Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. března 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti T. G., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 1 To 87/2004 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 435/2008, takto: Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2009, doplněnou dne 19. 3. 2009, napadá v záhlaví specifikovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. 32 T 19/97, byl stěžovatel spolu s ostatními obžalovanými uznán vinným pokusem trestného činu podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal stěžovatel a ostatní obžalovaní odvolání. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 1 To 91/2002 tak, že napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele a ostatní obžalované zprostil obžaloby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných, včetně stěžovatele, dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a současně zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl rozsudkem ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 1 To 87/2004 tak, že byl stěžovatel uznán vinným z přípravy trestného činu podvodu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 435/2008 tak, že jej odmítl.
Stěžovatel je jedním ze skupiny odsouzených, přičemž jeho roli v páchání trestné činnosti posoudily obecné soudy jako méně intenzivní ve srovnání s ostatními odsouzenými. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti spíše nezpochybňuje soudy učiněné skutkové závěry, nýbrž polemizuje s adekvátností mu uloženého trestu, a to i v kontextu s délkou trestního řízení. Ústavní stížnost však rovněž podal spoluodsouzený O. A., která je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 431/09
, a kterému byl uložen podstatně vyšší trest. Tento stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že do jeho základních práv bylo zasaženo obecnými soudy z důvodů širších než namítá stěžovatel T. G.
Protože posouzení ústavní stížnosti O. A. by mohlo mít význam skrze uplatnění principu beneficium cohaesionis i pro stěžovatele T. G., rozhodl se první senát Ústavního soudu přerušit řízení o ústavní stížnosti tohoto stěžovatele až do rozhodnutí o ústavní stížnosti O. A.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2009
Vojen Güttler
předseda senátu
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení a s odůvodněním napadených rozhodnutí staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod daného stěžovatele. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše konkretizované námitky stěžovatele proti postupu Vrchního soudu v Olomouci uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se způsobu provedení a hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které sám uplatňoval již v průběhu dovolacího řízení. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy obecné soudy nerespektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů a v jejich rozhodování by tak bylo možné shledat prvky libovůle (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04
, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05
, N 167/42, SbNU str. 407).
V posuzovaném případě však k takovému závěru dospět nelze. Po seznámení se s těmito rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se důkladně zabýval stěžovatelovými námitkami, které se týkaly posouzení, zda rozhodnutí vrchního soudu nespočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a jeho nesprávném právním posouzení, a velmi podrobně zdůvodnil, proč se s těmito námitkami neztotožňuje. Mimo jiné konstatoval, že ve svém rozhodnutí "nezavázal odvolací soud k provedení žádných konkrétních důkazů, spíše jej instruoval k tomu, aby se soustředil na ty významné otázky, které v té době nebyly dostatečně objasněny (...)." (str.
15 usnesení). Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného rozhodnutí následně tyto úvahy dovolacího soudu přesně citoval, celou věcí se znovu podrobně zabýval, doplnil dokazování výslechem stěžovatele i spoluobviněného D. K. a na základě hodnocení těchto výpovědí v kontextu s dalšími důkazy (zejm. svědecké výpovědi ostatních spoluobžalovaných) své původní závěry přehodnotil. Následně pak nově upravil a konkretizoval skutkovou větu rozsudku, přičemž vše důkladně zdůvodnil (viz str. 56 - 60 rozsudku vrchního soudu).
Z tohoto důvodu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaném rozsudku znovurozhodl, aniž by se držel v intencích pokynů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu, což konstatoval i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (str. 16-17 usnesení), resp. že došlo ke změně skutkové věty rozsudku, aniž by vrchní soud provedl nové dokazování. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu Vrchního soudu v Olomouci ani Nejvyššího soudu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Samu okolnost, že námitkám stěžovatele Nejvyšší soud nepřisvědčil, nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Rovněž další část stěžovatelovy argumentace týkající se přiměřenosti mu uloženého trestu, a to i v kontextu s délkou trestního řízení, považuje Ústavní soud za nedůvodnou. Jak Vrchní soud v Olomouci na str. 66 svého rozhodnutí, tak posléze i Nejvyšší soud se touto stránkou věci podrobně zabývaly, a to mimo jiné i s přiléhavými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud se se závěry obecných soudů ztotožňuje. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud již ve výše citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 431/09
ve věci spoluodsouzeného Ing. A. O., kde konstatoval, že "je nepochybné, že trestní řízení ve věci stěžovatele trvalo mimořádně dlouhou dobu, a to zejména v důsledku její skutkové složitosti, většího počtu obviněných a výrazného mezinárodního prvku. Tento fakt však sám o sobě ještě nemůže vést k závěru, že by trestní stíhání stěžovatele mělo být zastaveno či od jeho potrestání upuštěno. K takovému řešení se lze uchýlit jen v případech zcela výjimečných. V projednávané věci by však toto řešení zcela popíralo veřejný zájem na důsledném trestání závažné majetkové trestné činnosti, jíž se stěžovatel spolu s dalšími osobami dopustil.
Lze souhlasit se závěry obecných soudů, že trestná činnost stěžovatele a jeho spoluobviněných se vyznačovala vysokou organizovaností a značnou rafinovaností. Z připravované trestné činnosti hrozila škoda v řádech až stovek milionů Kč, pokud by byly padělané směnky realizovány. Ohrožena zde nebyla jen poškozená Česká spořitelna, a. s., ale i všeobecný zájem České republiky na důvěryhodnosti českých bankovních ústavů v zahraničí. Nepotrestání pachatelů závažné majetkové, finanční a hospodářské kriminality s odkazem na protiústavní prodlevy v trestním řízení by mohlo vést k celkovému podlomení důvěry občanů v demokratický právní stát.
Za těchto okolností se jeví dostatečnou kompenzací průtahů, byl-li trest odnětí svobody stěžovateli uložen pod dolní hranicí trestní sazby za použití ust. § 40 odst. 1 tr. zák. Jde o postup, který Ústavní soud aproboval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 39/07
a judikaturu tam citovanou)." (str. 6 usnesení).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. září 2009
Vojen Güttler
předseda senátu