K zásadě nikdo není povinen sám sebe obviňovat
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 9. října 2007
sp. zn. I. ÚS 677/03
ve věci ústavní stížnosti F. H. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 853/2003 ze dne 21. 8. 2003 a proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 439/2002 ze dne 25. 11. 2002, vydaným v trestní věci stěžovatele, jenž byl odsouzen pro trestné činy podle § 148 odst. 2 a § 250 odst. 1 a 3 trestního zákona.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 853/2003 ze dne 21. 8. 2003 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 439/2002 ze dne 25. 11. 2002 se zrušují.
Odůvodnění
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že již soud prvního stupně nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Poukazuje na to, že soud připustil jako listinný důkaz jeho výpověď učiněnou před zahájením trestního stíhání před orgánem daňové kontroly. Namítá, že použití této výpovědi je obcházením zákona, neboť trestní řád stanoví přesná pravidla pro případ, kdy lze použít výpověď obviněného učiněnou mimo hlavní líčení. Taková výpověď musí být učiněna v souvislosti s trestním řízením a způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu, což vysvětlení podané finančnímu úřadu nesplňuje. Zásadní nedostatek spatřuje stěžovatel v tom, že před poskytnutím takové výpovědi nebyl poučen v souladu s požadavky trestního řádu. Na tuto skutečnost poukázal již v odvolání, ale odvolací soud se jí nezabýval.
Stěžovatel dále dodal, že i při použití uvedeného (napadeného) listinného důkazu obecné soudy nedostatečně objasnily skutkový stav věci. Soud prvního stupně rozhodl na základě důkazů, které neprokazují, že se žalovaných trestných činů (pokusu) dopustil.
Stěžovatel konečně namítal nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že typový stupeň společenské nebezpečnosti jednání uvedených v § 148 odst. 1 trestního zákona a § 148 odst. 2 trestního zákona musí být v zásadě stejný, neboť takové jednání je sankcionováno stejným trestem. Odvolací soud k této námitce nezaujal v podstatě žádné stanovisko a se závěry dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel údajně neoprávněně - což však nebylo podle jeho názoru dostatečně prokázáno - uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 44 866 Kč, nelze ho odsoudit pro trestný čin podle § 148 odst. 2 trestního zákona, neboť všechny stanovené podmínky nebyly naplněny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Dalším podáním stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10.
Městský soud v Praze se ve stručném vyjádření plně odvolal na ústavní stížností napadené rozhodnutí. Stížnost považoval za nedůvodnou. Vyslovil také souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovateli, který sdělil, že vzhledem k jejich obsahu nepovažuje za potřebné se k nim znovu vyjadřovat. Vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 439/2002 ze dne 25. 11. 2002 stěžovatelovo odvolání zamítl. Uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla porušena žádná ustanovení zabezpečující náležité objasnění věci, ani právo obžalovaného na obhajobu. V hlavním líčení byly řádně provedeny všechny potřebné důkazy. Ke stěžovatelově námitce týkající se použití jeho vysvětlení před finančním úřadem odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže tyto důkazy četl jako listinné důkazy, a nikoliv jako výpovědi obviněného, svědků apod. Pokud jde o námitku nesprávné právní kvalifikace, poukázal Městský soud v Praze na konstantní judikaturu.
Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 853/2003 ze dne 21. 8. 2003 stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání a naplnění stanoveného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve vztahu k pokusu trestného činu zkrácení daně. Podrobně se zabýval posouzením podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona a trestného činu vylákání výhody na povinných platbách podle § 148 odst. 2 trestního zákona ve vztahu k námitkám uplatněným stěžovatelem, které jsou rovněž obsahem ústavní stížnosti. Uvedl, že u vylákání výhody na povinných platbách podle § 148 odst. 2 trestního zákona se nevyžaduje, aby se tak stalo ve větším rozsahu; je však nezbytné bedlivě posuzovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, tedy, zda je vyšší než nepatrný podle zákonem stanovených kritérií. Z tohoto hlediska bude mít značný význam rozsah vylákané výhody na některé z povinných plateb, který by měl být alespoň částečně srovnatelný s rozsahem zkrácení těchto plateb podle § 148 odst. 1 trestního zákona.
Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelova námitka, že soud prvního stupně použil jako listinné důkazy jeho vysvětlení podané před finančním úřadem, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože obcházel pravidla stanovená pro výpověď obžalovaného. Ze soudního spisu pak vyplývá, že stěžovatel, stejně jako svědek - odsouzený K. J., odmítl v trestním řízení vypovídat.
Ústavní soud této námitce přisvědčil. V předmětné věci je relevantní ustanovení čl. 40 odst. 4 Listiny, v němž je stanoveno, že "obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven". Podobně též ustanovení čl. 37 odst. 1 Listiny obsahuje právo každého "odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké". Toto pravidlo, umožňující obviněnému neusvědčovat svou výpovědí sám sebe, bylo do českého ústavního pořádku, podobně jako do ústavních předpisů mnoha vyspělých demokratických států, zavedeno po vzoru Pátého dodatku americké ústavy z roku 1791, a je pokládáno za součást tzv. Bill of Rights. Doslovný text tohoto ustanovení ("no person shall ... be compelled in any criminal case to be a witness against himself" - "nikdo nesmí být v trestní věci donucován k tomu, aby vystupoval jako svědek proti sobě") byl původně interpretován v úzkém slova smyslu tak, že zákaz donucení se vztahuje pouze k výslechu obviněného nebo k jiné slovní komunikaci s obviněným. Teprve v dalším vývoji judikatury v USA a v evropských zemích došlo k rozšíření interpretace tohoto ustanovení tak, že obviněný nesmí být donucován nejen k výpovědi, ale ani k jinému aktivnímu jednání, jímž by přispíval k obstarání důkazů proti sobě. V právní nauce je toto pravidlo vyjádřeno latinskou formulí "nemo tenetur se ipsum accusare" - "nikdo není povinen sám sebe obviňovat" [blíže k vymezení tohoto pravidla srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 655/06
ze dne 23. 5. 2007; odlišné stanovisko soudce Jana Musila (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 89)].
Posuzováním uvedeného základního principu trestního procesu se mnohokrát zabýval i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Pravidlo "nemo tenetur se ipsum accusare" není sice obsaženo v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), avšak judikatura ESLP v několika judikátech dovodila, že nerespektování tohoto pravidla může porušit právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Případy, v nichž ESLP konstatoval porušení Úmluvy, se vesměs týkaly věcí, v nichž byl obviněný donucován k aktivnímu jednání majícímu povahu sebeusvědčování. Např. ve věci Saunders proti Spojenému království (rozsudek ze dne 17. 12. 1996, Recueil VI/1996) se jednalo o to, zda lze v trestním řízení před soudem použít výpovědi získané předtím pod hrozbou trestní sankce při mimosoudním vyšetřování, prováděném obchodními inspektory. ESLP odpověděl záporně. ESLP však připouští, aby za určitých podmínek bylo mlčení obviněného vykládáno v jeho neprospěch. Ačkoliv převážně platí, že z mlčení obviněného nelze vyvozovat pro něho nepříznivé závěry, je důsledné respektování tohoto práva obtížné zaručit, neboť soudce může vždy nepříznivě hodnotit mlčení obviněného, aniž by to výslovně vyjádřil v rozhodnutí. Stejně jako u jiných složek práva na spravedlivý proces otázka, zda vyvození důsledků z mlčení obviněného zakládá porušení čl. 6 Úmluvy, závisí na jeho vlivu na spravedlnost procesu jako celku. ESLP připouští tento zásah do práva obviněného mlčet v podstatě jen v situacích, kde i bez toho by patrně existovaly dostatečné důkazy k odsouzení a kdy mlčení posiluje důkazní hodnotu jiných usvědčujících důkazů (blíže viz Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002, s. 185 a násl.).
V předmětné věci jak stěžovatel, tak i svědek K. J. odmítli vypovídat jak v přípravném řízení (č. l. 124), tak i v hlavním líčení (č. l. 150). Soud prvního stupně v hlavním líčení provedl jako důkaz čtení materiálu, který byl se stěžovatelem sepsán před Finančním úřadem pro Prahu 10 (č. l. 151). Uvedený postup soudu prvního stupně lze ve smyslu výše uvedené zásady "nemo tenetur se ipsum accusare" považovat za porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Bylo by možné odhlédnout od tohoto zásahu do stěžovatelova práva mlčet jen v případě - jak lze vyvozovat z judikatury ESLP - pokud by závěr o spáchání trestného činu byl dostatečně podložen jinými provedenými důkazy. To však ani ze spisu, ani z napadených rozhodnutí dostatečně průkazně vyvodit nelze. Není ovšem úkolem Ústavního soudu, aby se zabýval podrobným posouzením a hodnocením provedených důkazů a vyvozováním závěrů o vině či nevině stěžovatele, neboť nemůže nahrazovat soudy obecné.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů při provádění důkazů, konkrétně čtením materiálu o podaném vysvětlení před finančním úřadem, který byl použit jako důkaz proti stěžovateli, bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
Ústavní soud zrušil i napadené usnesení Nejvyššího soudu, byť mu dal za pravdu, pokud jde o druhou stěžovatelovu námitku o nesprávné právní kvalifikaci. Na druhé straně se však dovolací soud nezabýval stěžovatelovou námitkou co do porušení práva na spravedlivý proces nesprávným provedením důkazů, i když tato námitka byla v dovolání uplatněna. Současně Ústavní soud vycházel ze své ustálené rozhodovací praxe, z níž vyplývá, že ruší-li se rozhodnutí soudů nižších stupňů (zde usnesení Městského soudu v Praze), nelze ponechat rozhodnutí soudu vyššího stupně nedotčeno, protože by zůstalo bez opory předcházejících rozhodnutí a nevázalo by se k postupnému projednávání věci.
Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti i námitku nesprávné právní kvalifikace, pokud jde o odsouzení za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 trestního zákona. Tvrdil, že výše uplatňovaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty nedosahovala hranice vymezené v § 148 trestního zákona pro nezbytný stupeň společenské nebezpečnosti. Této námitce, která byla uplatněna jak v odvolání, tak i v dovolání, Ústavní soud nepřisvědčil. Je sice pravda, že odvolací soud se příliš podrobně touto námitkou nezabýval, avšak dovolací soud ji připustil jako řádný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a věnoval jí dostatečnou pozornost. Ústavní soud přezkoumal závěry dovolacího soudu a dospěl k závěru, že jeho výklad ustanovení § 148 trestního zákona je ústavně konformní a stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušuje.