Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, sídlem nám. Československé armády 51, Jaroměř, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 984/2024-584 ze dne 27. 11. 2024, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 249/2024-520 ze dne 27. 8. 2024 a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 14 T 26/2024-469 ze dne 5. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že poškozenou nejprve slovně, ale i fyzicky napadal, po obnově společného soužití poškozenou psychicky i fyzicky týral s narůstající intenzitou a četností, dále kontroloval její pohyb a poškozenou nutil k pohlavnímu styku zneužívaje jejího závislého postavení. Poté, co poškozená opustila společné obydlí, ji různými způsoby kontaktoval a vyhledával v místech, kde se zdržovala, ačkoli vyjádřila, že si to nepřeje. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 199 odstavce 2 trestního zákoníku za užití § 43 odstavce 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let.
2. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě, a to v obou případech proti výroku o vině i trestu. Na podkladě odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové část rozsudku okresního soudu v celém výroku o trestu zrušil a nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. V části rozhodnutí o vině se krajský soud zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele krajský soud zamítl podle § 256 trestního řádu.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 256i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V posuzované věci neshledal žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními.
4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdí, že v jeho věci došlo k porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodná skutková tvrzení určující pro naplnění znaků trestného činu jsou v jeho věci ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Uvádí, že není stanoven jistý počátek popisovaného jednání ani jeho intenzita či četnost. Tvrdí, že již shoda počátku jednání v popisu skutku s termínem uzavření sňatku vyvolává pochybnosti o opodstatněnosti závěrů soudu. Dovozuje, že je málo pravděpodobné, že by se novomanžel začal dopouštět v napadených rozhodnutích popisovaného jednání bezprostředně po svatbě. Tento rozpor namítá i u dalšího provedeného dokazování a skutkových závěrů (časové vymezení páchání trestného činu, následky a eskalace napadení vyplývající ze zprávy policejního orgánu, hodnocení intenzity pronásledování, znalecký posudek psychického stavu poškozené). Porušení svých základních práv namítá i u uloženého trestu, a to jak v jeho druhu, tak výměře. Podmíněný trest by stěžovatel považoval za daleko vhodnější vzhledem k povaze a závažnosti trestné činnosti, ale i vzhledem k rodinným a osobním poměrům stěžovatele. Uvádí, že rozpad manželství a rodiny je pro něj sám o sobě tíživý. V této souvislosti argumentuje zákonnou povinností ukládat přiměřené trestní sankce a vypořádat se s námitkami stěžovatele proti formě uloženého trestu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V rozsahu, v jakém stěžovatel napadá výrok o výši trestu rozsudku okresního soudu, Ústavní soud k projednání stížnosti příslušný není, neboť není oprávněn rušit to, co již bylo zrušeno. Ve zbytku je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Z toho také plyne, že Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, kdyby se při hodnocení důkazů dopustily libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález
sp. zn. I. ÚS 1833/18
ze dne 6. 2. 2020).
7. K takovému závěru však Ústavní soud ve stěžovatelově věci nedospěl. Společným jmenovatelem stížnostních námitek je stěžovatelův nesouhlas se skutkovými závěry a výší trestu. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelovy námitky byly v napadených rozhodnutích ústavně konformně vypořádány. Lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu (např. body 43 a 44) a to zejména v bodech, ve kterých se soud vypořádává s námitkami stěžovatele, které jsou následně i předmětem ústavní stížnosti. Zabýval se mj. znaleckým posudkem a vypořádal se i s námitkou, že se znalec neseznámil s obsahem hlavního líčení. V této souvislosti konstatoval, že primárním účelem posouzení znalce byl stav osobnosti vyšetřované, nikoli obsah spisu. K námitkám stěžovatele o nepřesnostech v jednotlivých výpovědích poškozené krajský soud uzavřel, že byly překlenuty změnou popisu skutku proti obžalobě. Dále vysvětlil, že poškozená - vzhledem ke svým povahovým rysům a snaze události vytěsnit - není schopna spontánně přistoupit k dataci jednotlivých událostí. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel svou obhajobou nijak zásadněji (vyjma jednání, ve kterém měl být shledán zločin znásilnění) nesporoval popis skutků. Také Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl s odkazem na odůvodnění obecných soudů a absenci stěžovatelem namítaného zjevného rozporu. Dodal, že není zřejmé, proč by stěžovatelem zmíněná zpráva Policie ČR v Jaroměři měla vylučovat skutkové závěry, které soudy učinily. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se stěžovatelovými námitkami dostatečně zabývaly a jeho obhajobu logicky a srozumitelně vyvrátily.
8. K námitce tvrzeného porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege (žádný trestný čin a žádný trest bez zákona, zakotvené v čl. 39 Listiny) Ústavní soud pouze ve stručnosti podotýká, že nemá žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání trestného činu na základě jasného, určitého a předvídatelného zákona, konkrétně § 186 odst. 2, § 199 odst. 1 a odst. 2, písm. d) a § 354 odst. 1, písm. b) a c) trestního zákoníku.
9. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele o porušení čl. 40 odst. 2 Listiny. Uplatnění zásady presumpce neviny (plynoucí z čl. 40 odst. 2 Listiny) a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. K uplatnění této zásady soudy přistoupily u hodnocení naplnění skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku navrhovaného obžalobou. Ve zbytku soudy jednoznačně dospěly k závěru, že se skutkový děj odehrál tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku okresního soudu. Tomuto skutkovému ději pak přiřadily odpovídající právní kvalifikaci skutkových podstat trestných činů.
10. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (viz nález
sp. zn. II. ÚS 455/05
), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Může zasáhnout jen v případě, pokud by nebyla respektována zásada zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Krajský soud však stěžovateli uložil trest na základě platného znění trestního zákoníku, vzal přitom v úvahu povahu a závažnost spáchaného trestného činu, ale i osobní, rodinné a majetkové poměry stěžovatele a další relevantní faktory. Z toho důvodu pochybení Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
11. Pokud stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 95 odst. 1 Ústavy, Ústavnímu soudu není ze stěžovatelovy argumentace vůbec zřejmé, v čem spatřuje porušení tohoto článku Ústavy (vázanost soudce zákonem). I tuto námitku Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou.
12. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zčásti návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu