K naplnění koluzního důvodu vazby dle § 67 písm. b) tr. ř.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 22. května 2008
sp. zn. I. ÚS 734/08
ve věci ústavní stížnosti J. V. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 0 Nt 4350/2007 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 44 To 47/2008, týkajícím se vzetí stěžovatele do vazby.
Odůvodnění
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu a z obsahu k ústavní stížnosti přiložených dokumentů, že napadeným usnesením obvodního soudu byl stěžovatel vzat do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených sub § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatel je trestně stíhán pro trestné činy loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona a vydírání dle § 235 odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 4, který konstatoval, že v odůvodnění napadeného usnesení podrobně rozvedl veškeré úvahy, které jej vedly k rozhodnutí uvedenému ve výroku tohoto usnesení; v tomto směru na ně zcela odkázal. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
K ústavní stížnosti se vyjádřil též Městský soud v Praze. K tvrzení stěžovatele, že se dostatečně neseznámil s podklady, které mu byly předloženy, městský soud uvedl, že opak je skutečností; nevěděl ovšem a vědět nemohl, že stěžovatel podal již dne 27. 12. 2007, tedy záhy po vzetí do vazby (a dříve, než bylo rozhodnuto městský soudem o jeho stížnosti proti ústavní stížností napadenému usnesení obvodního soudu, jímž byl vzat do vazby), žádost o propuštění z vazby a že v řízení vedeném o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby rozhodl obvodní soud svým usnesením ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, tak, že tuto žádost o propuštění z vazby zamítl a že v tomto usnesení uvedl, že důvod vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu u stěžovatele pominul. Toto rozhodnutí obvodního soudu však městský soud v době svého rozhodování o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, k dispozici neměl, neboť mu bylo se spisem obvodního soudu sp. zn. 0 Nt 5201/2008 předloženo až dne 12. 2. 2008 spolu se stížností stěžovatele proti usnesení obvodního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby (sp. zn. 0 Nt 5201/2008 ze dne 21. 1. 2008). Městský soud pak v této další věci rozhodl svým usnesením ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 44 To 87/2008, jímž stížnost stěžovatele zamítl, a v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí se přitom zabýval i výše uvedenou situací. Městský soud proto dále v podrobnostech odkázal na odůvodnění tohoto svého rozhodnutí. Dále uvedl, že pro vzetí do vazby byly splněny všechny zákonné podmínky a že nedošlo ani k vytýkanému porušení zásady kontradiktornosti, neboť stěžovatel měl možnost se k návrhu na vzetí do vazby a k věci osobně vyjádřit při svém výslechu před soudcem rozhodujícím o jeho vazbě; poté opakovaně podal písemné stížnosti, které podrobně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, a nebylo třeba jeho dalších výslechů. Městský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti byla zaslána stěžovateli k replice. Stěžovatel uvedl, že s nimi nesouhlasí. Obvodní soud se prý - v podstatě - k ústavní stížnosti nevyjadřuje, pouze uvádí, že ve věci rozhodoval usnesením, které zde cituje, a že v jeho odůvodnění podrobně rozvedl veškeré úvahy, které ho vedly k rozhodnutí uvedenému ve výroku tohoto usnesení. Pokud jde o vyjádření městského soudu, stěžovatel ve své replice k němu toliko reprodukuje jeho obsah a argumenty, jež městský soud použil. Stěžovatel s těmito vyjádřeními nesouhlasí a v podrobnostech odkazuje na důvody obsažené v ústavní stížnosti. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
II.
Pokud jde přezkum vazebních rozhodnutí Ústavním soudem, z hlediska ustálených referenčních kritérií je namístě připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (stojící mimo soustavu obecných soudů) není superrevizní instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Posoudit konkrétní skutečnosti odůvodňující v jednotlivém případě obavu z následků uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, stejně jako zvážit samotnou existenci předpokladů vzetí do vazby, to vše s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům; to je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování. Do úvah a rozhodnutí plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout pouze tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
1) Stěžovatel v souvislosti s tímto důvodem vazby rozporoval konkrétní argumentací jen napadené rozhodnutí stížnostního soudu. V usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, kterým bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, mělo být uvedeno, že vazební důvod dle § 67 písm. b) trestního řádu pominul. Avšak Městský soud v Praze rozhodující po dni vydání citovaného usnesení obvodního soudu ze dne 21. 1. 2008 v napadeném usnesení ze dne 30. 1. 2008 považoval vazební důvod dle § 67 písm. b) trestního řádu za opodstatněný, takže je zřejmé, že se dostatečně neseznámil se soudním spisem. Stěžovatel tak vychází v citované námitce z premisy, že o neexistenci vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu bylo v jeho případě rozhodnuto již usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008; proto nemělo být napadeným usnesením městského soudu později, tj. dne 30. 1. 2008, rozhodnuto naopak, tedy o trvání tohoto důvodu vazby. Jakkoli je pravda, že v odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, kterým bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, bylo výslovně uvedeno, že vazební důvod dle § 67 písm. b) trestního řádu pominul, obvodní soud jím dovozenou změnu vazebních důvodů nevyjádřil ve výroku uvedeného usnesení. Takovým postupem pochybil, neboť až po vyjádření změny vazebních důvodů ve výrokové části rozhodnutí by byl závěr soudu o pominutí vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu způsobilý zakládat právní následky ve smyslu změny v důvodech vazby, tedy neexistenci vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu. Jak vyslovil Ústavní soud kupř. v nálezu
sp. zn. II. ÚS 919/07
ze dne 19. 7. 2007 (N 115/46 SbNU 93): "Toliko konstatování soudu o naplnění vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu výrokovou částí by mělo způsobilost zakládat právní následky a nabývat právní moci (a contrario uvedení v pouhém odůvodnění). Právní relevance stran naplnění vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu by tedy přicházela v úvahu pouze v případě, že by krajský soud zrušil stížností napadené usnesení okresního soudu a sám ve výroku konstatoval, že stěžovatel se bere do vazby též z důvodu dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu.". Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008 však nebylo touto ústavní stížností napadeno, a proto nemohlo být Ústavním soudem ani přezkoumáváno a in eventum zrušeno. Z toho plyne, že právně relevantně nedošlo před vydáním vlastního napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze k rozhodnutí o zániku vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu, a premisa stěžovatele je tak chybná. Přitom paradoxně stejným vadným způsobem postupoval i městský soud ve stížnostním řízení proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008. V odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 2. 2008 konstatoval, že je nutno akceptovat závěr obvodního soudu o pominutí vazebního důvodu podle § 67 písm.
b) trestního řádu, a výslovně poukázal dokonce na pochybení obvodního soudu, který nepromítl svůj závěr do výroku usnesení ("Obvodní soud však pochybil, když změnu vazebních důvodů nevyjádřil ve výroku usnesení ..."). Následně uvedl, že "... Městský soud v Praze proto pouze z tohoto důvodu napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že změnu vazebních důvodů vyjádřil ve výroku usnesení a současně shodně s obvodním soudem zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby s tím, že u obviněného trvá důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř., zatímco důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. u obviněného pominul.". Nicméně citované závěry z odůvodnění svého citovaného usnesení již městský soud opomenul promítnout do výrokové části svého usnesení; proto i v relaci k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 44 To 87/2008 platí, že jím právně relevantně nebylo rozhodnuto o pominutí vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu. Rovněž ve vztahu k tomuto usnesení však platí, že zmíněné usnesení nebylo touto ústavní stížností napadeno, a proto nemohlo být Ústavním soudem ani přezkoumáváno a in eventum zrušeno. Premisa stěžovatele o pominutí vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu na podkladě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, tedy již v době rozhodování městského soudu napadeného touto ústavní stížností, je přitom chybná i z toho důvodu, že proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008 podal stěžovatel stížnost. Citované usnesení obvodního soudu proto nebylo pravomocné, tzn. nemohlo být způsobilé zakládat právní následky. O stížnosti proti citovanému usnesení obvodního soudu, jak plyne již ze shora uvedeného, bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze až dne 19. 2. 2008, tedy po vydání rozhodnutí městského soudu ze dne 30. 1. 2008 napadeného touto ústavní stížností. 2) Další argumentaci, proč by neměla být opodstatněna existence vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu v době rozhodování napadenými usneseními, pak již stěžovatel neuvedl. Ústavní soud však, vycházeje ze zásady vázanosti nikoli odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž toliko jejím petitem, se ústavností tohoto aspektu napadených rozhodnutí dále zabýval. 3) Jak Ústavní soud zjistil, soud prvního stupně při zvažování koluzního vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu vycházel ze skutečnosti, že v dosavadním trestním řízení byli již sice vyslechnuti poškozený a jeho matka, nicméně jde o prvotní výslechy, které byly pořízeny formou záznamu o podaném vysvětlení, jež nejsou procesně použitelné u případného hlavního líčení. Pokud by obviněný (tzn. stěžovatel) zůstal na svobodě, je dle obecného soudu dána důvodná obava, že by "mohl působit na poškozeného či jeho matku, kteří dosud nebyli vyslechnuti procesně použitelným způsobem a mohli by tak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Poškozený L. při svém výslechu uvedl, že mu obviněný V. opakovaně vyhrožoval fyzickou likvidací a následně i likvidací jeho dědy, přičemž po těchto výhrůžkách byly poškozeny vstupní dveře bytu, kde v té době V. Š.
(děda poškozeného) bydlel, a i tato skutečnost odůvodňuje reálnost zmíněné obavy.". Toto odůvodnění existence vazebního důvodu Ústavní soud považuje za dostatečné a výstižné. Obvodní soud ve svém rozhodnutí jednoznačně vyložil, jaké jsou ony konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývá důvodná obava z jednání předvídaného § 67 písm. b) trestního řádu. Jedná se o (racionálně logickou) myšlenkovou subsumpční konstrukci obvodního soudu opřenou o ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu, která tak nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace, pročež ji lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, která ústavní kautely respektuje. 4) Totéž však již nelze říci o napadeném usnesení stížnostního soudu (Městského soudu v Praze). Ten totiž v napadeném rozhodnutí neargumentoval na podporu důvodu koluzní vazby tím, že nedošlo k výslechu poškozeného a jeho matky (coby svědků) procesně použitelným způsobem, jak tak naopak učinil obvodní soud; to zjevně proto, že jednoduše rozhodoval za jiné procesní situace, neboť poškozený byl již v mezidobí vyslechnut po zahájení trestního stíhání stěžovatele (vyslechnut dne 21. 12. 2007, srov. str. 145 a násl. vyšetřovacího spisu), tedy procesně použitelným způsobem, stejně jako matka poškozeného (dne 7. 1. 2008, srov. str. 179 a násl. vyšetřovacího spisu). Městský soud v napadeném rozhodnutí splnění zákonných znaků § 67 písm. b) trestního řádu pak založil na jen obecné (údajné) důvodné obavě, že "obviněný bude poškozeného zastrašovat a působit tak na něj, aby vypovídal v jeho prospěch" a že "obvinění se budou navzájem domlouvat, neboť vyšetřování není ukončeno." ("obviněný se měl stíhané trestné činnosti dopustit ve spolupachatelství s dalšími dvěma spoluobviněnými"). Zde nelze opomenout text ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu v platném znění. Z něho plyne, že koluzní vazební důvod je dán, je-li důvodná obava, že obviněný "bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.". Trestní řád proto nepodmiňuje existenci tohoto vazebního důvodu obavou z ovlivňování svědků nebo spoluobviněných nevyslechnutých dosud soudem, jak platilo v předchozí právní úpravě před 1. 1. 1999, nýbrž jen "dosud nevyslechnutých", což se bude dít zpravidla již v přípravném řízení; tím byla zásadním způsobem zúžena možnost uplatnění koluzního důvodu vazby (srov. obdobně Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, I. díl, 5., doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2005, str. 457-458). V daném případě Ústavní soud shledal, že v době rozhodování stížnostního soudu již byli vyslechnuti (procesně použitelným způsobem) jak zmínění svědci (poškozený a jeho matka), tak i oba spoluobvinění (srov. protokol o výslechu obviněného M. M. ze dne 18. 12. 2007 na str. 126 vyšetřovacího spisu, protokol o výslechu obviněného O. T. ze dne 18. 12. 2007 na str. 138 vyšetřovacího spisu).
Městský soud tedy pochybil, pokud spatřoval existenci důvodu vazby v podstatě až do doby skončení vyšetřování (výslovně v relaci k působení na spoluobviněné), či dokonce až do skončení jejich výslechu při hlavním líčení (implicitně ve vztahu k působení na poškozeného, protože městský soud argumentoval obavou působení na poškozeného, aby vypovídal v jeho prospěch, což se mohlo fakticky dít až do jeho výslechu před soudem) [srov. obdobně nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 131/02
ze dne 30. 7. 2002 (N 98/27 SbNU 121)]. Pro stručnost odkazuje Ústavní soud na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 0 Nt 5201/2008, v němž bylo přesvědčivým způsobem vysvětleno, že koluzní vazební důvod u stěžovatele již nebyl dán, neboť poškozený a jeho matka již byli v procesním postavení svědka vyslechnuti, takže pominula obava, že by obviněný na ně mohl po svém propuštění působit. Přitom nelze přehlédnout, že toto usnesení vydal obvodní soud dokonce o deset dnů dříve, než bylo vydáno napadené usnesení, v podstatě tedy za stejné skutkové a právní situace. Tudíž, důsledně vzato, městský soud svým přístupem aplikoval dnes již neexistující normu, že je-li obviněný v koluzní vazbě a je-li obava, že bude působit na svědky nebo spoluobviněné, nelze jej (za této situace) propustit z vazby dříve, než bude skončeno přípravné řízení, či dokonce než tito svědci nebo spoluobvinění budou vyslechnuti před soudem. Takový postup je tak nejen v příkrém rozporu se současnou právní úpravou, jak jest uvedeno již výše, nýbrž jej nemělo na mysli dokonce ani předchozí znění § 67 písm. b) trestního řádu hovořící o zákonném důvodu koluze působení na svědky nebo spoluobviněné nevyslechnutých dosud soudem. V tomto kontextu postačí odkázat na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k předchozí právní úpravě, kupř. na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 240/97
ze dne 9. 4. 1998 (N 44/10 SbNU 293), který vyslovil právní názor, že "Konečně ohledně důvodů opodstatňujících trvání koluzní vazby je potřeba na tomto místě uvést, že současné znění § 67 písm. b) tr. ř. vede v některých případech část orgánů činných v trestním řízení k výkladu, že je-li obviněný v koluzní vazbě a je-li obava, že bude působit na svědky nebo spoluobviněné, nelze jej (za této situace) propustit z vazby dříve, než bude věc projednána před soudem, nikoliv tedy dříve (např. v průběhu vyšetřování nebo dokonce jeho skončení). Takový postup však podle přesvědčení Ústavního soudu na mysli novelizované znění § 67 písm. b) tr. ř. nemělo. Vazba je v každém trestním řízení skutečně a pouze výjimečným opatřením, a je namístě jen tehdy, pokud stejného účelu nelze dosíci jinak. Nelze tedy § 67 písm. b) tr. ř. chápat jako mechanický pokyn pro obligatorní trvání koluzní vazby, do níž byl obviněný vzat v přípravném řízení, až do doby, než budou soudem vyslechnuti všichni svědci, případně spoluobvinění. Koluzní vazba smí trvat i v řízení přípravném pouze nezbytnou dobu. Skončené vyšetřování (i když z hlediska vazby na to nelze mechanicky poukazovat) je přece jenom skončení určité fáze trestního řízení a je tak namístě v této době zvlášť pečlivě zkoumat trvání dalších důvodů vazby (a to i koluzní).
sp. zn. IV. ÚS 264/98
ze dne 11. 8. 1998 (N 85/11 SbNU 261)]. Podle názoru Ústavního soudu však v daném případě městský soud dostatečně a přesvědčivě neodůvodnil existenci koluze, neboť jmenovaní svědci a spoluobvinění byli již v době rozhodování městského soudu procesně použitelným způsobem vyslechnuti.
Ústavní soud tedy uzavírá, že Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby (ve druhém stupni) [též] z vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu, ačkoliv své rozhodnutí řádně neodůvodnil a přesvědčivě nevyložil, v čem spatřuje existenci citovaného vazebního důvodu. Proto je třeba takové rozhodnutí považovat za odporující principům řádného a spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a tudíž ve svých důsledcích i porušující čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod [srov. kupř. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 470/05
ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315),
I. ÚS 305/06
ze dne 31. 8. 2006 (N 155/42 SbNU 267)]. Nešlo tak o (racionálně logickou) myšlenkovou subsumpční konstrukci soudu opřenou o § 67 písm. b) trestního řádu, která by nevykračovala z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace, takže ji nebylo možné podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, které by ústavní kautely respektovalo.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze jako protiústavní zrušil. Na tom nic nemění to, že vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu, o který obecné soudy též napadená rozhodnutí opřely, zůstal tímto rozhodnutím Ústavního soudu nedotčen.
Za tohoto stavu již Ústavní soud nezkoumal tvrzené porušení principu kontradiktornosti ve stížnostním řízení (zásady rovnosti v řízení a veřejnosti jednání, práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům), neboť by to bylo nadbytečné.
V části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 byla ústavní stížnost zamítnuta, neboť s ohledem na shora uvedené nebylo v tomto rozhodnutí obvodního soudu a jemu předcházejícímu postupu shledáno porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.