Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: P. H., zastoupený Mgr. Renatou Martínkovou, advokátkou, sídlem Písecká 325/8, Opava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2024 č. j. 28 Co 332/2024-958 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. dubna 2024 č. j. 0 P 288/2021-899, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a K. T., zastoupené Mgr. Ing. Reginou Grygarovou, advokátkou, sídlem Zacpalova 379/27, Opava, a nezletilého M. H., zastoupeného opatrovnicí - městskou částí X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na péči o děti a jejich výchovu zaručeného v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku rozhodnutí opatrovnických soudů o péči o stěžovatelova nezletilého syna.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 svěřil nezletilého (vedlejšího účastníka) do péče matky (vedlejší účastnice) a stěžovateli (otci) stanovil vyživovací povinnost a oprávnění stýkat se s ním každý lichý týden od pátku 15:00 hodin do neděle 17:00 hodin s místem předání a převzetí v bydlišti matky. Střídavou péči nepovažoval soud za vhodnou. Poukázal na velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů (350 km), na to, že střídání dvou mateřských škol po dvou týdnech dle aktuální dohody rodičů nezletilého zatěžuje a že vždy určitou dobu trvá, než se po přesunu od jednoho rodiče k druhému adaptuje. Čtrnáctidenní odloučení od matky není pozitivní pro vývoj čtyřletého dítěte. Matka je schopná mu poskytnout stabilnější zázemí a předvídatelný výchovný přístup. Stěžovatel vnímá konfliktní situace černobíle především ve vztahu k matce, má egocentrické a narcistní osobnostní sklony, syna ovlivňuje vůči matce a vytváří tím na něj tlak, což snižuje jeho výchovné kompetence. Matka takto na syna nepůsobí. Další překážku střídavé péče obvodní soud spatřoval v absenci kvalifikované komunikace mezi rodiči.
3. Městský soud v Praze potvrdil výrok obvodního soudu o svěření nezletilého do péče matky, upřesnil stanovenou vyživovací povinnost stěžovatele a změnil úpravu styku tak, že je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým vždy od třetí soboty každého měsíce od 15:00 hodin do následující čtvrté soboty v měsíci do 15:00 hodin (se zvláštním režimem o Vánocích a Velikonocích) s tím, že si stěžovatel nezletilého převezme v bydlišti matky a matka si jej následně převezme v bydlišti stěžovatele. S odkazem na znalecký posudek a stanovisko kolizního opatrovníka městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že svěření nezletilého do péče matky je v jeho nejlepším zájmu. Je potřeba, aby se jeho poměry stabilizovaly, k čemuž přispěje výchovné prostředí v přímé péči matky. Pro střídavou péči je nutná komunikace mezi rodiči, což aktuálně není splněno. Svěření nezletilého do péče stěžovatele brání jeho povahové rysy. Tyto povahové rysy ovlivňují jeho výchovné kompetence, jednoznačně negativní faktor je devalvující postoj stěžovatele k matce, který přenáší i na nezletilého. Na rozdíl od obvodního soudu však městský soud shledal v zájmu nezletilého širší styk s otcem, konkrétně jeden týden v měsíci. S ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů, na to, že se matka odstěhovala od stěžovatele, a na poměry obou rodičů považoval městský soud za spravedlivé, aby se bydliště rodičů jako místa předání nezletilého střídala.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně popsal, jak se matka s nezletilým odstěhovala ze společného bydliště bez souhlasu stěžovatele a bránila mu ve styku se synem, a průběh řízení před opatrovnickými soudy. Namítá, že obvodní soud odůvodnil své rozhodnutí velkou vzdáleností mezi bydlišti rodičů a tím, že střídání dvou mateřských škol nezletilého zatěžuje, avšak velká vzdálenost nemůže být důvodem pro vyloučení střídavé péče. Nelze navíc přičítat k tíži stěžovatele, že se matka rozhodla svévolně odstěhovat 350 km daleko. Oba rodiče prokázali, že jsou schopni tuto vzdálenost překonat. Podle zprávy mateřské školy se nezletilý dokáže adaptovat. Znalec se nezabýval vlivem cestování na nezletilého a proti jeho zájmu navrhl, aby cestoval čtyřikrát měsíčně. S ohledem na to, že původní společnou domácnost opustila matka, měla by ona nést břemeno spojené s realizací styku. Na základě rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel s nezletilým nemůže strávit celý víkend, což nezletilému brání ve styku s širší rodinou stěžovatele. Stěžovatel je schopen se o nezletilého plnohodnotně postarat. Před rozhodnutím odvolacího soudu byl nezletilý ve střídavé péči ve dvoutýdenním intervalu na základě ústní dohody rodičů. Zkrácení péče stěžovatele o nezletilého o jeden týden v měsíci zasahuje do jeho práv a je v rozporu se zájmy nezletilého. Soudy též argumentovaly nevhodnou komunikací mezi rodiči, která však může být překážkou střídavé péče pouze ve výjimečných případech. Za dobu, po kterou se vedlo řízení, nastal v komunikaci rodičů výrazný pokrok. Soudy navíc nezkoumaly příčiny nízké kvality komunikace a nesnažily se ji zlepšit.
5. Stěžovatel též navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu v zájmu zachování fakticky probíhající střídavé péče.
6. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování vzal v úvahu závěry znaleckého posudku a stanovisko kolizního opatrovníka a shledal, že nejsou splněny podmínky pro střídavou péči ani pro svěření nezletilého do péče stěžovatele. V zájmu nezletilého je především stabilizace výchovných poměrů, k čemuž přispěje výchovné prostředí v přímé péči matky. S ohledem na jeho věk zároveň městský soud upravil co nejširší styk nezletilého s otcem. Domnívá se proto, že žádným způsobem neporušil stěžovatelova základní práva.
7. Vedlejší účastnice považuje ústavní stížnost za pokračování boje stěžovatele s ní. Oba soudy vyšly ze znaleckých posudků a stanovisek orgánů sociálně-právní ochrany dětí v P. i v O. a dospěly k jednoznačnému závěru, že nejlepším řešením pro nezletilého je svěření do péče matky. V zájmu nezletilého rozhodně není ovlivňování stěžovatelem a negativní projevy stěžovatele vůči vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice popsala, jak se po opuštění společné domácnosti snažila se stěžovatelem dohodnout na péči o nezletilého, opakovaně navrhovala střídavou péči, avšak pro stěžovatele bylo jediné přijatelné řešení jeho péče. Nakonec se rodiče na střídavé péči dohodli, avšak útoky a dehonestace vedlejší účastnice ze strany stěžovatele přetrvávaly, navíc vývoj nezletilého začal stagnovat a po návratu od stěžovatele byl prakticky vždy nemocný, ve školce se nedokázal adaptovat. Vedlejší účastnice je přesvědčena, že pokud se postoj otce nezmění, není střídavá péče ani péče stěžovatele možná. Zmínila též, že stěžovatel odmítá platit výživné. Za krátké období od posledního rozhodnutí soudu se viditelně zlepšuje psychický stav nezletilého i jeho schopnost socializace, což potvrzuje správnost tohoto rozhodnutí. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu vedlejší účastnice upozornila, že tímto rozhodnutím byl stěžovateli stanoven širší styk než rozhodnutím obvodního soudu. Tato situace není výjimečná ani v hlubokém rozporu se zájmy nezletilého, není zde ani riziko nevratných důsledků.
8. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje zpravidla jen ve skutečně závažných případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 , U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 , bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 , N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 , N 110/77 SbNU 607, bod 19).
11. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostála. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu odpovídajícím okolnostem případu, jejich skutkové závěry mají v tomto dokazování oporu a své závěry řádně a dostatečně odůvodnily.
12. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě vychází z toho, že při rozhodování o péči o děti musejí soudy posoudit přinejmenším tato (a v závislosti na konkrétních okolnostech samozřejmě též další) kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření dítěte do péče, (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě svěření do péče dané osoby, (3) schopnost dané osoby zajisti vývoj dítěte a jeho fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Svěření dítěte do střídavé péče však není automatickým řešením při rozchodu rodičů. Článek 10 odst. 2 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří toliko presumpci ve prospěch střídavé péče, pokud o ni mají oba rodiče zájem a zároveň oba naplňují uvedená kritéria ve zhruba stejné míře. Tuto presumpci lze vyvrátit, jsou k tomu však zapotřebí pádné důvody (nález ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 , N 236/75 SbNU 629, body 27 a 28 a tam citovaná judikatura, či nálezy ze dne 31. srpna 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 , N 144/90 SbNU 337, a sp. zn. IV. ÚS 1286/18 , N 145/90 SbNU 353), které musejí vždy v konečném důsledku odrážet nejlepší zájem dítěte.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy tato kritéria vzaly v úvahu a neshledaly u stěžovatele zcela naplněné druhé a třetí z nich (byť je tak přímo neoznačily). Ohledně druhého poukazovaly na základě znaleckých posudků na velmi negativní postoj stěžovatele k matce, který přenáší i na nezletilého (k tomu, že postoj rodičů k sobě navzájem spadá právě pod toto kritérium, viz nález ze dne 3. května 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 , N 56/112 SbNU 9, bod 43), ve vztahu ke třetímu poměrně podrobně hodnotily osobnostní rysy stěžovatele, které negativně ovlivňují jeho výchovné kompetence.
14. Obecné soudy se zabývaly i dopady velké vzdálenosti na výběr vhodného modelu péče o nezletilého. Jejich úvahy v tomto ohledu nelze považovat za obecné ani paušalizující (k tomu viz například nález ze dne 30. května 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 , N 110/73 SbNU 739). Vycházely v tomto směru ze znaleckých posudků, zpráv orgánů sociálně-právní ochrany dětí z míst bydliště stěžovatele i matky a zpráv z mateřských škol, které v době jejich rozhodování nezletilý navštěvoval. Tyto důkazy poskytují dostatečnou oporu pro závěr, že střídání dvou mateřských škol nezletilého zatěžuje a adaptace po přesunu od jednoho rodiče k druhému mu vždy chvíli trvá.
15. Stěžovatel závěry opatrovnických soudů výslovně nezpochybňuje a ve své argumentaci používá pouze ty v řízení zjištěné skutečnosti, které vyznívají v jeho prospěch, či zpochybňuje dílčí důvody, o které obecné soudy svá rozhodnutí opřely. Ačkoli tak lze stěžovateli v obecné rovině přesvědčit, že nevhodná komunikace mezi rodiči může být překážkou střídavé péče pouze ve výjimečných případech (například citované nálezy sp. zn. I. ÚS 1554/14 a I. ÚS 3065/21 ), napadená rozhodnutí nestojí pouze na tomto argumentu a obstála by i bez něj.
16. Ústavní soud dále podotýká, že ve své nejnovější judikatuře upřednostňuje asymetrickou střídavou péči oproti péči jednoho rodiče se širokým stykem druhého rodiče (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 a na něj navazující nálezy ze dne 9. května 2023 sp. zn. II. ÚS 1489/22 , ze dne 7. srpna 2023 sp. zn. III. ÚS 1417/23 , ze dne 30. března 2023 sp. zn. I. ÚS 3522/22 , ze dne 8. února 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22 či ze dne 22. května 2023 sp. zn. III. ÚS 1775/22 ). Ani tento přístup však nesmí být uplatňován automaticky či paušálně. Není vyloučeno, aby soud - samozřejmě s patřičným odůvodněním - zvolil variantu péče jednoho rodičů v kombinaci s širokým stykem pro druhého rodiče (nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 , bod 61).
17. V tomto případě soudy s relevantními a judikatuře Ústavního soudu odpovídajícími důvody vyloučily střídavou péči. Vytýkat za takové situace městskému soudu, že stěžovateli stanovil širší styk s jeho synem (oproti "víkendovému" styku, který považoval za vhodný obvodní soud), by bylo absurdní.
18. Závěr obecných soudů, že stabilnější výchovné prostředí v převažující péči matky coby "výlučně" pečujícího rodiče s širším stykem stěžovatele je v nejlepším zájmu nezletilého, tudíž nelze v kontextu zjištěných skutečností považovat za neústavní.
19. K námitce stěžovatele, že s nezletilým nemůže strávit jediný společný týden, Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem není rozhodovat, v jaké konkrétní dny má ten který rodič o dítě pečovat (viz přiměřeně judikaturu citovanou v bodě 10). Takto konkrétní rozložení péče mezi rodiče by mohlo jejich ústavně zaručená práva porušit jen zcela výjimečně, a to zejména v situaci, kdy by rozhodnutí soudu vykazovalo prvky svévole (usnesení ze dne 4. září 2024 sp. zn. I. ÚS 1851/24 , bod 17). O tom však nic nesvědčí. Naopak, rozhodnutí městského soudu mohlo být reakcí na stěžovatelovu odvolací námitku, že si kvůli vyzvedávání nezletilého v pátek, tj. v pracovní den, ve vzdáleném bydlišti matky bude muset brát dovolenou, a hrozí mu tak ztráta zaměstnání (bod 11 rozsudku městského soudu rekapitulující stěžovatelovo odvolání).
20. Za neústavní nelze považovat ani rozhodnutí městského soudu, že se předávání nezletilého bude střídat a probíhat vždy v místě bydliště toho rodiče, jehož péče či styk v okamžiku předání končí. Z usnesení ze dne 25. března 2020 sp. zn. I. ÚS 468/20 , na které v tomto směru odkazoval stěžovatel, vyplývá, že takové řešení je ústavně konformní (stejně jako řešení, že náklady spojené s realizací styku bude nést výlučně rodič, který způsobil velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů).
21. Na závěr se Ústavní soud musí pozastavit nad délkou řízení, které bylo zahájeno návrhem vedlejší účastnice již dne 21. ledna 2021, kdy bylo nezletilému teprve 6 měsíců. Okresní soud rozhodl až dne 26. dubna 2024, tedy po více než třech letech, a pravomocně bylo řízení skončeno teprve dne 18. prosince 2024. Ačkoli lze délku řízení přičíst do jisté míry na vrub i stěžovateli a vedlejší účastnici (podávali návrhy na různá předběžná opatření, stěžovatel též návrh na výkon rozhodnutí, opakovaně se ve věci písemně vyjadřovali, roli sehrála i doba potřebná pro vypracování znaleckých posudků), prvních několik měsíců byl průběh řízení ovlivněn zejména nejasnostmi (téměř zmatky) ohledně určení místní příslušnosti prvostupňového soudu. Takový postup je v řízení ve věci péče soudu o nezletilé, v němž je třeba rozhodovat s nejvyšším urychlením (viz § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, který stanoví obecnou pořádkovou lhůtu 6 měsíců), nežádoucí. To platí obzvlášť, jsou-li vztahy a komunikace mezi rodiči narušeny v takové míře, jako v tomto případě. Na výsledek řízení však jeho délka neměla žádný vliv.
22. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
23. Jelikož Ústavní soud rozhodl o samotné ústavní stížnosti bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti. Tento návrh ostatně sdílí osud ústavní stížnosti, a proto i jej nutno považovat za odmítnutý.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu