Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného Mgr. Bc. Ondřejem Páleníkem, advokátem, sídlem Údolní 388/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 810/2023-12396 ze dne 11. října 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 27/2022-11944 ze dne 20. října 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 42 T 10/2020-11625 ze dne 8. prosince 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadené usnesení Nejvyššího soudu označuje sice jako "sp. zn. 8 Tdo 810/2023 ze dne 11. října 2023", nicméně z obsahu ústavní stížnosti i přiloženého usnesení je zřejmé, že v údaji "8 Tdo" jde o přepis.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se zločin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí, odst. 3 trestního zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem městského soudu č. j. 3 T 7/2015-1245 ze dne 15. ledna 2021, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního a jiného orgánu obchodních korporací včetně zákazu zastupování na základě prokury, plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet společnosti v trvání deseti let. Městský soud při uložení souhrnného trestu napadeným rozsudkem zohlednil, že ve věci jím vedené pod sp. zn. 3 T 7/2015 byl první rozsudek (č. j. 3 T 7/2015-775) vyhlášen již dne 28. června 2016.
3. Proti napadenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel (jakož i další obvinění a státní zástupce) odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné.
4. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V bodu 66 napadeného usnesení zdůraznil, že na vyloučení souběhu nemá vliv, že byl rozsudek č. j. 3 T 7/2015-775 ze dne 28. června 2016 následně zrušen, neboť stěžovatel byl v daném řízení později opětovně pravomocně odsouzen rozsudkem městského soudu č. j. 3 T 7/2015-1245 ze dne 15. ledna 2021.
5. Stěžovatel namítá, že mu byl souhrnný trest uložen vadně, neboť do něj obecné soudy nezahrnuly všechny dříve uložené tresty, ohledně kterých tak měly učinit. V důsledku toho mu byl výkon trestu odnětí svobody fakticky prodloužen o dobu 281 dní, které měly být započteny do výkonu souhrnného trestu. Obecné soudy opomenuly zrušit výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 9 T 59/2018-119 ze dne 21. srpna 2018, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, jakož i výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu č. j. 6 T 30/2020-40 ze dne 14. května 2020, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pohrdání soudem podle § 336 písm. c) trestního zákoníku. Tvrdí, že postup obecných soudů byl nelogický, když byl zrušen pouze výrok o trestu z rozsudku městského soudu č. j. 3 T 7/2015-1245 ze dne 15. ledna 2021, a nikoli též z výše uvedeného rozsudku a trestního příkazu Okresního soudu v Chebu. Je přesvědčen, že podmínky pro zrušení výroku o trestu jsou u všech zmíněných rozhodnutí totožné, neboť trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby všem těmto rozhodnutím předcházel a napadený rozsudek městského soudu byl vydán až po právní moci všech těchto rozhodnutí.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se jeho argumentace týkající se uloženého souhrnného trestu zcela míjí s podstatou jeho námitek, vůbec se totiž nezabývá časovým vztahem napadeného rozsudku městského soudu k ostatním rozhodnutím.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
9. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval výše uvedené námitky již v průběhu dovolacího řízení a s právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
10. Stěžovatelova argumentace směřuje výlučně proti uloženému souhrnnému trestu. Souhrnný trest se ukládá pachateli, který spáchal v souběhu více trestných činů, a to v situaci, kdy pro některý ze sbíhajících se trestných činů již byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně (či doručen trestní příkaz), tedy v situaci, kdy se o sbíhajících trestných činech nevedlo společné řízení (srov. § 43 odst. 2 trestního zákoníku). O souběh trestných činů se jedná, spáchal-li pachatel dva nebo více trestných činů předtím, než byl za některý z těchto trestných činů vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně, přičemž rozhodující je v tomto směru první vyhlášení takového rozsudku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 10 Tz 16/68, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu R 41/1968, popř. PÚRY, František. § 43 (Úhrnný a souhrnný trest). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 887, marg. č. 12., shodně ŠČERBA, Filip In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 648].
11. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy měly zrušit výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 9 T 59/2018-119 ze dne 21. srpna 2018, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy, a z trestního příkazu téhož soudu č. j. 6 T 30/2020-40 ze dne 14. května 2020, jímž byl uznán vinným trestným činem pohrdání soudem. Jak uvedl Nejvyšší soud v bodě 65 napadeného usnesení, oba uvedené trestné činy totiž stěžovatel spáchal až po 28. červnu 2016, kdy byl vyhlášen rozsudek městského soudu č. j. 3 T 7/2015-775, přičemž stěžovatel to ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Žádný z nich tedy nebyl spáchán v souběhu s trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, za nějž byl odsouzen napadeným rozsudkem městského soudu a který byl spáchán před 28. červnem 2016. Jak již správně podotkl Nejvyšší soud (srov. bod 4 výše) na vyloučení souběhu nemá vliv první rozsudek městského soudu ve věci sp. zn. 3 T 7/2015 ze dne 28. června 2016, který byl následně zrušen, neboť stěžovatel byl později opětovně pravomocně odsouzen rozsudkem ze dne 15. ledna 2021.
12. V návaznosti na stěžovatelovy námitky k argumentaci Nejvyššího soudu Ústavní soud opětovně připomíná, že o souběh trestných činů (jenž je třeba trestat úhrnným či souhrnným trestem) se jedná pouze tehdy, spáchal-li pachatel dva nebo více trestných činů předtím, než byl za některý (tj. kterýkoli) z nich vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně. V posuzovaném případě to znamená, že vyhlášení odsuzujícího rozsudku za zločin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí, odst. 3 trestního zákoníku, ke kterému došlo 28. června 2016, založilo překážku pro to, aby se jakýkoli pozdější trestný čin sbíhal nejenom s uvedeným zločinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, ale také se zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za nějž byl stěžovatel odsouzen napadeným rozsudkem městského soudu a který byl spáchán jako první v pořadí.
13. Tvrzení, že mu postupem obecných soudů byl výkon trestu odnětí svobody fakticky prodloužen o dobu 281 dní, stěžovatel odvozuje právě z neuložení souhrnného trestu ve vztahu k výše uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Chebu. Jelikož však tato argumentace není důvodná, jak bylo vysvětleno, nemůže Ústavní soud přisvědčit ani uvedenému tvrzení o faktickém prodloužení trestu.
14. V návaznosti na uvedeném Ústavní soud vyhodnotil jako nedůvodné též výhrady stěžovatele vůči tomu, jak se s jeho námitkami vyrovnal Nejvyšší soud. Ten totiž v bodech 64 až 66 napadeného usnesení uvedl výše zmíněné podstatné okolnosti, z nichž jasně vyplynul závěr o nedůvodnosti stěžovatelových námitek směřujících vůči uloženému trestu. Z ústavněprávního hlediska tedy Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu vytknul.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu