Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Zemědělského družstva Vlčák Černošín, Lipová 335, Černošín, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025 č. j. 9 Cmo 2/2023-188, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ilony Pospíšilové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný ve sporu o členství vedlejší účastnice v družstvu stěžovatele. Krajský soud v Plzni nejprve vyhověl žalobě a určil, že vedlejší účastnice je členkou žalovaného, a zavázal stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele tento rozsudek krajského soudu potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Tento rozsudek však k dovolání stěžovatele zrušil Nejvyšší soud a zavázal vrchní soud mimo jiné zabývat se aktivní a pasivní věcnou legitimací v projednávané věci.
2. Vrchní soud v dalším řízení nařídil ústní jednání, na němž stěžovatel sdělil, že respektuje rozhodnutí Nejvyššího soudu (i když si o něm myslí své) a bere vedlejší účastnici a jejího bratra jako své členy, takže podle něj není dána potřeba žaloby. Vedlejší účastnice na stejném jednání vzala žalobu v plném rozsahu zpět, protože stěžovatel uznal její a bratrovo členství v družstvu. Navrhla, aby vrchní soud o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 150 občanského soudního řádu: tedy aby nebyly náklady řízení přiznány žádnému z účastníků. Stěžovatel se zpětvzetím žaloby nesouhlasil a trval na jejím projednání.
3. Napadeným usnesením vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Zdůvodnil, že stěžovatelův nesouhlas se zpětvzetím žaloby je ryze účelový, protože sám stěžovatel poukázal na to, že by žaloba musela být zamítnuta kvůli nedostatku věcné legitimace. Nebyly by proto postaveny na jisto vzájemné vztahy účastníků, jak chtěl stěžovatel. O nákladech řízení vrchní soud rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Jednak totiž nebylo možné jednoznačně určit, že by někdo z účastníků výlučně zavinil zastavení řízení, jednak kvůli nedostatku věcné legitimace nebylo možné ani učinit závěr o důvodnosti žaloby.
4. Stěžovatel ústavní stížností napadá právě výrok II. napadeného usnesení vrchního soudu. Namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost považuje stěžovatel za přípustnou kvůli svévolné a nesprávné aplikaci normy jednoduchého práva vrchním soudem, kvůli nedostatku odůvodnění a kvůli zjevnému rozporu napadeného usnesení se soudní praxí. Zastavení řízení podle stěžovatele jednoznačně zavinila vedlejší účastnice, která podala žalobu nesprávně a nedůvodně. Ani ona se nedovolávala posuzování zavinění na zastavení řízení.
5. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
6. Ústavní soud ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení považuje zpravidla za zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. To platí bez dalšího ve všech nákladových věcech, aniž by musely být i kvantitativně bagatelní, tedy nepřesahující částku 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Toto východisko Ústavní soud formuloval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, v němž se zabýval problematikou nákladů řízení (blíže viz bod 34 stanoviska). Tyto závěry následně Ústavní soud aplikoval například v nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24
(viz body 21 až 37) a v řadě usnesení (např. sp. zn. I. ÚS 532/25 ,
III. ÚS 587/25 ,
nebo
).
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí rozpor napadeného usnesení s "konstantní rozhodovací praxí", ale ani to pro Ústavní soud není samo o sobě relevantní. Z judikatury Ústavního soudu a ze zmíněného stanoviska totiž plyne, že mimořádnou okolností, která by činila nákladovou věc přesahující vlastní zájem stěžovatele, není dokonce ani nerespektování nálezu Ústavního soudu v jednotlivém případě (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2670/24 , bod 9). Tím spíš takovou okolností nebude ani tvrzený rozpor s judikaturou obecných soudů a už vůbec ji nezaloží kusý poukaz na jednotlivé rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Více se proto Ústavní soud stížnostními námitkami nezabýval. Lze nicméně dodat, že napadené usnesení odůvodnění nepostrádá. Naopak v jeho bodech 19 až 25 vrchní soud podrobně líčí, jaká jsou pravidla výpočtu náhrady nákladů civilního řízení, a postupně vysvětluje, která z nich se na posuzovanou věc nehodí a proč a co jej vedlo k úvaze o nepřiznání žádných nákladů podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
8. Ústavní soud shrnuje, že odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu