USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o
dovolání, které podal obviněný J. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8.
2024, č. j. 11 To 249/2024-520, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 T 26/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále též jen „okresní soud“) ze
dne 5. 6. 2024, č. j. 14 T 26/2024-469, byl obviněný J. F. (dále také jen
„obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [pod bodem
1)], přečiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr.
zákoníku a sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku [pod bodem 2)] a
přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b),c) tr.
zákoníku [pod bodem 3)], kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu
dopustil tím, že (převzato z citovaného rozsudku)
1) v době od června roku 2015 do konce září 2021 v XY, v bytě společně obývaném
s poškozenou A. F. (roz. V.), narozenou XY, kde s nimi žily i jejich společné
nezletilé děti AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), zejména psychicky
slovním napadáním a ponižováním a v nižší četnosti i fyzicky v nepravidelných
intervalech avšak s narůstající četností a intenzitou od roku 2019, kdy
očekávala narození nezletilého syna BBBBB a byla tak nucena ukončit zaměstnání,
týral poškozenou, a to i před nezletilými dětmi, tím způsobem, že jí vulgárně
nadával, ponižoval, kritizoval, sociálně izoloval, kontroloval její pohyb,
opakovaně se domáhal plnění povinnosti jí vyplývající z jejího postavení
manželky včetně uspokojování jeho sexuálních potřeb, což si opakovaně vynucoval
i tím, že ji opakovaně během noci budil, a z jeho jednání bylo poškozené
patrné, že pokud by mu nevyhověla, následovaly by další hádky, proto mu raději
vyhověla, bezdůvodně nebo pro malicherné důvody vyvolával s poškozenou hádky
opakovaně i v četnosti vícekrát denně, vyhrožoval jí, že ji zabije, občas do
poškozené strčil, dal jí pěstí, až jí způsobil monokl, jeho jednání se
poškozená jen sporadicky bránila, minimálně se o něm svěřovala rodině a známým
z obavy, že jeho jednání nabere na intenzitě, uvěřila jeho omluvám, proto ve
vztahu a společném obydlí s ním zůstávala, i když jej špatně psychicky snášela,
a to až do konce září 2021, kdy ji fyzicky napadl na veřejnosti tak, že ji
uchopil za krk a strčil do ní, až upadla i s nezletilou dcerou AAAAA, kterou
držela za ruku, na zem a současně převrátila kočárek s nezletilým synem BBBBB,
a poté odešla i s dětmi ke své kamarádce, a následně si zajistila samostatné
bydlení,
2) v době od počátku října 2022, kdy s ním poškozená A. F., narozená
XY, vzhledem ke své finanční situaci neumožňující jí financování vlastního
bydlení ve spojitosti s jeho naléháním k opětovnému vytvoření úplné rodiny
obnovila společné soužití na adrese XY, kde s nimi žily i jejich nezletilé
děti AAAAA a BBBBB, až do 11. 1.
2023, kdy se od něho poškozená za asistence
Městské policie Jaroměř odstěhovala, poškozenou psychicky a fyzicky s
narůstající četností a intenzitou, v posledních třech měsících společného
soužití téměř každodenně týral, a to i před jejich nezletilými dětmi tím
způsobem, že jí vulgárně nadával, že je kunda, kurva, lemra, že je debil, že je
vylízaná, že je bezmozek, debilka, špína, asociál, ponižoval, kritizoval,
sociálně izoloval, pro svoji žárlivost kontroloval její pohyb, a to i
prostřednictvím zařízení GPS umístěného v osobním vozidle, které poškozená
občasně užívala, opakovaně, a to i během jedné noci, poškozenou budil a nutil
ji k pohlavnímu styku zneužívaje svého postavení osoby, jež dominantně
zajišťovala hospodářskou stránku chodu společné domácnosti, s tím, že si má
plnit své manželské povinnosti včetně sexuálních, což poškozená následně
strpěla, aby měla klid, bezdůvodně či pro malicherné důvody s poškozenou
vyvolával hádky, v bytě ji i s dětmi v jednom případě zamkl s cílem domoci se
řešení situace, fyzicky ji napadal tak, že do ní strkal, tahal ji za vlasy,
fackoval do hlavy, držel pod krkem, čímž jí způsoboval modřiny a podlitiny na
různých částech těla, pro které nikdy nevyhledala lékařské ošetření, takto ji
napadl dne 24. 12. 2022 úderem do hlavy, sporadicky se mu poškozená bránila,
minimálně se o jeho chování svěřovala rodině a známým, uvěřila jeho omluvám,
proto ve vztahu a společném obydlí s ním zůstávala, i když jej špatně psychicky
snášela, a to až do 11. 1. 2023, kdy došlo k další hádce doprovázené jejím
strkáním, proto se od něho i s dětmi odstěhovala do pohotovostního bytu
zprostředkovaného jí orgánem sociálně právní ochrany dětí při Městském úřadě v
Jaroměři,
3) v době od 11. 1. 2023, kdy se od něho jeho manželka poškozená A. F., nar. XY, odstěhovala, do 27. 2. 2023 různými způsoby kontaktoval poškozenou,
přestože od ní věděl, že si kontakt s ním vyjma řešení záležitostí ohledně
společných nezletilých dětí nepřeje, proto poškozenou opakovaně vyhledával v
místech, kam se poškozená přestěhovala, včetně pohotovostního bytu v XY, který
byl poškozené zprostředkován OSPOD při Městském úřadě v Jaroměři, dále v místě
bydliště její matky, jejího bratra a dále na místech, o nichž z minulosti
věděl, že se tam poškozená zdržovala či pohybovala včetně jejího zaměstnání, na
těchto místech i několik hodin na ni vyčkával v osobním motorovém vozidle, na
e-mail XY@seznam.cz, který na radu pracovnice OSPOD poškozená založila
výhradně pro komunikaci s ním v záležitostech týkajících se společných
nezletilých dětí, poškozené zasílal ze svého e-mailu XY@seznam.cz velké
množství e-mailových zpráv, opakovaně i velmi obsáhlých, v nichž poškozenou
žádal o obnovení vztahu a společného soužití, uváděl, že si život bez ní
nedokáže představit, cíleně poškozenou pod záminkou společně tráveného času s
dětmi jako rodina manipuloval do situací, aby si tak zajistil její osobní
přítomnost, a když poškozená nereagovala, či reagovala negativně, tak ji v
e-mailových zprávách vulgárně napadal, osočoval z nevěry, vyčítal jí, jak se ve
vztahu chovala, že si za všechno může sama, sděloval poškozené, že ho stresuje,
když nemá přehled, kde a s kým je, dále v e-mailových zprávách poškozené
vyhrožoval, aby si dobře rozmyslela, co bude dělat, aby si dobře promyslela
svoje kroky, že toho bude litovat, aby vše na Policii České republiky uvedla na
pravou míru, že jinak bude zvažovat podnět k prošetření za křivé obvinění,
dále v době, kdy měla poškozená v péči nezletilé společné děti, tak volal
nezletilé dceři AAAAA, dotazoval se nezletilé, co poškozená dělá, žádal, aby mu
poškozenou předala k telefonu, v době, kdy si do bytu přišla pro věci, skřípl
ji při hádce do dveří, v situaci, kdy při jízdě motorovým vozidlem v XY míjel
vozidlo poškozené, změnil směr jízdy, jel za ní, a u obchodu Tesco v XY, kde ji
zastihl, ji opětovně v přítomnosti jejich nezletilých dětí přesvědčoval, ač ho
poškozená i v tomto případě opakovaně žádala, aby ji nechal na pokoji, že bez
ní nemůže žít, a když si poškozená hladila v kufru jeho osobního motorového
vozidla společného psa, tak do ní lehce nacouval a z místa ujel, a dále v
průběhu doby od 17. 2. 2023 do 20. 2.
2023, kdy měl mít společné nezletilé děti
v péči, avšak od poškozené věděl, že zdravotní stav nezletilého syna toto
neumožňuje, pod záminkou být s dětmi apeloval právě opět v přítomnosti
společných dětí na poškozenou, aby mu tento styk s nimi u sebe v bytě povolila,
čemuž poškozená právě pro reakci dětí podlehla, do svého bytu jej vpustila, kde
následně v různých intervalech, a to i přes noc setrvával, a ač jej zde
poškozená nechtěla a jasně mu to opakovaně sdělovala, tak nebylo v jejich
silách pro reakci nezletilé dcery a jeho, že je taky nemocný, docílit, aby její
byt opustil, kdy tímto jednáním vzbudil v poškozené obavu o její život a zdraví
a o životy a zdraví společných nezletilých dětí.
2. Za to byl obviněnému podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na pět let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní
zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen
„krajský soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 11 To 249/2024-520. K
odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.
ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám
nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 199
odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody na tři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státní zástupkyně zamítl jako
nedůvodné podle § 256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Hencla dovolání, jež formálně
opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. K prvnímu z nich uvedl, že krajský soud bez dalšího převzal závěr
okresního soudu o tom, že se předmětného jednání dopouštěl od června 2015 do
konce září 2021, aniž by však tento určující znak měl oporu v provedeném
dokazování. Časové vymezení musí odrážet jistotu o takové úrovni jednání
obviněného, které vykazuje známky zlého nakládání s vyšší formou hrubosti
(intenzity) a četnosti. Obsahem provedených důkazů jsou však zcela různé časové
údaje, jakož i údaje o četnosti a intenzitě popisovaného jednání. Není jistě
stanoven počátek tohoto jednání ani jeho intenzita či četnost. Časový údaj byl
opisován od samotného zahájení trestního stíhání, stejně tak jako údaj o
narůstající četnosti a intenzitě ústící v tvrzené fyzické napadení poškozené v
září 2021. Z výpovědi poškozené, která není jednotná, však současně vyplývá, že
krizi ve vzájemných vztazích spatřuje od doby kolem narození staršího dítěte,
tj. od roku 2019. Potřebná intenzita jednání musí být dána po celou dobu
páchání trestné činnosti, jak bylo uvedeno např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu,
sp. zn. 8 Tdo 461/2022, resp. R 58/2008 Sb. rozh. tr.
6. Extrémní rozpor obviněný spatřuje i u skutku pod bodem 2), kdy se
poškozená k němu po zhruba ročním odloučení vrátila, zahrnujícím období od
počátku října 2022 do 11. 1. 2023. Součástí popisu tohoto skutku je jediné
konkretizované a časově zařazené jednání obviněného: „takto ji napadl dne 24.
12. 2022 úderem do hlavy, sporadicky se mu poškozená bránila“. Toto však
nenachází oporu v provedeném dokazování. V odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně poukázal na zprávu PČR v Jaroměři vztahující se k výjezdu
policejní hlídky. Ta má přitom vypovídací hodnotu jak k tomuto dni, tak i
obecně ke vzájemnému jednání manželů a konkrétně zní: „Oznamovatelka uvedla, že
jí manžel nadává, k fyzickému napadení nedošlo, pouze ji držel za zápěstí rukou
a nadával. Manžel uvedl, že manželka není schopna se postarat o děti, přípravu
jídla, úklid domácnosti. Rozpor začal v dnešním dni po tom, co ji manžel
upozornil na věci okolo domácnosti, kdy následně měla mít sprosté narážky na
matku manžela“. K této skutečnosti nepřihlédl okresní soud ale ani krajský
soud, který ve svém rozsudku ponechal skutkovou větu i právní kvalifikaci beze
změny.
7. U třetího bodu rozsudku je extrémní rozpor spatřován v naplnění znaku
„dlouhodobě pronásledoval“. Tento skutek je založen na popsaném jednání
obviněného spadajícím do doby od 11. 1. 2023 do 27. 2. 2023, přičemž byl uznán
vinným, že poškozenou různými způsoby kontaktoval, přestože od ní věděl, že si
kontakt s ním, vyjma řešení záležitostí ohledně společných nezletilých dětí,
nepřeje. Krajský soud pominul argumentaci obviněného (poškozenou fakticky
potvrzenou), že po odchodu poškozené ze společné domácnosti zpočátku neznal
pobyt společných nezletilých dětí. V té době jejich poměry nebyly upraveny
soudně a tedy na relativně malém městě sháněl místo bydliště dětí, o nichž
neměl žádné zprávy. Po dohledání dětí a po dohodě s poškozenou poté zajišťoval
svůj díl péče o nezletilé. Po této době prvního kontaktu s nimi se jeho
komunikace i nadále prolínala s komunikací mezi ním a poškozenou. V časové ose
je nutné připomenout, že právní poměry dětí narozených ze soužití obviněného a
poškozené byly upraveny rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 4. 2023,
č. j. 0 P 45/2023-81, a následně bylo jejich manželství rozvedeno rozsudkem
téhož soudu ze dne 22. 6. 2023, č. j. 15 C 65/2023-28.
8. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
extrémní rozpor obviněný spatřuje v uložení trestu spojeného s přímým odnětím
svobody, když soudy nepřihlédly k relevantním okolnostem týkajícím se dotčené
trestné činnosti. Podmíněný trest odnětí svobody by byl pro obviněného
„úměrnější“. Ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku v sobě výslovně obsahuje
princip subsidiarity přísnější trestní sankce a „doktrína také současně
dovozuje, že přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na
ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv
pachatele způsobených uloženou trestní sankcí, má ústavní právní podobu“. Krajský soud dovodil, že trest uložený soudem prvního stupně je nepřiměřeně
přísný, v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že okresní soud u obviněného, který
je formálně bezúhonný, přecenil represivní stránku ukládaného trestu, celý
výrok o trestu proto zrušil a při shodném právním hodnocení obviněnému uložil
mírnější úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, avšak konkrétněji se
nevypořádal s námitkami obviněného uvedenými v odvolání, které směřovaly proti
formě trestání uložením trestu odnětí svobody jako nepodmíněného. Nedostatečně
odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu
trestu je přitom porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce
(např. I. ÚS 631/23 ze dne 11. 7. 2023). Obviněný přitom v odvolání namítal, že
nepodmíněný trest zásadním způsobem ovlivní jeho život, především naruší jeho
vztah s dětmi, na které je silně fixovaný. V péči o ně se s bývalou manželkou
pravidelně rovnoměrně střídá a jeho vztah s dětmi je vzájemně silný. Dále by to
pro něj znamenalo ztrátu stabilního zaměstnání a z toho plynoucí materiální
újmu pro všechny, fakticky by to z něj udělalo dalšího dlužníka, protože po
dobu výkonu trestu odnětí svobody by nebyl schopen plnit své závazky. Namítal i
své kladné hodnocení v zaměstnání a zodpovědný přístup k plnění osobních
povinností. Krajský soud ve svém rozhodnutí jeho formální bezúhonnost
konstatoval, tedy lze dovozovat, že k této skutečnosti přihlédl. Fakticky však
převzal hodnocení okresního soudu v tom směru, že obviněnému při úvaze o výši
trestu přitěžovalo, že spáchal více trestných činů, přičemž trestnou činnost
bagatelizuje a její podstatu není ochoten vůbec nahlédnout, a za těchto
okolností že tedy nelze přeceňovat význam jediné polehčující okolnosti
spočívající v tom, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Odvolací soud
nenahlédl důvody, pro které by měl popsaný skutkový stav vyústit v trestní
represi. Soudy vycházely z toho, že obviněný v podstatné části připouští
skutkový děj podaný ve svědecké výpovědi poškozené, což obnáší jednu ze
základních složek doznání jakožto významné polehčující okolnosti ve smyslu § 41
tr. zákoníku. K této polehčující okolnosti však nebyl brán zřetel, resp. minimálně nebylo přihlédnuto k tomu, že šlo v podstatě o nápomoc při objasnění
vlastní trestné činnosti obviněného.
Vnitřně rozporné je též převzaté
odůvodnění soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že možnosti nápravy
obviněného jsou doposud zachovalé, byť komplikované některými jeho popsanými
osobnostními rysy. Již tento závěr vede k nastolení otázky, proč je uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody jediným možným řešením, proč by jiný druh
trestu v daném případě neplnil svoji funkci. Nadto je třeba zdůraznit, že k
osobnostním rysům obviněného nebylo vedeno žádné dokazování a jde tedy spíše
jen o subjektivní názor soudu.
9. Obviněný možná ne vždy reagoval v rámci své obhajoby „sebereflexně“,
ale současně kriticky připouštěl, že ne vždy řešil konfliktní situace s
poškozenou adekvátně, a vyjádřil lítost nad rozpadem manželství a rodiny jako
takové, což je samo o sobě pro něj tíživé. Negativním dopadem manželské krize
je již samotný rozvod manželství. Uložený trest spojený s přímým odnětím
svobody může negativně dopadnout na vzájemný vztah mezi obviněným a dětmi, do
jejich zabezpečení, vést ke ztrátě jinak stabilního zaměstnání obviněného a tím
pádem jistoty nejen jeho, ale i všech osob na něm výživou závislých. Bude tak
nepřiměřeným zásahem do práva na rodinný život. „Důraznější připomenutí
odpovědnosti za následky jeho jednání, citované Okresním soudem v Náchodě a
fakticky převzaté soudem odvolacím, není namístě, a na této skutečnosti spočívá
i námitka obviněného, že rozhodnutí soudu spočívá na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení“. Na podporu svých tvrzení pak obviněný připojil odkaz
na některá konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, resp. jejich spisové značky.
10. S odkazem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
rozhodl tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě zruší a věc vrátí soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Na samý závěr pak ještě
připojil návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí s obecným poukazem na
důvody uvedené v bodě III. dovolání, tj. výše popsanou argumentaci vztahující
se k tvrzené nepřiměřenosti trestu.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v rámci skupiny
výtek týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný brojí především proti hodnocení důkazů, potažmo proti skutkovým
zjištěním, avšak zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových
zjištění by přicházel v úvahu jen v případě zjevného rozporu těchto skutkových
zjištění s obsahem provedených důkazů. Mohlo by tomu tak být za předpokladu, že
by skutková zjištění vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně byla
dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu
důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ
se však v posuzované věci nejedná. Z přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá,
že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr.
ř. a jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy považují trestnou
činnost obviněného po skutkové stránce za spolehlivě prokázanou. Lze tedy
zejména odkázat na obviněným zpochybněnou výpověď poškozené, kterou ovšem soudy
správně označily za závažný usvědčující důkaz. Tento přímý důkaz viny nestojí
osamoceně, nýbrž koresponduje se závěry znaleckého zkoumání či s výpověďmi
některých svědků. Skutková zjištění vyplývající ze zmíněných důkazů pak plně
odpovídají i místním a časovým souvislostem činu a koneckonců částečně i
výpovědi samotného obviněného. Učiněná skutková zjištění tedy mají podklad v
provedených důkazech, zjevný rozpor zde neexistuje. Z dokazování bez
pochybností vyplývá, že obviněný v inkriminované době zle a krajně necitlivě
nakládal s poškozenou, nutil ji k pohlavnímu styku, resp. ji vytrvale
vyhledával a kontaktoval, a to způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku. Tvrzení obviněného o nedostatku závažnosti, intenzity či
četnosti jednání, resp. jeho snaha o bagatelizaci a zlehčení věci, neodpovídají
realitě. Usvědčující důkazy naopak vytvářejí vzájemně souladný komplex, který
je prost jakýchkoli významnějších rozporů.
12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
obviněný namítl v podstatě to, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je
neadekvátní, když soudy nepřihlédly ke všem významným okolnostem. Tuto
argumentaci nelze podřadit pod jakýkoli dovolací důvod (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, 5 Tdo 149/2003 či 11 Tdo 817/2014).
V kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu
možný v podstatě jen tehdy, když je napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně
přísný, zjevně nespravedlivý a hrubě nepřiměřený. Tak tomu ovšem v
přezkoumávané věci není. O tom svědčí již na první pohled to, že trest odnětí
svobody byl obviněnému vyměřen mírně nad dolní hranicí v úvahu přicházející
zákonné trestní sazby. Takto stanovený trest již z povahy věci nemůže být
extrémně přísný či zjevně nespravedlivý, excesivní.
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně
neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, resp. aby pro
případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu bylo v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. případně učiněno i jiné rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §
265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný
dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky
dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto
následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím
uplatněným důvodům dovolání.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy,
jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného sice lze (byť jen s
velkou mírou tolerance) formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě), avšak nejsou
důvodné. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněným
zvolená argumentace nespadá.
18. Výhrady obviněného jsou soustředěny výlučně do oblasti dokazování
(skutkové), přičemž se poukazuje (navíc jen zcela obecně) na údajný rozpor mezi
obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Až na tuto
argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen
skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak
nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin).
Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto
dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl
chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo
jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky
obviněného však ve skutečnosti primárně směřují k tomu, že soudy nižších stupňů
údajně vadně zjistily skutkový stav, tedy se fakticky vztahují pouze k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi
obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal.
20. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají
obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených
důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů,
provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu.
Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy
soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.
zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi
učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže
být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž
důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je
určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí
vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
21. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby
provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím)
způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil
všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém
souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy
nižších stupňů.
22. Není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z
nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Náchodě
a Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v
souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně vyložily, na základě
jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětných skutků, jak tyto
důkazy hodnotily a na základě čeho měly za vyvrácenou obhajobu obviněného.
Učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených
důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně
odkázaly. Nelze jim nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily
především na výpovědi poškozené A. F., a to v kombinaci s jasně vyznívajícími
závěry znaleckého posudku Doc. PhDr. Jana Laška, CSc., z oboru školství a
kultura a v neposlední řadě i výpovědi samotného obviněného.
23. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy všech zásadních
skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Argumentace
obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby,
opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s
nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve
svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn.
5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
24. Tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze
kvalifikovaně reklamovat pouhým popíráním trestné činnosti, prosazováním jiných
verzí skutkového děje, ani prostou polemikou s hodnocením důkazů obecnými
soudy. Právě tak lze přitom charakterizovat podstatu dovolací argumentace
obviněného, který toliko setrvale opakuje své přesvědčení, že podle provedených
důkazů jeho jednání nebylo tak závažné, resp. takového charakteru a intenzity,
aby šlo o trestný čin. Zároveň jde bez výjimky o argumentaci jen zcela obecnou
a nekonkrétní. Obviněný ve skutečnosti neuvedl ani jeden příklad, na němž by
demonstroval tvrzený zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými
zjištěními soudů, tedy co „jiného“ z nějakého konkrétního důkazu vyplývá, resp.
co bylo z určitého konkrétního důkazu chybně vzato za prokázané a proč. Ve svém
dovolání např. tvrdí (bez jakékoli bližší argumentace), že „znak po delší dobu
nemá oporu v provedeném dokazování“, že „obsahem provedených důkazů jsou zcela
různé časové údaje, údaje o četnosti a intenzitě popisovaného jednání“ apod.,
aniž by však vůbec uvedl, jaké provedené důkazy má na mysli. Následně pak
cituje část vyjádření poškozené (vytrženou z kontextu) ohledně toho, odkdy se
závažnost jednání obviněného začala stupňovat, relevantním způsobem ovšem
nevysvětluje, proč by zmíněná část výpovědi poškozené měla být v rozporu se
soudy zjištěným skutkovým stavem. Obdobně u skutku pod bodem 2) není zřejmé,
proč by dovolatelem zmíněná „zpráva PČR v Jaroměři“ měla vylučovat skutkové
závěry, které soudy učinily. Navíc fyzický útok ze dne 24. 12. 2022, který zde
obviněný zmiňuje, je z hlediska celku (podstaty jednání, za něž byl odsouzen)
pouhou marginálií. V žádném případě nejde o skutečnost, která by mohla být
určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznám vinným [§ 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.]. Pokud by snad obviněný nyní hodlal naznačovat, že k
fyzickému napadení uvedeného dne nedošlo, tak by to bylo v rozporu mj. i s jeho
vlastní výpovědí, v níž toto konkrétní napadení poškozené naopak připustil.
Také ve vztahu k bodu 3) je argumentace dovolatele toliko obecná. Tvrzený
rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními soudů založil prakticky jen
na tom, že on sám uvedl k době „pronásledování“ poškozené něco jiného (že to
tak dlouho netrvalo a že jeho kontakty a komunikace s poškozenou se týkaly i
záležitostí spojených s péčí o nezletilé děti).
25. Obviněný celý svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl na natolik
obecných a neurčitých námitkách, že Nejvyšší soud prakticky ani nemá, k čemu by
se v rámci dovolacího přezkumu relevantně vyjádřil. Jeho úkolem samozřejmě
není, aby si dovolací argumentaci obviněného domýšlel nebo ji dokonce sám
doplňoval. Napadená rozhodnutí přezkoumává vždy jen v rozsahu a z důvodů v
dovolání konkrétně uvedených (viz § 265i odst. 3 tr. ř.), přičemž se musí
jednat o důvody (námitky) uvedené přímo v textu dovolání. Nelze bez dalšího
odkazovat na dřívější vyjádření obhajoby v průběhu řízení, např. v podaném
odvolání, jak obviněný též v jednom případě činí.
26. Reklamace údajné nepřiměřené přísnosti trestu (úvaha, že v případě
uznání viny postačuje uložení podmíněného trestu odnětí svobody a že trest
spojený s přímým odnětím svobody není nutný) pod obviněným uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ovšem ani pod jakýkoli jiný)
nespadá. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v
dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin,
jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však
dovolatel neuplatnil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či
výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §
38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo
naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat
jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou
otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o
tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř.
společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003
Sb. rozh. tr.). Nic z toho však v případě obviněného nepřichází do úvahy.
27. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého
trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích
důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a
zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a
svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní
soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého
procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb).
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal z toho pohledu, zda trest
uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že
by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takový závěr
však učinit rozhodně nemohl.
28. Trest, který byl obviněnému uložen, ničím nevybočuje z rámce běžně
se vyskytujících případů a je zcela odpovídající jak povaze a závažnosti
spáchaného trestného činu, tak i poměrům pachatele. Je třeba připomenout, že
trest byl obviněnému uložen jako úhrnný za celkem čtyři různé trestné činy
páchané v průběhu zhruba sedmi let. Podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku byl
obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od dvou do osmi let, tedy je zřejmé, že
krajským soudem zvolený trest odnětí svobody ve výměře tří let je sankcí
vyměřenou v pouhé jedné šestině zákonné trestní sazby. V návaznosti na
argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit i to, že soudům
nižších stupňů skutečně nic nebránilo v tom, aby při hodnocení osoby pachatele
(dovolatele) určitým způsobem zohlednily i jeho předchozí odsouzení Okresním
soudem v Náchodě pod sp. zn. 1 T 20/2015, kde byl uznán vinným mj. přečinem
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podmíněný
trest odnětí svobody. Jakkoli toto odsouzení nelze s ohledem na zákonnou fikci
(§ 83 odst. 4 tr. zákoníku) zohlednit jako přitěžující okolnost ve smyslu § 42
písm. q) tr. zákoníku, při hodnocení osoby pachatele a zvažování, jaký druh
trestu v jeho případě může splnit zákonem sledovaný účel, je tomu jinak. Z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že právě tímto
způsobem na zmíněné předchozí odsouzení dovolatele nahlížely. Skutek pod bobem
1) výroku o vině v nyní posuzované věci obviněný páchal mj. během zkušební doby
podmíněného odsouzení, která mu byla stanovena v citované předchozí trestní
věci. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku poměrně podrobně vysvětlil, z
jakých důvodů považoval za nutné obviněnému uložit nepodmíněný trest odnětí
svobody, resp. proč by uložení jiné sankce nebylo účelné, krajský soud tento
závěr aproboval a ani Nejvyšší soud na něm neshledává nic závadného
(nezákonného či nespravedlivého).
29. Pokud obviněný ve snaze vyhnout se uložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody argumentoval tím, že mu bude znemožněn kontakt s nezletilými
dětmi, na které je silně fixovaný, že pokud má děti u sebe, tak se o ně řádně
stará, že ztratí zaměstnání, což se po hmotné stránce negativně dotkne mimo
jiné právě i dětí, pak jednak nejde o skutečnosti, které by z hlediska zákonné
úpravy uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bránily, a jednak je
obviněnému třeba připomenout, že na všechny tyto možné následky svého jednání
měl myslet podstatně dříve než při sepisu dovolání, a to především v době, kdy
se trestné činnosti dopouštěl. Mimo to obviněný opomíjí závažný fakt, že právě
i před svými nezletilými dětmi (na něž se nyní „odvolává“) páchal předmětnou
trestnou činnost, a to po skutečně velmi dlouhou dobu, což je muselo nepochybně
negativně ovlivnit. Ve vztahu k tomuto segmentu dovolací argumentace lze
nakonec připomenout i to, že podle výpovědi poškozené se míra zájmu obviněného
o děti a úroveň jeho péče o ně výrazným způsobem změnily (zvedly) až po
zahájení trestního stíhání v této věci, resp. poté, co spolu s dětmi opustila
společnou domácnost.
30. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudky soudu
prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným
deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř.
Uplatněné námitky se s těmito dovolacími důvody buď zcela míjejí nebo nejsou
důvodné.
V.
Způsob rozhodnutí
31. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí.
32. Jestliže obviněný ve svém dovolání požádal, aby předseda senátu
Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného
rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o
návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na
odložení, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí může totiž se zřetelem k
ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního
stupně, který tak ovšem v dané věci neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu
přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo
zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným
(negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3.
2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek