Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 2 To 557/2000, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 4. 2000, sp. zn. 2 T 221/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
I. Ústavní stížností ze dne 22. 9. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 2 To 557/2000, a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 4. 2000, sp. zn. 2 T 221/99. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným, že dne 8. 7. 1999 pod vlivem alkoholu požadoval po rovněž podnapilé poškozené M. P. pohlavní styk a když odmítla, donutil ji násilím k souloži, čímž spáchal trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky, s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu 4 let.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodné. Stěžovatel je toho názoru, že postupem a rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 "a násl." Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a rovněž uvedl, že v řízení před oběma soudy byla porušena zásada presumpce neviny. Své námitky, týkající se skutkových zjištění v dané věci, rozčlenil stěžovatel na sedm oblastí, které označil názvy "rozpory časové", "rozpory týkající se oblečení", "okolnosti první návštěvy", "jak jsem se dostal do domu", okolnosti pohlavního styku", "poranění" a "znalecký posudek", ve kterých namítá rozpory ve výpovědích a polemizuje s právními závěry soudů.
Ohledně "okolností pohlavního styku" např. uvedl, že soud nenalezl odpověď na otázku, jak mohl stěžovatel "toliko jednou rukou stáhnout poškozené těsné kalhoty spolu s kalhotkami pod kolena, aniž by došlo k jejich poškození a přitom si sundat svoje kalhoty", a dále rozebírá skutečnost, že na místě činu nebyla nalezena žádná použitelná biologická stopa. V pasáži, nazvané "poranění", zase stěžovatel tvrdí, že soud nevzal na vědomí jeho argumenty, týkající se podlitin a škrábanců na těle poškozené.
Dále stěžovatel zpochybnil závěry znaleckého posudku, které označil za nedostatečné a v závěru označil za absurdní názor okresního soudu, který uvedl, že stěžovatel je navíc usvědčován i tím, že poškozená veřejně prohlašovala, že ji znásilnil. Odvolací soud se podle stěžovatele výše uvedenými rozpory vůbec nezabýval a spokojil se toliko s konstatováním, že řízení bylo vedeno v souladu se zákonem a netrpí procesními vadami. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu.
Za Krajský soud v Ostravě - pobočku v Olomouci, se dne 14. 11. 2000 vyjádřil předseda senátu Mgr. P. A., který uvedl, že námitky stěžovatele jsou v podstatě shodné s námitkami, které uplatňoval v rámci odvolacího řízení.
Odvolací soud se zabýval i provedeným dokazováním a hodnocením důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu a ani zde neshledal takové skutečnosti, pro které by bylo nutné postup soudu I. stupně a jeho rozhodnutí napravovat. V podrobnostech odkázal účastník řízení na obsah napadených rozhodnutí a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl. Ve vyjádření Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 11. 2000 předsedkyně senátu JUDr. A. H. zdůraznila, že konkrétními námitkami stěžovatele se okresní soud zabýval a hodnotil je, ovšem nikoli vytrženě z kontextu zjištěných skutečností, ale v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 trestního řádu.
Dále soud poukázal na to, že časové údaje svědků v dané věci jsou přibližné a tedy jejich výpovědi je nutno hodnotit v rámci celého řetězce důkazů s přihlédnutím k věrohodnosti té které výpovědi. Otázka věrohodnosti poškozené byla řešena znalecky a její výpověď je v souladu s lékařskými zprávami a fotodokumentací, založenou ve spise. Naopak svědci, zejména sousedé a známí z obce, hovořící ve prospěch stěžovatele, s ním byli, resp. mohli být, ve styku a tedy tyto jejich výpovědi byly vyhodnocovány obzvláště pečlivě, s přihlédnutím ke všem důkazům, provedeným v rámci trestního řízení.
Okresní soud proto v závěru svého vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a s obsahem spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 2 T 221/99, dospěl k závěru, že v daném případě oba soudy postupovaly v souladu se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily žádná základní práva nebo svobody stěžovatele, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Záležitost stěžovatele byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, nezávislými a nestrannými soudy, které rozhodly o oprávněnosti obžaloby, podané proti němu, při dodržení práva na obhajobu. Rovněž při ukládání trestu byla vzata v úvahu kritéria, zajišťující uložení spravedlivého trestu, tzn. trestu adekvátního spáchanému trestnému činu a osobnosti jejich pachatele.
Ze spisového materiálu navíc vyplývá, že ústavní stížnost spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Takto koncipovaná ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší.
Co se týče provedeného dokazování, rozhodně nedošlo k situaci, kdy by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a rovněž jejich hodnocení neprobíhalo "svévolně", jak uvádí stěžovatel. Obecné soudy postupovaly v průběhu řízení v souladu s procesními předpisy, náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Za tohoto stavu nemůže Ústavní soud zasahovat do jejich pravomoci, pokud jde o provedené dokazování a ani nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu