Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CCC BOTY CZECH, s.r.o., se sídlem v Ostravě, 28. října 829/270, zastoupené Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu v Prostějově o zamítnutí námitek ze dne 6. září 2006, č. j. 4606/06-1362-031, a opatření Celního úřadu v Prostějově o zajištění a vydání zboží ze dne 25. srpna 2006, č. j. 4211-2/06-1362-031, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti podané dne 6. listopadu 2006, doplněné dne 4. prosince 2006, brojí stěžovatelka proti rozhodnutím celních orgánů specifikovaných v záhlaví usnesení. Napadeným opatřením Celního úřadu v Prostějově bylo podle § 23c zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), zajištěno v provozovně stěžovatelky zboží (blíže specifikované boty) nabízené k prodeji, u něhož bylo zjištěno, že porušuje práva duševního vlastnictví. Zajištěné zboží bylo uskladněno mimo dosah stěžovatelky v celním skladu v Prostějově. O podaných námitkách stěžovatelky rozhodl napadeným rozhodnutím ředitel Celního úřadu v Prostějově tak, že jim nevyhověl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poznamenala, že souběžně s ústavní stížností podala také proti napadeným rozhodnutím žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s.
Dle tvrzení stěžovatelky - stručně řečeno - v řízení před státními orgány nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření proti její osobě a tím nyní dochází k neoprávněnému a protiústavnímu porušování jejích práv. Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatelka v porušení hmotně právních i procesních předpisů [zákona na ochranu spotřebitele i zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád")]. Stěžovatelka se domnívá, že v řízení bylo postupováno neobjektivně a nezákonně (úřední záznam o opatření není dle § 23c zákona o ochraně spotřebitele, jednotlivé výrobky nejsou jednoznačně identifikovány, úkony neprováděla osoba odborně kvalifikovaná a nepodjatá, správní rozhodnutí postrádá obecné náležitosti odůvodnění správního aktu atd.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a právo (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu ( III. ÚS 271/96 , III ÚS 103/99,
IV. ÚS 189/01 ,
I. ÚS 221/98 ) a vyslovila nesouhlas s usnesením Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2006, sp. zn. I. ÚS 738/06 , ve kterém byla odmítnuta obdobná ústavní stížnost stěžovatelky pro nepřípustnost. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí ředitele Celního úřadu v Prostějově ze dne 6.září 2006 (4606/06-1362-031), který nevyhověl námitkám stěžovatelky proti opatření Celního úřadu v Prostějově o zajištění a vydání zboží ze dne 25. srpna 2006 (4211-2/06-1362-031). Napadeným opatřením Celního úřadu v Prostějově bylo podle § 23c zákona o ochraně spotřebitele zajištěno v provozovně stěžovatelky zboží (blíže specifikované boty) nabízené k prodeji, u něhož bylo zjištěno, že porušuje práva duševního vlastnictví. Zajištěné zboží bylo uskladněno mimo dosah stěžovatelky v celním skladu.
Stěžovatelka využila svého práva na přezkoumání rozhodnutí správní žalobou proti výše uvedenému rozhodnutí, to však neznamená, že stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelka podala proti napadeným rozhodnutím žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s., kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. prosince 2006 sp.zn.22 Ca 443/2006 odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka v zákonné lhůtě nepodala proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě kasační stížnost, ačkoliv toto rozhodnutí není ze soudního přezkoumání vyloučeno a rozhodnutí obecného soudu obsahuje poučení, že proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů po doručení usnesení.
Ústavní soud konstatuje, že nevyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (v daném případě kasační stížnosti), stěžovatelka sama svým jednáním způsobila, že rozhodnutí státního orgánu nebylo a ani nemohlo být přezkoumáno Nejvyšším správním soudem. Pokud stěžovatelka kasační stížnost nepodala, ač byla k podání tohoto opravného prostředku oprávněna, nenaplnila podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, dalšími námitkami stěžovatelky se nemohl zabývat, když argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla pro správní soudnictví shledána případnou.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť není dotčeno její právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Jestliže se v následujícím správním řízení prokáže, že se nejedná o výrobky nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví, bude opatření o zajištění výrobků nebo zboží zrušeno. Znamená to, že při zrušení opatření je autoritativně zjištěno, že tu nebyly od počátku podmínky pro uložení tohoto opatření a že tedy bylo uloženo nezákonně. Stěžovatelce by v takovém případě vzniklo právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění.
Takto podaná ústavní stížnost byla proto posouzena jako nepřípustná a o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 25. ledna 2007
Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj