Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti CREDITEX INVEST, s.r.o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2024 č. j. 5 To 166/2024-9593 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 5. 2024 č. j. 1 T 119/2022-9492, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně jako účastníků řízení a S. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše jmenovaných soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatelky byly napadenými rozhodnutími dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka dále namítá, že bylo porušeno její právo vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy a z čl. 2 odst. 2 Listiny zejména ve vazbě na ústavní povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem dle čl. 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí plyne, že trestným činem vedlejšího účastníka stěžovatelce vznikla škoda. V trestním řízení se stěžovatelka jako poškozená připojila se svým nárokem na náhradu této škody ve výši 130 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 1. 8. 2022 do zaplacení.
3. Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") stěžovatelce náhradu škody přiznal pouze v rozsahu 15 000 Kč společně s požadovaným úrokem z prodlení. Stěžovatelka svůj nárok podložila smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 2. 1. 2020, deklarující postoupení ze společnosti Kontex Trade International s.r.o. na společnost DeltaWise OÜ, a ze dne 5. 3. 2020, deklarující postoupení ze společnosti DeltaWise OÜ na stěžovatelku. Obě smlouvy však vycházejí z toho, že jednotlivé pohledávky jsou uvedeny v přílohách; ty však stěžovatelka nedoložila. Nebylo proto možné ověřit, zda skutečně k postoupení pohledávek došlo. Prokázat se podařilo pouze dílčí nárok stěžovatelky ve výši 15 000 Kč, se zbytkem okresní soud odkázal stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") posoudil odvolání stěžovatelky jako neopodstatněné a zamítl je. Stěžovatelka k prokázání svého nároku ohledně zbývajících pohledávek předložila smlouvu o jejich postoupení ze dne 4. 6. 2024, uzavřenou mezi ní a společností Kontex Trade International s.r.o. Pro krajský soud bylo podstatné zejména to, že smlouva byla uzavřena až po tom, co okresní soud vyhlásil svůj rozsudek. Předložením této smlouvy tak stěžovatelka dle krajského soudu sama zpochybnila tvrzení, že jí byly pohledávky postoupeny již smlouvou ze dne 5. 3. 2020. Potvrdil tak postup okresního soudu, který stěžovatelku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že jí nepřiznal adhezní nárok ve zbývající výši 115 000 Kč s příslušenstvím, přestože v době vydání napadeného usnesení krajského soudu byly splněny zákonné podmínky pro přiznání celého nároku a uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit náhradu škody i ve zbylé výši nic nebránilo. Tím, že obecné soudy odkázaly stěžovatelku do občanskoprávního řízení, přistupovaly k ní necitlivě a porušily její práva jako poškozené z trestné činnosti.
6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Trestní řád poškozeným neposkytuje možnost podat dovolání (nejsou ve výčtu oprávněných osob v § 265d trestního řádu), stěžovatelka tudíž před podáním ústavní stížnost vyčerpala všechny jí dostupné opravné prostředky.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především nesouhlasí s tím, že ji trestní soudy s jejím adhezním nárokem odkázaly do občanskoprávního řízení. Do tohoto obecně zákonem předpokládaného postupu (viz § 229 trestního řádu) Ústavní soud zasahuje pouze ve výjimečných případech, ve kterých by tímto postupem došlo k zásahu do ústavně zaručených práv poškozeného. To zde Ústavní soud neshledává.
9. V judikatuře Ústavního soudu je možné najít případy, kdy Ústavní soud zrušil rozhodnutí trestního soudu, který poškozené odkázal s jejich nárokem do občanskoprávního řízení. Tato judikatura se však vztahuje především k tzv. zvlášť zranitelným obětem, např. nezletilým, příslušníkům menšin nebo obětem sexuálně motivovaných trestných činů (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3450/24 a
II. ÚS 297/22 ). Smyslem je předcházení tzv. sekundární viktimizaci, tedy tomu aby oběti nebyly znovu vystavovány kontaktu s pachatelem, což by mohlo vést k další psychické újmě. To však není případ stěžovatelky, právnické osoby poškozené trestným činem úvěrového podvodu.
10. Prostor pro zásah Ústavního soudu tu je i v případech, kdy se nejedná o zvlášť zranitelnou oběť. Tato možnost však je výrazně omezena. Chybí-li v rozhodnutí odůvodnění, případně je zatížené svévolí nebo se opírá o důvody porušující základní práva poškozeného, v ústavněprávním přezkumu neobstojí (viz nález sp. zn. III. ÚS 1473/24 , bod 11). Jak ale již zaznělo, odkaz na občanskoprávní řízení samo o sobě protiústavnost založit nemůže. Pokud jsou splněny podmínky dle § 229 trestního řádu (absence podkladů pro rozhodnutí o nároku, nutnost provádění dalšího dokazování, které by podstatně prodloužilo trestní řízení), je nutné to v tomto smyslu adekvátně odůvodnit (srov. nález sp. zn. III.
ÚS 1473/24 , bod 17). Nyní napadená rozhodnutí nejsou svévolná. Krajský soud přiblížil, že po předložení dalšího důkazu stěžovatelkou se zdá být její nárok sporný. Stěžovatelka předložila důkaz, jenž byl s dříve navrženými důkazy v rozporu. K bezprostřednímu přiznání jejího adhezního nároku tak chyběly věrohodné podklady (viz bod 23 jeho usnesení). Také okresní soud svůj závěr řádně vysvětlil a podložil ho dokazováním: v této fázi řízení pro přiznání celého adhezního nároku podklady chyběly zcela (viz body 29 až 31 jeho rozsudku).
Takovému odkazu poškozené do občanskoprávního řízení se nedá nic protiústavního vytknout.
11. Poukázat lze i na to, že okresní soud stěžovatelce nárok zčásti přiznal ohledně škody způsobené jedním dílčím útokem trestného činu vedlejšího účastníka. Pro tuto část uplatněného nároku na náhradu škody totiž dostatečnou oporu v dokazování našel. Ústavní soud se proto neztotožňuje se stěžovatelkou ani v tom, že by trestní soudy zbytečně odkázaly stěžovatelku do občanskoprávního řízení. Naopak to učinily v jen rozsahu, ve kterém by se trestní řízení protáhlo kvůli dokazování neprokázané (byť výrazně větší než přiznané) části adhezního nároku.
12. Nadto Ústavní soud podotýká, že trestní soudy stěžovatelčin nárok nezamítly, pouze ji s neprokázaným zbytkem odkázaly k civilnímu soudu. Napadená rozhodnutí tak nelze vnímat jako konečná a není zde překážka věci rozsouzené (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3160/24 , bod 16).
13. Ústavní soud pro výše uvedené důvody odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu