USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a
soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci
navrhovatelky K. M., zastoupené Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem, se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, PSČ 466 01, za účasti 1) H. S.,
zastoupené JUDr. Bc. Štěpánem Maškem, advokátem, se sídlem v Jablonci nad
Nisou, Komenského 939/21a, PSČ 466 01, a 2) Stavebního bytového družstva LIAZ,
se sídlem v Jablonci nad Nisou, Želivského 3993/13, PSČ 466 05, identifikační
číslo osoby 00042226, zastoupeného Mgr. Radkem Šimonkou, advokátem, se sídlem v
Chrastavě, Bílokostelecká 186, PSČ 463 31, o určení vlastníka členského podílu,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm
54/2018, o dovolání H. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9.
2023, č. j. 6 Cmo 186/2022-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
[1] Návrhem ze dne 16. 8. 2013 podaným u Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou se navrhovatelka domáhala jednak určení vlastnického práva k členskému
podílu ve Stavebním bytovém družstvu LIAZ (dále jen „družstvo“), se kterým je
spojeno právo užívání družstevního bytu č. 16 o velikosti 1+5 v 8. podlaží domu
č. p. XY na adrese XY (dále jen „byt“), jednak, aby H. S. byla uložena
povinnost vydat navrhovatelce v návrhu specifikované movité věci.
[2] Řízení bylo původně vedeno u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou,
který ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 6. 2017, č. j. 19 C 286/2013-135.
Tento rozsudek byl k odvolání navrhovatelky usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 23. 2. 2018,
č. j. 35 Co 222/2017-153, v části o určení vlastnického práva k členskému
podílu, zrušen a věc byla v tomto rozsahu postoupena Krajskému soudu v Ústí nad
Labem – pobočce v Liberci jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním
stupni. Okresní soud v Jablonci nad Nisou na to usnesením ze dne 21. 9. 2018,
č. j. 19 C 286/2013-173, návrh o určení vlastnického práva k členskému podílu v
družstvu vyloučil k samostatnému řízení.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne
22. 8. 2022, č. j. 38 Cm 54/2018-261, určil, že navrhovatelka je vlastníkem
členského podílu v družstvu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. až IV.).
[4] Jedná se již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
když předchozí zamítavé usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 6 Cmo
60/2020-179, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] K odvolání H. S. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, výrok III. a IV.
změnil co do náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podala H. S. dovolání, které
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání nesměřuje proti žádnému z
rozhodnutí vypočtených v 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [7] Dovolatelka namítá, že napadené usnesení spočívá na právní otázce,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a sice – posuzováno podle obsahu dovolání – platnosti smlouvy
o převodu členských práv a povinností v družstvu ze dne 18. 7. 2011 (dále jen
„smlouva“). Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně),
podle něhož je smlouva absolutně neplatná pro její neurčitost, jelikož
neobsahuje podstatné náležitosti tohoto právního jednání, konkrétně určení, zda
jde o převod úplatný či neúplatný. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001, ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo
3061/2017 a usnesení ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněné
pod č. 16/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 16/2010“), ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3279/2015, ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4908/2017, a ze dne
29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2754/2018. [8] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k platnosti smlouvy o převodu
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu v poměrech právní
úpravy účinné do 31. 12. 2013, tj. v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se podává:
1) Dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu lze platně
uzavřít i ústně. 2) Otázkou, zda může být smlouva, pro kterou zákon nestanoví nebo
některou ze smluvních stran není požadována písemná forma, uzavřena zčásti
písemně a zčásti ústně, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 8. 2001,
sp. zn. 29 Odo 14/2001, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
zásadně není vyloučeno, aby účastníci uzavřeli smlouvu zčásti písemně a zčásti
ústně. 3) Uvedený závěr se plně prosadí také ve vztahu ke smlouvám o převodech
členských práv a povinností v bytových družstvech, neboť platí, že účastníci
písemně uzavřené smlouvy o převodu členských práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu smí výši či formu úplaty dohodnout ústně, je-li z
obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný. 4) Ačkoli tedy platí, že jednou z obligatorních obsahových náležitostí
smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je
i stanovení toho, zda je převod úplatný, či bezúplatný, je nutné respektovat,
že v písemné části smlouvy nemusí být zachyceno, zda jsou členská práva a
povinnosti převáděny za úplatu, či bezúplatně (a této okolnosti je také třeba
přizpůsobit dokazování, které je v řízeních o určení členství v bytových
družstvech ovládáno vyšetřovací zásadou). Srovnej R 16/2010 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3061/2017, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2288/2010, ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněné pod č. 31/2012 Sb. rozh. obč., ze dne
31. 7. 2012, sp. zn.
29 Cdo 1786/2011, ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo
1294/2015, sp. zn. 29 Cdo 3279/2015, sp. zn. 27 Cdo 4908/2017, ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 218/2018, sp. zn. 27 Cdo 2754/2018, ze dne 25. 3. 2020,
sp. zn. 22 Cdo 3758/2019 a ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2873/2022, nebo
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, sp. zn. 29 Odo 225/2001 a sp. zn. 27 Cdo 3061/2017. [9] Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že výkladem
právního jednání, ani se zřetelem ke všem okolnostem a následnému chování
stran, nebyla zjištěna skutečná vůle stran ohledně určení, zda se mělo jednat o
převod úplatný, či neúplatný. Dospěl-li za těchto okolností odvolací soud k závěru o neplatnosti smlouvy pro
absenci podstatné obsahové náležitosti podle § 1 odst. 2 obch. zák. ve spojení
s § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je tento závěr plně v souladu s citovanou judikaturou. [10] Tvrdí-li dovolatelka, že šlo o převod úplatný na základě prohlášení
o vzájemném vypořádání zůstatkové hodnoty členského podílu, které bylo součástí
smlouvy, zpochybňuje tím skutkový závěr, ze kterého odvolací soud vycházel ve
svém rozhodnutí a podle něhož smyslem tohoto prohlášení v poměrech projednávané
věci nebylo vyjádřit úplatnost převodu, ale vypořádat vztahy mezi stranami
smlouvy (mezi dovolatelkou a navrhovatelkou) na straně jedné a družstvem na
straně druhé. Potud jde o situaci odlišnou od té, která byla posuzována v R
16/2010. [11] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy
nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). [12] Ve zbývajícím rozsahu představuje dovolání toliko polemiku se
skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu (ohledně vydržení
práva, jednání dovolatelky v rozporu s dobrými mravy, právního důvodu bydlení
navrhovatelky nebo přispívání navrhovatelky na náklady bydlení), nicméně
dovolatelka žádným způsobem neformuluje, v čem spatřuje naplnění podmínek
zakládajících přípustnost dovolání. [13] Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ve věci rozhodoval věcně
nepříslušný soud, že postupoval v rozporu se zásadou zákazu překvapivých
rozhodnutí a že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, poukazuje na údajné vady
řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1
o. s. ř., aniž by v souvislosti s tím otevírala jakoukoliv otázku hmotného či
procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; tyto
námitky tak dovolání přípustným nečiní. [14] O návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí
Nejvyšší soud nerozhodoval.
Návrh na odklad vykonatelnosti či právní moci je
závislé povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16), což mimo jiné znamená, že rozhodl-li dovolací soud (bez zbytečného
odkladu) o podaném dovolání, stává se návrh bezpředmětný (obsoletní). K tomu
obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo
2826/2017. [15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.