spojené s členstvím v bytovém družstvu a užíváním bytu. V roce 2010 se matka za rodinou do bytu vrátila.
3. V červenci 2011 matka uzavřela se stěžovatelkou smlouvu označenou jako "dohoda o převodu členských práv a povinností". Převodem členských práv měly účastnice dohody v úmyslu zabránit tomu, aby se družstevní podíl stal předmětem exekučního nebo insolvenčního řízení vedených proti matce (aby o něj rodina nepřišla); matka totiž měla dluhy přes 300 000 Kč.
4. Matka byla i po červenci 2011 bytovým družstvem nadále vedena jako jedna z osob užívajících byt. Stěžovatelka a její dvě děti byt užívaly a veškeré platby s tím spojené hradila družstvu stěžovatelka (matka dceři na platby v uvedeném období několikrát přispěla). Byť mezi účastnicemi řízení panovaly zprvu dobré vztahy, po podpisu smlouvy o převodu družstevního podílu se soužití v bytě stalo velmi konfliktním. Stěžovatelka následně v říjnu 2012 zrušila u bytového družstva oprávnění matky spoluužívat byt, vyměnila zámek od dveří a znemožnila matce vstup do bytu.
5. Matka se následně u civilních soudů domáhala určení vlastnického práva k členskému podílu v bytovém družstvu, se kterým je spojeno právo užívání družstevního bytu. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("nalézací soud") v pořadí již druhým usnesením č. j. 38 Cm 54/2018-261 ze dne 22. 8. 2022 matce vyhověl a určil, že je vlastníkem členského podílu. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu v meritu potvrdil jako věcně správné.
6. Uvedené soudy dospěly k následujícím závěrům: Dohoda z roku 2011 uzavřená mezi matkou a stěžovatelkou ohledně družstevního podílu neobsahovala určení, zda jde o převod bezúplatný či úplatný ani ujednání o ceně nebo způsobu jejího určení, přičemž se v řízení ani nepodařilo zjistit skutečnou vůli stran ohledně toho, zda se mělo jednat o převod úplatný, či neúplatný, a to ani z prohlášení o vzájemném majetkovém vypořádání zůstatkové hodnoty členského podílu ve výši 93 781 Kč, neboť smyslem a účelem prohlášení bylo vypořádání vztahů mezi stěžovatelkou a matkou na straně jedné a bytovým družstvem na straně druhé (body 82 až 84 usnesení nalézacího soudu a bod 19 usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že se zjištěná neurčitost týkala podstatné náležitosti smlouvy, soudy uzavřely, že dohoda byla absolutně neplatným právním jednáním (bod 107 usnesení nalézacího soudu a bod 25 usnesení odvolacího soudu) a dcera na jejím základě podíl nenabyla. Soudy též shodně uzavřely, že stěžovatelka podíl nenabyla ani vydržením (bod 107 usnesení nalézacího soudu a bod 26 usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud se na základě dřívějšího závazného názoru odvolacího soudu, založeném na překonaném skutkovém závěru, že převod byl bezúplatný - zabýval i tím, zda při posouzení dohody jako darovací smlouvy matka mohla "darovaný" členský podíl požadovat důvodně vrátit, protože stěžovatelka se vůči ní zachovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, a to s kladným závěrem. Stěžovatelka totiž připravila matku o bydlení v průběhu tíživé finanční situace, ačkoliv ta se usilovně snažila v rámci svých možností přispívat dceři na společnou domácnost; míru nemravnosti nesnižuje ani napětí ve vztazích, na němž měla svůj podíl také matka (stěžovatelce dala kupříkladu facku) [body 108 a 109 usnesení nalézacího soudu a bod 27 usnesení odvolacího soudu].
7. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, aproboval jako souladný se svou judikaturou závěr nižších soudů o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu pro absenci podstatné náležitosti smlouvy v důsledku její neurčitosti.
8. Stěžovatelka tvrdí, že od roku 1998 splácela anuitu za družstevní byt a hradila všechny náklady spojené s členstvím v bytovém družstvu; byt tedy v podstatě zaplatila, a rovněž jej zrekonstruovala - bydlí zde 33 let. Stěžovatelka a její děti v důsledku napadených rozhodnutí přijdou o domov.
9. Stěžovatelka zaplatila přibližně 75 % ceny členského podílu, avšak podle rozhodnutí soudů podíl nenabyla, přestože na ni byl v roce 2011 úplatně přepsán za cenu 90 000 Kč její matkou, což matka výslovně potvrdila. Stěžovatelka tedy byla protiústavně zbavena vlastnictví členského podílu, za který prokazatelně zaplatila. Právo stěžovatelky bylo fakticky vyvlastněno bez náhrady ve prospěch matky, která v bytě nebydlí 25 let; odstěhovala se v roce 1998, v roce 2010 se do bytu vrátila, avšak to mělo být jen na přechodnou dobu. Matka zároveň od roku 1998 neplnila žádné závazky plynoucí z členství v družstvu, což při jednání u soudu označila za nesporné.
10. Napadená soudní rozhodnutí jsou podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, elementární spravedlností a judikaturou vyšších soudů; jsou výrazem neodůvodněného vybočení z interpretačních standardů a představují nepředvídatelnou výkladovou libovůli. Soudy nevycházely z provedených důkazů a věc chybně právně hodnotily.
11. Stěžovatelka dále v návrhu uvádí následující: Soudy chybně posoudily otázku platnosti smlouvy o převodu. Matka ani stěžovatelka neplatnost nenamítaly, jde o překvapivý závěr nalézacího soudu, který ještě při jednání stěžovatelce prezentoval názor, že převod členství bude soudem nadále posuzován jako úplatný (stejně jako tomu bylo v "prvním kole" projednávání). Protiústavní je závěr, že by smlouva označená jako absolutně neplatná měla "konvertovat" do platné darovací smlouvy. Podle stěžovatelky byla prokázána dobrá víra a svobodná vůle obou stran dohodu o převodu uzavřít.
12. Podle stěžovatelky soudy protiústavně hodnotily otázky neúplatnosti právního jednání. Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že "[v]yšlo-li najevo, že součástí smlouvy je i ujednání, podle něhož si účastníci vypořádali vypořádací podíl, je zjistitelné, že šlo o převod úplatný" (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3279/2015 ze dne 23. 11. 2016). Úplatnost vyplývá z převodní smlouvy; původně ji potvrdila i matka, avšak po ustanovení advokáta autentické tvrzení účelově změnila.
13. Část listiny nazvaná "Prohlášení o vzájemném majetkovém vypořádání" specifikuje hodnotu členského vkladu a ukládá ji mezi účastníky vypořádat. Matka výslovně uvedla, že převedla na stěžovatelku členský podíl za 90 000 Kč, které nikdy nedostala, což nemění podstatu převodu, jenž byl sjednán úplatně. Matka pohledávku nikdy neuplatnila, protože byly se stěžovatelkou dohodnuté na zápočtech jejích předchozích plnění ve prospěch matky a jejích dluhů, respektive všeho, co stěžovatelka na byt uhradila. Soudy nikdy nezjišťovaly skutečnou výši pohledávky; kdyby tak učinily, vyšla by najevo skutečná výše pohledávky matky vůči stěžovatelce, která za ni od roku 1998-2011 plnila finanční závazky vůči družstvu v celkové výši téměř 500 000 Kč (bez zápočtu úroků z prodlení). Z toho by jednoznačně vyplynula i reálná vypořádací cena za převod, která se příliš nelišila od tržní hodnoty v té době.
14. Matka začala úplatnost převodu rozporovat účelově, byť sama v průběhu řízení tvrdila, že stěžovatelka od roku 1998 hradila veškeré platby v družstvu. Soudy místo vlastního důkazního šetření upřednostnily tvrzení matky a tvrzení stěžovatelky nereflektovaly. Stěžovatelka nebyla vyzvána k předložení důkazů o výši pohledávky matky vůči ní, aby mohla doložit, že výše je relevantní cenou za převod, mnohonásobně vyšší nad rámec ceny 90 000 Kč. Stěžovatelka od roku 1998 do roku 2023 vložila do členského podílu celkově asi 1 000 000 Kč, což téměř odpovídá ceně bytů v osobním vlastnictví. Tržní cena bytu je nyní přibližně 5 000 000 Kč a stěžovatelce tak bylo fakticky vyvlastněno 3,75 miliónů (75 % podílu, který splatila).
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že soudy překvapivě - bez poučení a dokazování dospěly k závěru o porušení dobrých mravů, aniž by závěr dostatečně odůvodnily. Za porušení dobrých mravů nemůže být považováno vyklizení zbývajících věcí matky, která se již předtím začala stěhovat. Naopak, byla to matka, která stěžovatelku fyzicky napadla, propadla hraní na automatech a soužití s ní bylo nesnesitelné; stěžovatelka i její děti z ní měly oprávněný strach. Odstěhování matky z bytu bylo důsledkem jejího chování a nerespektování základních pravidel společného soužití.
16. Matka se podle stěžovatelky nyní chová nemorálně - stěžovatelce byla v únoru 2024 doručena výzva k vyklizení bytu, ačkoliv byla matka odvolacím soudem upozorněna na velmi nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky, která je po operaci. Soudem bylo matce výslovně doporučeno, aby se stěžovatelkou uzavřela podnájemní smlouvu alespoň na
dobu 10 let, na což matka před soudem souhlasně přikyvovala.
17. Podle stěžovatelky ve věci rozhodoval v rozporu s § 9 odst. 2 písm. g) tehdy účinného občanského soudního řádu věcně nepříslušný soud; ve věci totiž nešlo o korporátní vztahy. V řízení rovněž vznikly zbytečné průtahy, na základě kterých chtěly soudy následně spor rychle ukončit. Stěžovatelka rovněž namítala, že družstevní podíl vydržela, avšak soudy přehlížejí celou historii sporu. Dobrá víra stěžovatelky existovala od roku 1998 až do
roku 2013, kdy matka podala žalobu, tj. celých 15 let.
18. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřili. Bytové družstvo [vedlejší účastník b)] se nevyjádřilo.
19. Nejvyšší soud se vyjádřil, že dovoláním otevřená otázka platnosti smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu byla odvolacím soudem řešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Opírá-li stěžovatelka argumentaci o závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 328/2007 ze dne 18. 3. 2009, přehlíží, že situace v projednávané věci byla odlišná: odvolací soud totiž ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkového závěru, podle něhož smyslem "prohlášení o vzájemném vypořádání zůstatkové hodnoty členského podílu" nebylo vyjádřit úplatnost převodu, ale vypořádat vztahy mezi stranami smlouvy na straně jedné a družstvem na straně druhé.
20. Podle odvolacího soudu není ústavní stížnost důvodná. Odvolací soud se s náležitou pečlivostí zabýval jednotlivými argumenty účastníků řízení a snažil se jasně, stručně a srozumitelně vyložit, z jakého důvodu rozhodl tak, jak rozhodl.
21. Matka (vedlejší účastnice) ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost není důvodná. Argumentace stěžovatelky je podle matky účelová: sama stěžovatelka se chovala v rozporu s dobrými mravy a nedbala elementární slušnosti či úcty k rodiči. Matka vychovávala stěžovatelku v bytě, přijala ji, když neměla kam jít, nechala ji bez jakýchkoli podmínek byt obývat s přítelem a dětmi a sama se odstěhovala jinam, jakmile takovou možnost měla. Když možnost bydlení následně ztratila, nastěhovala se zpět do bytu, který vždy pro rodinu představoval zázemí a jistotu. Stěžovatelka zamezila matce v užívání bytu v okamžiku, kdy ji nepotřebovala - učinila z matky fakticky bezdomovce. Ve věci rozhodoval věcně příslušný soud v souladu s rozhodovací praxí.
22. Stěžovatelka (nad rámec argumentace již obsažené v ústavní stížnosti) v replice uvedla, že je třeba brát zřetel na princip autonomie vůle subjektů soukromého práva, vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Listiny a v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, a dávat mu přednost před výkladem, který vede k závěru o neplatnosti daného právního jednání. Odstěhování pro matku nebylo tíživé, protože žalobu o vrácení daru podala až téměř po roce. V rozporu s dobrými mravy se chovala pouze matka, která stěžovatelku dokonce fyzicky napadla. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatelky překvapivé; odvolací soud stěžovatelku nepoučil o změně právního hodnocení ohledně otázky dobrých mravů. Zatímco nejprve bylo všemi soudy uzavíráno, že nešlo o dar a dobré mravy stěžovatelka neporušila, najednou podle odvolacího soudu stěžovatelka dobré mravy porušila.
23. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
25. Jádro stěžovatelčiny argumentace směřuje proti způsobu, jakým soudy zhodnotily otázku úplatnosti sporné smlouvy o převodu družstevního podílu. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy zaručují základní právo jednotlivcům na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jejich osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání, není-li zákonem výslovně zakázáno. Tento princip orgán státní moci poruší i tehdy, odepře-li formalistickým výkladem norem podústavního práva autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (nález
sp. zn. I. ÚS 357/24
ze dne 19. 6. 2024). Formalismus spočívající ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na vůli účastníků smluvního vztahu představuje protiústavní zásah do základních práv jednotlivce [nález
sp. zn. IV. ÚS 3168/16
ze dne 11. 7. 2017 (N 121/86 SbNU 85)].
26. Protiústavní může být výklad právního jednání, jež pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo který je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli). Za protiústavní je nutné rovněž považovat výklad, který je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
27. Ústavní soud v nyní projednávaném případu dospěl k závěru, že soudy právní jednání mezi stěžovatelkou a matkou protiústavně nevyložily.
28. Soudy především srozumitelně odůvodnily, proč podle nich nebylo možné zjistit skutečnou vůli stěžovatelky a matky ohledně určení úplatnosti či ne-úplatnosti dohody o převodu z roku 2011. V tomto ohledu posuzovaly nejen relevantnost prohlášení o vzájemném vypořádání zůstatkové hodnoty členského podílu (bod 19 napadeného usnesení odvolacího soudu), ale také skutečnost, že stěžovatelka za matku hradila veškeré platby vůči bytovému družstvu (bod 85 usnesení nalézacího soudu). Podle Ústavního soudu nelze označit za excesivní nosný závěr soudů, že stěžovatelka a matka úplatnost či bez-úplatnost dohody o převodu v roce 2011 pravděpodobně vůbec neřešily, protože jejich prvořadým zájmem bylo formálně vyvést podíl v družstvu z dispoziční sféry zadlužené matky, aby nebyl použit k uspokojení jejích věřitelů (bod 24 napadeného usnesení odvolacího soudu).
29. K námitce stěžovatelky, že soudy chybně dospěly k závěru, že se matka oprávněně domáhala vrácení daru, jelikož stěžovatelka vůči matce jednala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, je třeba předeslat, že napadená rozhodnutí (na rozdíl od předchozího rozhodnutí odvolacího soud) staví stěžejně na závěru o neplatnosti smlouvu o převodu.
30. Věnují-li se nalézací soud a odvolací soud vrácení daru, lze k tomu uvést následující: Význam institutu dobrých mravů (obecně) nabývá ústavně právní dimenze jako projev ústavní povinnosti soudce vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny vycházet v každé věci z jejích konkrétních jednotlivých okolností, snažit se nalézt její spravedlivé řešení a rozhodnutí náležitě odůvodnit (nález
sp. zn. I. ÚS 1479/23
ze dne 14. 11. 2024). Tomuto požadavku soudy v projednávané věci podle Ústavního soudu dostály.
31. Soudy se otázkou vrácení daru ústavně přijatelně zabývaly a v napadených rozhodnutích pečlivě odůvodnily, proč považovaly jednání stěžovatelky za hrubě porušující dobré mravy. Vzaly v úvahu především následující aspekty: tíživou finanční situaci, v níž se matka stěžovatelky nacházela; snahu matky přispívat na společnou domácnost (bod 27 napadeného usnesení odvolacího soudu); možnost stěžovatelky řešit neúnosnou situaci méně radikálním způsobem (bod 109 napadeného usnesení nalézacího soudu); ale i konfliktní chování matky vůči stěžovatelce (bod 27 napadeného usnesení odvolacího soudu).
32. Ústavní soud proto považuje i odůvodnění soudů stran otázky vrácení daru za ústavně konformní. Uplatňování institutu dobrých mravů v rámci otázky vrácení daru je především v kompetenci obecných soudů. Zásah Ústavního soudu může přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, jinak by byla oslabována právní jistota (jako princip právního státu, čl. 1 odst. 1 Ústavy) i dělba moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud má být při hodnocení uplatnění abstraktního zákonného institutu vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů zdrženlivý a nesmí plnit roli superrevizní instance, kterou jako soudní orgán ochrany ústavnosti není (čl. 83 Ústavy).
33. Za zjevně neopodstatněné lze označit i zbývající námitky stěžovatelky: tvrdí-li, že ve věci v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný soud, pomíjí, že o věcné příslušnosti rozhodl již Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (usnesením č. j. 35 Co 222/2017-153 ze dne 23. 2. 2018). Ten v citovaném usnesení dospěl k závěru, že v daném případě je předmětem sporu určení, zda je navrhovatelka členkou družstva a nájemkyní (družstevního bytu), tento požadavek se opírá o dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu (vztah z této dohody), a jde proto o spor, k jehož projednání je dána příslušnost krajského soudu podle § 9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz bod 9 citovaného usnesení).
34. Tvrdí-li stěžovatelka, že soudy přehlédly historii jejího vztahu s matkou a skutečnost, že podíl vydržela, jelikož byla v dobré víře od roku 1998 až do roku 2013, pomíjí podstatu napadených rozhodnutí: stěžovatelka podle odvolacího soudu podíl v bytovém družstvu v dobré víře držela jako vlastní pouze v době od uzavření smlouvy v červenci 2011 (bod 26 napadeného usnesení), v dřívějším období byt fakticky jen užívala.
35. S námitkou překvapivosti napadených rozhodnutí se Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovatelka proti závěru o oprávněnosti matky požadovat vrácení daru pro jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy brojila v odvolání; není proto zřejmé, jakým způsobem mělo být porušeno její základní právo na soudní ochranu. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatelky, že soudy porušily její základní práva na nedotknutelnost obydlí a ochranu rodinného života, a to již s ohledem na charakter projednávaného sporu, jež se týkal základního práva na ochranu vlastnictví.
36. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu