Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Emila K. (jedná se o pseudonym), t. č. Vazební věznice P.O.BOX 10, Kynšperk nad Ohří, zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 738/2024-929 ze dne 2. října 2024 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 510/2023-773 ze dne 31. ledna 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státní zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít nedostatky v procesu dokazování v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli jako obviněnému.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích č. j. 3 T 76/2021-637 ze dne 8. 8. 2023 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích prvostupňové rozhodnutí napadeným rozsudkem zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.
3. Trestného činu se stěžovatel podle soudů dopustil ve zkratce tím, že od roku 2014 do 10. 1. 2017 zpočátku osahával svou nezletilou dceru a poté s ní po dobu minimálně dvou let pravidelně, někdy i dvakrát denně, souložil.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy nereagovaly na jeho námitky a opomenuly některé důkazy, v důsledku čehož stěžovatel mimo jiné neměl možnost zpochybnit věrohodnost poškozené a jednotlivých svědků. Stěžovatel dále namítá podjatost předsedy senátu nalézacího soudu JUDr. Petra Kolbana, který např. odůvodnil výši uloženého trestu "Chammurapiho principem", tedy "obdobně podle zásady oko za oko, zub za zub". Soudy vyšších stupňů chování soudce bagatelizovaly tím, že šlo o jeho nezralost či neprofesionalitu, to ale podle stěžovatele nevylučuje porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel považuje za vadu i to, že o podjatosti soudce nebylo formálně rozhodnuto.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud se k provedeným důkazům přistoupí odpovědně a s otevřenou myslí, jsou závěry soudů neudržitelné. V této souvislosti stěžovatel poukazuje zejména na nesrovnalosti ve výpovědi poškozené, která není podepřena jinými důkazy, na minulost poškozené či na vůbec nemožnost toho, aby se stěžovatel trestné činnosti, jak je popsána ve skutkové větě, v šedesáti letech a se zdravotními problémy dopouštěl.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
8. K jednotlivým námitkám tak Ústavní soud spíše pro doplnění uvádí, že v trestním řízení - které Ústavní soud zásadně hodnotí jako celek - nebyly opomenuty žádné důkazy, neboť stěžovatelovy důkazní návrhy vypořádal odvolací soud, případně soud dovolací. Stěžovatel s jejich odůvodněním nesouhlasí, je ovšem zásadně na soudech, aby posoudily, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. Z pohledu Ústavního soudu je zejména podstatné, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, proč určitý důkaz nebyl proveden. Tento požadavek je v daném případě splněn, a na napadená rozhodnutí tak postačí odkázat (viz zejména body 30 a násl. rozsudku krajského soudu a body 33 a násl. usnesení Nejvyššího soudu).
9. Podobně lze postupovat i ve vztahu k namítané podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu. Tou se krajský soud i Nejvyšší soud zabývaly velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč v jednání, na které stěžovatel poukazoval, podjatost spatřovat nelze. Ústavní soud souhlasí, že některé formulace v rozsudku soudu prvního stupně byly nevhodné. Vedle nesmyslných odkazů na "Chammurapiho princip" soudní rozhodnutí řešící trestný čin sexuální povahy jistě není vhodným místem k užívání slangových a nespisovných pojmů pro označování specifických intimních poměrů. To však nesvědčí o podjatosti předsedy senátu a stejně tak v tom nelze spatřovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv za situace, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a krajský soud při novém ukládání trestu jakékoliv trestání ve smyslu "oko za oko, zub za zub" výslovně odmítl.
10. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nelze shledat ani v tom, že o vyloučení předsedy senátu nebylo formálně rozhodováno. Jednak krajský soud uvedl, že námitka podjatosti nebyla v řízení před okresním soudem vznesena, především ale - jak už bylo řečeno - hodnotí Ústavní soud trestní řízení jako celek. Podstatné tak zásadně je, že se soudy namítanou podjatostí zabývaly a řádně se s ní vypořádaly.
11. Stěžovatelovy námitky, jimiž zpochybňuje věrohodnost svědků či poškozené, a další výhrady, kterými se snaží zpochybnit zjištěný skutkový stav, postrádají ústavní rozměr a byly v napadených rozhodnutích vypořádány.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu