NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 1786/2011-213
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka
a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře rozhodl v právní
věci navrhovatelek a/ Ing. E. K., a b/ Mgr. D. K., , obou zastoupených Mgr.
Michalem Sedlářem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 5, PSČ 602 00, za účasti
1/ J. S., , 2/ DRUŽBY, stavebního bytového družstva, se sídlem v Brně,
Kapucínské náměstí 100/6, PSČ 656 57, identifikační číslo osoby 00047708, a 3/
E. D. S., účastníci 1/ a 3/ bytem v Brně, Mokrá Hora 4E, PSČ 621 00, oba
zastoupeni Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 13,
PSČ 602 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 35 Cm 57/2009, o dovoláních účastníků 1/, 2/ a 3/ proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2010, č. j. 8 Cmo 241/2010-164,
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2010, č. j. 8 Cmo
241/2010-164, se v měnícím výroku o věci samé ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud výrok I. usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 6. května 2010, č. j. 35 Cm 57/2009-122, tak, že určil, že M. K.
byla ke dni své smrti 8. února 2009 členkou družstva DRUŽBA, stavební bytové
družstvo (první výrok), a ve zbývajícím rozsahu výroku I. – ohledně určení, že
M. K. byla ke dni své smrti 8. února 2009 nájemkyní označené bytové jednotky –
a v závislých výrocích II., III. a IV. o nákladech řízení usnesení soudu
prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý
výrok).
Odvolací soud konstatoval, že dohoda o převodu členských práv a povinností v
družstvu, uzavřená dne 28. května 2007 mezi M. K. jako převodkyní a J. S. jako
nabyvatelem (dále jen „dohoda“), je neplatná pro neurčitost (§ 37 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“), když z jejího obsahu
nelze dovodit, zda šlo o převod úplatný, či bezplatný a neobsahuje ani dohodu o
vzájemném vypořádání převodkyně a nabyvatele. Tyto obligatorní náležitosti
smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu nelze dovodit ani z
článku IV. dohody, neboť „byla-li by předmětná dohoda o převodu členských práv
a povinností uzavřena úplatně, za určitou dohodu o vypořádání je možné
považovat pouze takovou dohodu, ve které budou zcela určitě stanovena vzájemná
plnění účastníků a doba, ve které si tato mají plnit. Bezúplatnost dohody musí
být v dohodě výslovně stanovena alespoň tak, aby to nevyvolávalo jakékoli
pochybnosti o vzájemných právech a povinnostech účastníků (obvykle postačí
konstatování stran smlouvy, že tato byla uzavřena bezúplatně).“
Odvolací soud měl proto za nadbytečné zabývat se otázkou (kterou řešil soud
prvního stupně), zda M. K. netrpěla při uzavření dohody duševní poruchou, která
ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou ve smyslu § 38 obč. zák. Nebyla-li
členská práva a povinnosti platně převedena na prvního účastníka, nemohl pak
ani on sám dohodou ze dne 12. května 2009 převést tato práva a povinnosti dále
na třetí účastnici, uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání první účastník, třetí účastnice
a družstvo. Co do jeho přípustnosti shodně odkázali na ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
co do důvodnosti namítají, že napadené rozhodnutí jednak spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jednak vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
První účastník a třetí účastnice ve společně podaném dovolání podrobují kritice
závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody, neboť jej shledávají rozporným s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, především pak s rozsudkem ze dne 3.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 225/2001, a s usneseními ze dne 18. března 2009, sp.
zn. 29 Cdo 328/2007, či ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2097/2008 (tato
rozhodnutí jsou, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže, veřejnosti
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). V těchto rozhodnutích
Nejvyšší soud dovodil, že účastníci písemně uzavřené dohody o převodu práv a
povinnosti spojených s členstvím v bytovém družstvu, z jejíhož obsahu je
zjistitelné, že šlo o úplatný převod, se mohou dohodnout o formě a výši úplaty
ústně. Pro zjištění úplatnosti převodu pak postačuje i konstatování, že si
účastníci vypořádali členský vklad, či že všechny pohledávky plynoucí z převodu
členského podílu jsou vzájemně vyrovnány.
Dovolatelé v tomto směru poukazují na článek IV. dohody, podle něhož
„vypořádací podíl k výše popsanému bytu, který činí k 1. lednu 2007 173.484,-
Kč včetně investičního úvěru, který byl převodci poskytnut na jeho úhradu, si
účastníci mezi sebou vypořádali, což stvrzují svými podpisy na této dohodě.“
Toto ujednání podle jejich názoru svědčí o úplatnosti převodu a uvádí i výši
vypořádání. Zbývající náležitosti bylo možno sjednat ústní formou, což však
odvolací soud nezkoumal.
Rovněž družstvo v jím podaném dovolání nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o
neplatnosti dohody, majíc za to, že dohoda obsahuje všechny náležitosti
platného právního úkonu podle § 229 a § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když z jejího článku IV. plyne, že šlo o
úplatný převod, a podává se z něj i výše vypořádání.
Všichni dovolatelé shodně navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání jsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se věcí nejprve zabýval v rovině jejího právního posouzení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v
řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry
jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř.).
V usnesení ze dne 18. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, posléze uveřejněném
pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které dovolatelé
přiléhavě odkazují, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož se
účastníci písemně uzavřené dohody o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu mohou dohodnout o formě a výši úplaty ústně, je-li
z obsahu dohody zjistitelné, že šlo o převod úplatný. V této věci Nejvyšší soud
zároveň dovodil, že z ujednání, podle něhož si účastníci dohody vypořádali
členský vklad, je zjistitelné, že o převod úplatný šlo.
K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 24. srpna 2010,
sp. zn. 29 Cdo 2097/2008, kde závěr o úplatnosti převodu učinil z ujednání,
podle něhož všechny pohledávky plynoucí z převodu členského podílu byly mezi
účastníky převodu vzájemně vyrovnány. Obdobně stejnou otázku posoudil i v
usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1012/2010.
I v projednávané věci lze z formulace článku IV. dohody usuzovat na úplatnost
převodu práv a povinností spojených s členstvím M. K. v družstvu, přičemž nelze
vyloučit to, že konkrétní podmínky vypořádání převodu mohly být mezi M. K. a J.
S. dohodnuty ústně.
Pokud by tomu tak bylo, dohoda by obstála i z pohledu jejích obligatorních
obsahových náležitostí tak, jak byly vymezeny v usnesení velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněném
pod číslem 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud se však při posouzení platnosti dohody nezabýval tím, zda se M.
K. s J. S. dohodli o formě a výši úplaty ústně, když se - i s ohledem na jím
zaujatý právní názor ohledně (ne)platnosti dohody - spokojil s (dosud
neprokázaným) tvrzením navrhovatelek, podle něhož M. K. práva a povinnosti
spojená s jejím členstvím v družstvu na J. S. převedla bezplatně. Jeho právní
posouzení je proto neúplné, a tím i nesprávné.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
odpovídajícím rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.)
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), aniž
zkoumal, zda je dán i dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu