8 Tdo 461/2022-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2022 o dovolání
obviněného J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY,
XY č. p. XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2022, sp. zn.
50 To 385/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 162/2020, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 50 To 385/2021, a rozsudek Okresního soudu v
Karlových Varech ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 T 162/2020.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Karlových
Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2021, sp.
zn. 3 T 162/2020, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož
se dopustil tím, že
od poloviny roku 2013 do 3. 12. 2019, kdy byl v jiné trestní věci vzat do
vazby, po dobu soužití s poškozenou V. S., s níž sdílel společné obydlí v XY,
ulice XY č. p. XY v bytě č. 15, poškozenou opakovaně slovně urážel, fyzicky ji
napadal, při hádkách ji opakovaně chytal pod krkem, dával jí facky a tahal ji
za vlasy, opakovaně jí dával při jízdě vozidlem údery pěstí do nohou, zhruba od
roku 2017 vyžadoval po poškozené pravidelně anální sex, při kterém
nerespektoval bolest poškozené, poškozenou omezoval i ekonomicky tak, že jí
odmítal přispívat na běžné potřeby domácnosti a rodiny, popřípadě předání peněz
podmiňoval tím, že si to poškozená musí odpracovat, což znamenalo, že jej
poškozená musela orálně uspokojit, od objevení druhotných pohlavních znaků
dcery poškozené C. S. začal poškozenou urážet a ponižovat tím, že kriticky
hodnotil vzhled poškozené v porovnání s její dcerou a s jinými ženami, v
podzimních měsících roku 2019 poškozenou, když se sprchovala, přibližně v
deseti případech pomočil s tím, že sameček si značí své teritorium, přičemž
toto jednání vedlo u poškozené k rozvoji psychických problémů, jejichž řešení
doposud vyžaduje psychologickou intervenci.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří let. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové
újmy poškozené.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 2. 2022,
sp. zn. 50 To 385/2021, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání
obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal dne 30. 4. 2022
prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., jímž vytýkal, že soudy vadně posoudily čin, jenž mu je kladen za
vinu, neboť v něm nedůvodně shledaly naplnění znaků zločinu podle § 199 odst.
1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Důsledně se nezabývaly posouzením jeho
formálních zákonných znaků a nezohlednily ani principy vymezující subsidiaritu
trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V rámci úvah o právním
posouzení činu nerespektovaly judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu a
nevypořádaly se s námitkami obviněného. Postupy soudů svědčí o porušení práva
obviněného na spravedlivý proces a nerespektování článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
5. Obviněný vytýkal, že popis skutkových zjištění není dostačující pro
právní závěry, které z nich soudy vyvodily (§ 120 odst. 3 tr. ř.), neboť skutek
má charakter několika naprosto nekonkrétních a nepřezkoumatelných neshod mezi
partnery, které nejsou ukotveny časem, intenzitou ani konkrétním obsahem. Jde o
naprosto vágní a nezařaditelná jednání. Ve výroku rozsudku je tvrzeno, že
obviněný „poškozenou opakovaně slovně urážel“, k tomu však chybí cokoli, z čeho
by bylo možné dovodit intenzitu takového jednání ve smyslu znaků skutkové
podstaty trestného činu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a
nejsou ani specifikována konkrétní slova, aby bylo možné posoudit, o jak
závažné urážky se jednalo, intenzita ani četnost není vyjádřena ani v chování
spočívajícím v tom, že „při hádkách poškozenou opakovaně chytal pod krkem,
dával jí facky a tahal ji za vlasy“ nebo že „opakovaně dával poškozené při
jízdě vozidlem údery pěstí do nohou“. Opakování je zde nekonkrétní skutečností,
na které nelze stavět závěr o vině obviněného. Zjištění, že „zhruba od roku
2017 vyžadoval po poškozené pravidelně anální sex, při kterém nerespektoval
bolest poškozené“, je pochybné konstatování, neboť z něj není možné dovodit,
jak lze vyjádřit respekt s bolestí poškozené. Údaj, že poškozenou ekonomicky
omezoval je opět zcela nekonkrétní a obecné vyjádření, které nekoresponduje s
faktickým stavem. Poškozená nebyla na obviněném finančně závislá a nebyla s ním
sezdána, tudíž mezi nimi neexistovalo společné jmění manželů. Ani kdyby
formálně existovalo, nepřispívání na společné potřeby domácnosti nemá absolutně
žádné trestněprávní konotace v tom smyslu, že by tímto někdo mohl „páchat
trestnou činnost“. Soud dokonce sám přímo ve výroku připouští, že mělo jít jen
o jakési „omezování“. Za nekonkrétní, povšechná a zaměnitelná označil obviněný
i zbylé formy obsažené v rozhodnutích soudů nižších stupňů, zejména že „začal
poškozenou urážet a ponižovat tím, že kriticky hodnotil její vzhled v porovnání
s její dcerou a také s jinými ženami“. Uvedené rovněž nemůže svědčit o tom, že
poškozenou týral.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se nevypořádal s podstatnými
námitkami obhajoby, neboť v bodech 16. a 17., se k nim vyjádřil obecným,
paušálním a nepřezkoumatelným způsobem, a dostal se tak, do rozporu s
judikaturou Ústavního soudu chránící právo obviněného na spravedlivý proces
podle článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009,
sp. zn. III. ÚS 1104/08). Navíc nedůvodně neprovedl důkazy v podobě SMS
komunikace předložené obviněným v odvolacím řízení, které podstatným způsobem
podporují verzi obviněného, a naopak vylučují soudem zjištěný skutkový děj,
aniž by je odvolací soud relevantním způsobem zohlednil a konfrontoval je se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na která však jen neadekvátně zcela
odkázal.
7. Podle obviněného skutková zjištění nemají oporu ve výsledcích
provedeného dokazování a nesvědčí o naplnění pojmu týrání ve smyslu posuzované
právní kvalifikace, a nedávají potřebný podklad ani pro závěr o naplnění
subjektivní stránky, která musí spočívat nejméně ve srozumění s tím, že uváděné
jednání poškozená pociťuje jako těžké příkoří. V nedostatcích, na něž poukázal,
shledal podobnost s věcí Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp.
zn. 7 Tdo 79/2021, kde za obdobné skutkové situace vznikly vážné pochybnosti o
naplnění znaku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
8. Kromě těchto výhrad směřujících proti nenaplnění formálních znaků
posuzovaného zločinu obviněný poukázal na malou škodlivost jemu za vinu
kladeného činu ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2
tr. zákoníku, s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn.
I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a ze dne 3. 3. 2005, sp.
zn. II. ÚS 413/04, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn.
5 Tdo 897/2005, a další. Tvrdil, že se s ní soudy vůbec nevypořádaly. Podle něj
z dokazování vyplynulo, že poškozená nebyla vždy „slabší stranou“ sporu, ale
sama vůči obviněnému aktivně vystupovala, dělala žárlivé scény, vyhodila jej
několikrát ze společné domácnosti, docházelo k vzájemným strkanicím, sprostě
obviněnému nadávala, atd. To vyplynulo jednak z výpovědí svědků a jednak z SMS
komunikace předložené jím v odvolacím řízení. Navíc se podávají i z výpovědi
poškozené, která vypověděla, že napadání bylo vzájemné. Proto nebyla týranou
obětí, když byla schopna obviněného ze společné domácnosti několikrát vyhodit,
aby mu následně udělala žárlivou scénu a nutila ho vrátit se zpět, nebyla na
něm finančně závislá a nelze hovořit ani o tom, že by pro ni jeho opuštění mělo
být nemožné či těžké. Všechny uvedené skutečnosti soudy nehodnotily, protože by
jinak shledaly, že se nejednalo o trestný čin, nýbrž pokud vzájemné neshody
přesáhly určitou normu, o přestupek proti občanskému soužití (podle § 7 zákona
č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích).
9. Soudy nebraly na zřetel, že poškozená nebyla bezmocnou obětí údajného
týrání, neboť se i ona vůči obviněnému dopouštěla nevhodného chování, při němž
mu sprostě ve vzájemných konfliktech nadávala. Rovněž nezohlednily rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo
417/2016, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo458/2018) ani Ústavního soudu
(srov. nález ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). Obviněný zdůraznil,
že kdyby se soudy zabývaly obsahem jejich skutečného soužití, shledaly by, že
týranou osobou byl on, nikoli poškozená, u níž nebylo možné seznat, že by
snášela nějaké trýznivé jednání obviněného, nebo nebyla schopna klást odpor,
ani že by se mu pasivně podřizovala, nebo bezradně před ním ustupovala, či na
něj nebyla schopna adekvátně reagovat. Z těchto důvodů nešlo o zločin týrání.
Bylo třeba vycházet i z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III.
ÚS 2523/10, kde byla předmětem věci povaha jednání pachatele závažnějšího rázu,
než byl skutek obviněného, a přesto k němu Ústavní soud shledal, že je třeba
zvažovat důsledné respektování principu trestání jako prostředku ultima ratio,
a v závažných manželských konfliktech má být dána přednost řešení cestou
civilního práva.
10. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2.
2022, sp. zn. 50 To 385/2021, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze
dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 T 162/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na ně
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v
Karlových Varech věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání dne 8. 6. 2022
neobdržel vyjádření státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k podanému
dovolání (stalo-li se tak až po skončení neveřejného zasedání, Nejvyšší soud k
němu nemohl přihlížet).
III. Přípustnost dovolání
12. Jako soud dovolací Nejvyšší soud nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo
podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. Obecně k důvodům dovolání
13. Obviněný v dovolání ze dne 30. 4. 2022 odkázal na § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jímž vytýkal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, což koresponduje se zněním tohoto důvodu před novelou
provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, která pod písmenem
g) vymezila nový důvod, ve znění „jestliže rozhodná skutková zjištění, která
jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných
důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy“. Důvod původně uvedený pod písmem g) je v nezměněném znění ponechán
nyní pod písmenem h) § 265b odst. 1 tr. ř.
14. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněným uváděné
nedostatky se týkají pouze vadného právního posouzení, a proto Nejvyšší soud s
ohledem na zásadu, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu
účinného v době prováděného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.),
aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve
znění novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. účinné od 1. 1. 2022,
zkoumal dovolání s ohledem na obsah označeného důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nově pod písmenem h) § 265b odst. 1 tr. ř., jak jej obviněný i
slovně vymezil. Jeho prostřednictvím lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se
provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého
stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a
to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne
9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02,
ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS
282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
15. Nejvyšší soud je povinen i mimo označené důvody zkoumat, zda nebyly
porušeny zásadní požadavky spravedlivého procesu [srov. článek 6 Listiny
základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a články 36 a 38 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“)], neboť
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze
dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04,
stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
16. Podle těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval dovolání obviněného, jímž
vytýkal, že se soudy při závěru o naplnění znaku „týrání“ nezabývaly všemi
zjištěnými skutečnostmi a učinily nesprávně závěry o naplnění všech znaků
zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2
písm. d) tr. zákoníku, případně vytýkal, že odvolací soud v rozporu se zásadami
spravedlivého procesu se dostatečně nevypořádal s jím uplatněnými námitkami ani
se nezabýval jím navrženým důkazem, ač měl zásadní dopad na posouzení jeho
viny. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. [nyní písm. h)] dopadají, Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání
netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v
souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
V. Ke shledaným nedostatkům
17. Podle obsahu podaného dovolání obviněný zásadně brojil proti právní
kvalifikaci zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst.
1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože v posuzovaném skutku neshledal
dostatečné podklady po závěr o naplnění znaku „týrání“ zejména z hlediska jeho
intenzity s poukazem na to, že se jednalo o vzájemné konflikty, při nichž i
poškozená byla aktivní, neboť šlo o řešení vzájemných konfliktů a její
postavení v soužití nevykazovalo známky slabé a ponižované oběti, jak dovodily
soudy.
18. Těmto výhradám obviněného je třeba přisvědčit, protože soudy
právnímu posouzení nevěnovaly dostatečnou pozornost, resp. přezkoumávaná
rozhodnutí neposkytují potřebný výklad toho, na základě jakých úvah dospěly k
závěru o naplnění všech znaků posuzovaného zločinu. Soud prvního stupně se
právnímu posouzení věnoval pouze v bodě 24. rozsudku, kde uvedl zjištění, že
bylo prokázáno, že obviněný s poškozenou, která s ním a dětmi žila ve společném
bytě, zle nakládal, kdy ji fyzicky napadal, způsobil jí modřiny, vytrhl vlasy,
ale týral ji i psychicky komentáři ohledně jejího vzhledu a neposkytováním
peněz na chod domácnosti, resp. jejich poskytováním až po sexuálních úsluhách,
stejně jako zjištění, že veškeré chování obviněného se nemuselo samo o sobě
vyznačovat vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, např. urážky vzhledu
poškozené, ale v souhrnu fyzické a slovní útoky a nezajišťování finančních
potřeb rodiny dosáhlo požadované intenzity. Poškozená toto jednání musela
vnímat jako těžké příkoří, byť ho ze strachu, že děti nebudou mít otce, dlouho
trpěla. Jednání obviněného trvalo několik let a byl tak naplněn i znak páchání
činu po delší dobu. V obecné rovině vymezil znak týrání a uzavřel, že po právní
stránce bylo jednání obviněného posouzeno jako zločin týrání osoby žijící ve
společném obydlí dle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
19. Takto učiněné závěry jsou jen konstatováním a opakováním zjištěných
skutkových okolností, které vyplynuly zejména z tvrzení poškozené, aniž by soud
bral do úvahy i okolnosti, které byly předmětem obhajoby obviněného, především
co do popisu vzájemného soužití, jímž bylo potřeba se zabývat zejména se
zřetelem na skutečnosti, které vyplynuly i ze znaleckého posudku a dalších
důkazů, jež v určitém úhlu pohledu svědčí o tom, že poškozená byla schopna na
negativní projevy obviněného dostatečně účinně reagovat a projevit vzdor, často
ho i sama provokovala. Zejména se soud při vymezení toho, jak poškozená vnímala
chování obviněného, nezabýval závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, podle níž
poškozená do vztahu vstupuje s nerealistickými představami a očekáváním, je
egocentrická a její chování směřuje k prezentování dokonalého sebeobrazu.
Přestože soud tyto skutečnosti rozvedl v bodech 17. až 23. rozsudku, kde v
zásadě vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil tvrzení poškozené, tak je neposuzoval
k jednotlivým znakům zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo týrá osobu
blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po
delší dobu. Soud se však k právní kvalifikaci vyjádřil jen obecně, aniž by
poznatky plynoucí z výsledků provedeného dokazování v rámci svých úvah rozvedl.
Zejména nezohlednil, že týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou
žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm
hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, kterou tato
osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
Nebral do úvahy, že z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu
týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku má význam
hodnocení vztahu mezi pachatelem a týranou osobou. Pro tento vztah je přitom
příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu
odpor, pasivně se mu podřizuje, bezbranně před ním ustupuje a v podstatně není
s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4.
2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018).
20. Soud nezkoumal, zda jednotlivé akty nevhodného chování či urážek a
fyzického napadání, jež mělo trvat po dobu šesti let, vykazovaly v souhrnu
vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, neboť ani z popisu skutkových zjištění
není taková intenzita dostatečně patrná. Právě vyšší stupeň hrubosti je
požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí
akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být
nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti
dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou
povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného
vztahu pachatele a týrané osoby apod. Právě takové úvahy v přezkoumávaném
rozhodnutí chybí, resp. se soud jimi nezabýval. Jsou-li jednotlivé dílčí akty
jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden
celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska
stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí
akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Navíc soud neměl ani na
paměti, že pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá
v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice
dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se střídají nebo se
oba partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno. Posoudí-li se okolnosti v této věci z hlediska všech ve věci zajištěných
důkazů, je možné připustit, že taková skutečnost plyne, nejen z obhajoby
obviněného, ale i z výpovědi poškozené, která uvedla, že „při hádkách do něj
hučela, aby jí řekl pravdu o svých nevěrách, nebo kvůli penězům. Nadávali si,
on do ní strkal, ona mu to vracela, a už se prali. Měla z toho modřiny pod
krkem vytrhané vlasy“. Tuto skutečnost soud posoudil jen jednostranně, že
uvedené modřiny a vytrhané vlasy vznikly z jednání obviněného, což nelze
vyloučit, ovšem bylo třeba se zabývat tím, že podle poškozené šlo o vzájemné
napadání, které ona určitým způsobem sama provokovala. Tudíž bylo třeba
vyloučit, že poškozená byla sama v jistém smyslu agresorem, a nikoliv jen
pouhou obětí, za jakou ji bral soud, který v tomto směru její výpověď z
hlediska znaku „týrání“ neposuzoval, neboť jí bez dalšího zcela jednostranně
uvěřil, avšak to, že z její výpovědí plynou i okolnosti ve prospěch obviněného,
již nezaznamenal a ani nijak neposoudil. Rovněž potřebná intenzita jednání
obviněného jednoznačně neplyne ani z toho, že podle poškozené (viz bod 2. rozsudku) ji obviněný sice jednou kopl do ledvin, nicméně důvodem bylo, že mu
nechtěla udělat snídani, což svědčí o tom, že i v jejím případě šlo o projev
odporu vůči němu. Uvedla současně i to, že k jejímu napadání docházelo zejména
při hádkách, takže lze shledat, že byla ve vzájemných konfliktech také, jak
ostatně připouští, aktivní.
O potřebné intenzitě se zřetelem na délku vymezené
doby jednání nevypovídá ani to, že ji za dobu 6 let dvakrát vytrhl vlasy, a
měla modřiny, protože jejich větší četnost nebyla zjištěna. Bylo proto třeba
brát do úvahy, že poškozená rovněž uvedla, že hádky přecházely v napadání tak
2x do roka. Těmto projevům poškozené, bez potřebného vysvětlení soudu,
neodpovídá vymezení pojmu týrání, neboť týraná osoba jednání pachatele snáší,
není schopna mu klást odpor, pasivně se mu podřizuje, bezradně před ním
ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018).
21. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje za nedostatečné, že soud
prvního stupně v podstatě nevyložil, v čem shledal v jednání popsaném ve
skutkové větě vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, neboť ani u
sexuálních praktik nezjišťoval, zda pomočování nebo anální sex nebylo mezi
těmito partnery běžnou sexuální praktikou. Na všechny tyto skutečnosti, pro
jejich nevyjasnění, bylo nutné soustředit dokazování a obou partnerů se
podrobně na všechny nejasné momenty jejich sexuálního, společenského i
ekonomického soužití za účelem jejich objasnění dotázat (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021).
22. Z hlediska uvedených pochybností o intenzitě hrubého a bezcitného
nakládání bylo třeba se podrobněji zabývat i naplněním znaku „po delší dobu“ ve
smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Ten není zpochybněn dobou trvání,
protože délkou šesti let je nepochybně dán, avšak bylo třeba jeho naplnění
zkoumat právě z hlediska obviněným vytýkané intenzity a četnosti zjištěných
jednání, protože potřebná intenzita musí být dána po celou dobu páchání
trestného činu. V celém jeho průběhu je určující nejen doba týrání, ale
přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě
týrání, jeho četnosti apod. (srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
23. Uvedenými skutečnostmi se soud prvního stupně nezabýval a tento
nedostatek v posouzení správnosti právních závěrů nenapravil ani odvolací soud,
přestože obviněný výhrady v odvolání mimo jiné i na tyto skutečnosti zaměřil.
Odvolací soud, byť obviněný podal podrobné odvolání směřující vůči povrchnímu
posouzení znaku týrání, kde odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího
soudu, jíž dokladoval, že jednání mu kladené za vinu nevykazuje potřebnou
intenzitu, toliko (viz body 19. a 20. usnesení) poznamenal, „že napadený
rozsudek ani jeho odůvodnění se uvedeným judikátům a nálezům nijak neprotiví a
nic na tom nemůže změnit odlišné subjektivní vnímání obviněného promítnuté do
odůvodnění podaného odvolání“. Právní kvalifikaci shledal přiléhavou a
odpovídající zákonu a v podrobnostech odkázal na bod 24. napadeného rozsudku.
Ponechal zcela bez reakce výhrady obviněného směřující proti tomu, že soud
prvního stupně nezkoumal objektivně poměry v rámci společného soužití partnerů
a vycházel zejména z výpovědí osob, které byly na výsledku řízení
zainteresovány, a to bez konkrétního vysvětlení a zohlednění důkazu o
zaznamenané komunikaci s poškozenou, který požadoval před odvolacím soudem
provést na dosvědčení své obhajoby. Rovněž zdůrazňoval, jako v nyní podaném
dovolání, že šarvátky byly vzájemné a že poškozená nebyla ve vzájemném soužití
tím, kdo by nemohl o sobě svobodně rozhodovat. Jak však z odůvodnění dovoláním
napadeného usnesení plyne, odvolací soud se těmto námitkám obviněného vůbec
nevěnoval a nevysvětlil, z jakých důvodů k nim nepřihlédl. Pouze formálně, aniž
by se zabýval obviněným nastíněnou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního
soudu, uvedl, bez jakéhokoliv vysvětlení, že se závěrům soudu prvního stupně,
na něž odkázal, neprotiví, ačkoli ty jsou zcela nedostatečné.
24. Nejvyšší soud z hlediska obviněným vytýkaných nedostatků považuje
odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí ve vztahu k právním závěrům za
nepřezkoumatelná. Z posuzovaného usnesení není přes obecná konstatování zjevné,
jak se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněného, resp. na ně dostatečně
nereagoval, a soud prvního stupně, na který odvolací soud v zásadě jen odkázal,
formálně poukázal toliko na skutečnosti, které jsou obsaženy ve skutkovém
zjištění, a uzavřel, že se jednalo o týrání, aniž by však tomuto znaku věnoval
výše uvedenou potřebnou pozornost. Tím soud prvního stupně nedostál povinnostem
stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř., neboť se nevypořádal s obhajobou obviněného
a nevysvětlil, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti
podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny. Právní úvahy obsažené v
odůvodnění tudíž zahrnují podřazení skutkových zjištění jen v obecné rovině
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2013, s. 1693). Posoudí-li se z těchto hledisek rozsudek soudu prvního
stupně, je zřejmé, že je nesplňuje. Soud uvedeným povinnostem nedostál, a
nerespektoval, že atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně
vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva (nález ze dne 7.
srpna 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017, uveřejněn pod č. 137 ve sv. 86 Sb. nál. a
usn. ÚS ČR). Odvolací soud nepostupoval podle § 134 odst. 2 tr. ř., zejména
proto, že se nezabýval námitkami obviněného uplatněnými proti použité právní
kvalifikaci, ale jen odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Tak sice
odvolací soud postupovat může, a lze, aby pojmul odůvodnění vlastního
rozhodnutí o odvolání stručně, protože může převzít pasáže z napadeného
rozhodnutí či na ně odkazovat, ale jedině tehdy, když z jeho rozhodnutí je
zároveň patrné, že se skutečně zabýval argumentací obsaženou v odvolání a
nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně. Prostý odkaz na odůvodnění
napadeného rozhodnutí je přípustný pouze tehdy, pokud se soud prvního stupně
dostatečně a beze zbytku vypořádá s veškerou argumentací (zejména pokud by
strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před
soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), naopak jako
nedostatečný je, pokud strana předložila v opravném prostředku novou
argumentaci či dokonce nové skutečnosti nebo nové důkazy (srov. rozhodnutí č.
7/2021-III Sb. rozh. tr.).
25. V posuzované věci je zjevné, že odvolací soud těmto povinnostem
nedostál. Pokud obviněný na podporu své obhajoby známé již z řízení před soudem
prvního stupně, poukazoval na nové skutečnosti, když srovnával jemu za vinu
kladené jednání s jinými věcmi, kde na obdobné bázi bylo shledáno, že se o
trestný čin jednat nemusí, bylo třeba, aby na tyto argumenty odvolací soud
patřičně reagoval, což se však nestalo. Tím odvolací soud nerespektoval
adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních
rozhodnutí, který nemůže být sice chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí
odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a
rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne
21. 1. 1999, č. 30544/96, § 26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze
dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, § 59-60), nicméně podmínkou takového postupu je,
že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi
důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením
závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp.
zn. II. ÚS 2027/2017).
26. Vzhledem k uvedeným nedostatkům Nejvyšší soud shledal, že soudy se
dostatečně nezabývaly naplněním znaku týrání ve smyslu skutkové podstaty podle
§ 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Nevycházely ze všech ve věci
provedených důkazů, resp. je nebraly dostatečně do úvahy při závěru, že výpověď
obviněného je zcela a po všech stránkách nevěrohodná. Nevypořádaly se s
výpovědí svědkyně B. H., která jako sousedka popsala, že obviněný se staral o
rodinu, nezaznamenala problémy, obviněného popsala jako „uťáplého“, kdežto
poškozená byla energická, měla ráda akci, kolektiv. Když se obviněný
odstěhoval, poškozená střídala partnery a v bytě byly mejdany. Soud se
nevypořádal ani s tvrzením matky obviněného, podle kterého jí poškozená, s níž
neměla dobrý vztah, zakazovala chodit za vnučkami, před osmi lety se pohádaly,
protože poškozená po ní chtěla, aby je finančně podporovala, a když jí nemohla
vyhovět, tak jí sprostě nadávala. Soud neobjasnil ani souvislosti týkající se
důvodu vzniku psychických problémů u poškozené, zda měly příčinu v jednání
obviněného vůči ní samotné, anebo zda se projevily až v souvislosti s trestním
stíháním obviněného ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 11/2020 vedeným
pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku vůči
nejstarší dceři poškozené, neboť psychoterapeutickou pomoc vyhledala až 7. 2.
2020, s tím, že se její psychické problémy objevily až v souvislosti s
odhalením údajného trestného jednání obviněného (uvedené trestní řízení nebylo
dosud pravomocně skončeno). Sám soud připustil v bodě 21. odůvodnění rozsudku,
že příčinou psychických problémů poškozené další trestní stíhání být mohlo, ale
na dořešení této skutečnosti se v dokazování nezaměřil, takže zůstala
nevyjasněna. Přičemž by i ona mohla mít určitý význam pro vymezení intenzity
týrání a míry hrubosti, o jakou se v jednotlivých případech jednalo, protože i
soud v bodě 21. sám připustil, že poškozená připouštěla, že nebyla bez viny, a
nebyla jen obětí, že se s obviněným hádala a snažila se mu jeho chování oplácet.
27. Z uvedených důvodů se měly soudy podrobněji zabývat vzájemným
soužitím obviněného a poškozené a posoudit, zda bylo dostatečně objektivně
prokázáno, že nevhodné chování obviněného dosahovalo intenzity týrání po celé
období od poloviny roku 2013 do 3. 12. 2019. Obviněný měl poškozenou opakovaně
týrat tím, že ji slovně urážel, fyzicky ji napadal, při hádkách poškozenou
opakovaně chytal pod krkem, dával jí facky a tahal jí za vlasy, což však bylo
třeba posuzovat i z hlediska tvrzení poškozené, že obviněnému jeho jednání
oplácela, a že hádky mnohdy i sama vyvolala, a že při nich nebývala jen obětí.
Takový její postoj bylo třeba posuzovat i z hlediska její osobnosti, a
vzájemných poměrů v průběhu celého společného soužití, a to nejen z pohledu
rodičů poškozené, ale i vzhledem ke skutečnostem, které vyplynuly i z dalších
ve věci provedených důkazů. Podrobně měl soud vysvětlit i okolnosti, za kterých
měl obviněný „opakovaně dávat poškozené při jízdě vozidlem údery pěstí do
nohou“, zejména co k tomu vedlo, a proč to činil a v jakých souvislostech, o
jak časté, případně bolestivé údery se jednalo. Obdobně soudy neobjasňovaly
požadavky obviněného na anální sex, při kterém nerespektoval bolest poškozené,
a to zda šlo mezi partnery o obvyklou sexuální praktiku, či jak si tento způsob
soulože na poškozené vynucoval, jak mu dávala najevo, že jí to bolí, a jak on
na to reagoval. Neobjasněno zůstalo i to, že poškozenou „omezoval i ekonomicky
tak, že jí odmítal přispívat na běžné potřeby domácnosti a rodiny, popřípadě
předání peněz podmiňoval tím, že si to poškozená musí odpracovat, což
znamenalo, že jej poškozená musela orálně uspokojit“. Pro závěr, že poškozená
byla touto formou týrána, bylo třeba objasnit majetkové poměry obou partnerů,
vzájemné finanční rozložení zatížení každého z nich, a podle zjištěných
skutečností vyloučit, že se ze strany poškozené jednalo o snahu přesunout
finanční zatížení na stranu obviněného, jak naznačovala i matka obviněného.
Tento úsudek je podporován i tím, že podle zjištění plynoucího z některých
důkazů (např. výpověď otce poškozené viz bod 5. rozsudku) obviněný investoval
vlastní peníze do domu v XY, který jemu nepatřil, neboť jej koupili rodiče
poškozené a obviněný jej rekonstruoval i podle výpovědi poškozené (viz bod 3.
rozsudku). Soud měl zvažovat i význam a hrubost v projevech obviněného
týkajících se jejího vzhledu, neboť nebylo vyjasněno, v čem spočívalo to, že ji
měl „urážet a ponižovat tím, že kriticky hodnotil vzhled poškozené v porovnání
s její dcerou a také s jinými ženami“, a ve stejném smyslu se měl soud věnovat
i tomu, že „v podzimních měsících roku 2019 poškozenou, když se sprchovala,
přibližně v deseti případech pomočil s tím, že sameček si značí své
teritorium“. Nebylo zjištěno, za jaké situace k tomu docházelo, zda poškozená
byla ve sprše sama a on za ní přišel nebo se sprchovali dobrovolně oba, anebo
zda se takto obviněný choval i před rokem 2019 v jiných souvislostech.
28. Takto vymezené skutkové závěry soudy nijak blíž v odůvodnění
přezkoumávaných rozhodnutí ani v tzv. skutkové větě nekonkretizovaly, neuvedly,
jak často k tomu docházelo, zda to bylo po celé stíhané období se stejnou
četností, či se intenzita urážek nějak měnila, případně gradovala. Soudy
nedodržely, že musí v případě trestného činu týráni podle § 199 odst. 1, odst.
2 písm. d) tr. zákoníku dostatečně a přezkoumatelně vyložit, v čem shledávají u
jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti,
necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovozují,
že poškozená po celé stíhané období (v tomto případě šlo o téměř šest let)
pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. Pokud soud
vychází z toho, že spáchané jednání dosáhlo trestněprávní roviny, musí tento
závěr s ohledem na učiněná skutková zjištění odůvodnit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021). Soudy nižších
stupňů tuto povinnost v přezkoumávané věci nesplnily, neboť jakékoli vymezení
těchto konkrétních okolností, jež jsou rozhodné pro naplnění citované skutkové
podstaty, v jejich rozhodnutích zcela absentuje. Uvedený nedostatek lze
vztáhnout zejména ke znaku „týrání“ základní skutkové podstaty podle § 199
odst. 1 tr. zákoníku, ale též ke kvalifikačnímu znaku v podobě „páchání po
delší dobu“. Právní kvalifikace, jíž soudy obou stupňů zvolily, tudíž zůstává
stran objektivní stránky zcela neobjasněna a nevysvětlena.
29. Nutno zmínit, že přezkoumávaná rozhodnutí nedávají ani potřebný
podklad pro závěr o subjektivní stránce obviněného. Soud prvního stupně sice
shledal, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, ale už neuvedl, na základě jakých objektivních okolností na tento
závěr usuzoval, což je v rozporu s tím, že závěr o zavinění obviněného musí být
podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti
subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností
objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na
vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním
zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp.
zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č.
62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010,
sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn.
5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS
2728/12]. V přezkoumávané věci nicméně nelze shledat, na základě jakých
okolností soudy došly k závěru o subjektivní stránce, neboť ve vztahu k ní
jejich úvahy v přezkoumávaném rozhodnutí zcela absentují (tomu viz rozhodnutí
č. 19/1971, č. 60/1972 IV. Sb. rozh. tr.).
30. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podanému dovolání přisvědčil
a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů ohledně právní
kvalifikace jsou nepřezkoumatelná, nejasná a v tomto směru i předčasná. Nemohla
tudíž obstát, a proto Nejvyšší soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno a podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2022,
sp. zn. 50 To 385/2021, i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
25. 10. 2021, sp. zn. 3 T 162/2020, jemuž podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc
vrátil k dalšímu rozhodnutí.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
31. Věc se vrací soudu prvního stupně, neboť zejména na něm bude, aby se
ve smyslu shora uvedených vytknutých nedostatků věcí znovu zabýval, a to ze
všech popsaných hledisek a zkoumal především naplnění znaku „týrání“ a
subjektivní stránky. Na základě již provedených anebo nově provedených důkazů
bude muset vyjasnit intenzitu a četnost jednotlivých způsobů jednání
obviněného. Na soudu prvního stupně bude, aby vyslechl oba partnery a zjistil,
v jakých konkrétních případech, jak často a s jakou intenzitou v jednání
obviněného lze shledávat vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a
tato zjištění zasadil do kontextu celé doby trvání skutku, kterou vymezil od
poloviny roku 2013 do 3. 12. 2019, neboť z hlediska naplnění znaku týrání a
zejména pak jeho intenzity je zásadní zjištění, zda se jednání obviněného
stupňovalo nebo postupně gradovalo, popř. mělo nějaký pomyslný vrchol, kdy
došlo k hrubšímu napadení poškozené anebo bylo stále konstantní a neměnné. Stejně tak bude potřebné se vypořádat s četností jednotlivých případů hrubého
chování, jež je třeba zasadit do kontextu, který vyplyne netoliko z výpovědi
poškozené, ale bude posouzen i s ohledem na obhajobu obviněného, případně další
nově provedené důkazy. Z hlediska ekonomického omezování poškozené, k němuž
soudy rovněž přihlížely a přičítaly ho obviněnému k tíži, je nutné objasnit a
specifikovat, jak přesně se měli obviněný i poškozená podílet na chodu společné
domácnosti, popř. jak byli domluveni na hrazení jednotlivých výdajů. Stejně tak
bude nutné vymezit jejich příjmy a to, zda nepřispívání na chod domácnosti
skutečně ekonomicky ohrožovalo poškozenou v takové intenzitě, že jí to působilo
útrapy v takové míře, aby to naplnilo znak týrání (srov. přiměřeně rozhodnutí
č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Mimo jiné bude třeba hodnotit i zmíněné investice
obviněného do domu rodičů poškozené včetně důvodů, za kterých k nim došlo. V
uvedeném kontextu bude třeba uvážit zjištění znalkyně Mgr. Hany Ortmannové z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie
dětí a dospělých, že poškozená je osobou psychosociálně nezralou, která do
vztahů vstupuje s nerealistickým očekáváním, tedy, zda se tato její povaha
projevovala i v rámci ekonomických požadavků vůči obviněnému. Soud bude muset v
celém zjištěném kontextu zvažovat i egocentričnost jako povahový rys poškozené
směřující k prezentování dokonalého sebeobrazu, a své úvahy bude muset zaměřit
zejména na to, že poškozená jednání obviněnému vracela a nezůstávala pasivní, a
v některých směrech se ani necítila být obětí, což znamená, že jednání
obviněného necítila jako příkoří. To bude třeba rovněž pečlivě objasnit a z
hlediska všech dalších úvah a závěrů vysvětlit. Pro další posouzení intenzity
jednání obviněného proto bude podstatné, aby se soud prvního stupně vypořádal s
tím, za jakých okolností docházelo k vzájemným potyčkám, o nichž poškozená
hovořila ve své výpovědi.
Z hlediska posouzení naplnění znaku týrání je totiž
nutné zvažovat i to, jestli se role agresora v průběhu partnerských hádek
neměnila, protože tam, kde se partneři vzájemně napadají nebo se role agresora
a oběti střídají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne
18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo
423/2018).
32. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že bude vhodné vyhovět návrhu
obviněného na provedení důkazů v podobě záznamů SMS zpráv, jež si s poškozenou
vzájemně vyměňoval, a které podle něj měly svědčit o tom, že její role
nezůstávala zcela pasivní. V souladu se shora vyjádřenými nedostatky se může
jednat o důkazní prostředek, z nějž mohou vzejít zjištění významná pro
posouzení věci. Po provedení tohoto důkazu, případně dalších, vyplyne-li z
řízení taková potřeba, se soud musí pečlivě zabývat podle výše vytknutých vad
posuzovanou právní kvalifikaci, a to s přihlédnutím ke všem obecným i
judikaturním pravidlům a zásadám týkajícím se především znaku „týrání“, a
současně však i z hledisek rozhodných pro závěry o zavinění obviněného.
Rozhodnutí se neobejde bez odůvodnění, zda prokázaným způsobem jednání obviněný
naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §
199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a to při komplexním zhodnocení
způsobu provedení trestného činu.
33. Teprve poté, co soud prvního stupně shledá, že byly po formální
stránce naplněny znaky skutkové podstaty podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d)
tr. zákoníku, bude nutné, aby zvažoval, zda jde o trestný čin z hlediska zásady
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, na kterou
obviněný v rámci podaného dovolání rovněž poukazoval. Ze zásady subsidiarity
trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio jako uznávaného
principu právního státu vyplývá, že trestní postih má místo pouze tam, kde jiné
prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou
neúčinné či nevhodné (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3.
2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd.).
34. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské
škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska
spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno
principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze
tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob
jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb.
rozh. tr.). Podle tohoto principu je proto možné postupovat až tehdy, když není
pochyb o tom, že bylo výsledky provedeného dokazování a též v souladu se všemi
závěry soudů zjištěno, že obviněný po formální stránce naplnil znaky
konkrétního trestného činu. Především u méně závažných trestných činů je pak
třeba zvlášť pečlivě zvažovat, zda není namístě uplatnění této zásady, tedy zda
je skutečně nezbytné postihovat dané protiprávní jednání jako trestné. Tato
úvaha poté musí být přesvědčivě zahrnuta také do odůvodnění rozhodnutí soudu o
vině trestným činem, jinak může dojít k porušení práva na spravedlivý proces
dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s ohledem na nedostatečnou
kvalitu rozhodnutí, jímž je dotčená osoba shledána vinnou trestným činem.
Uvedený požadavek platí tím více v případech, kdy je v trestním řízení stíháno
jednání, jež má soukromoprávní základ (porušuje práva vyplývající ze
soukromoprávních předpisů nebo jimi chráněná), a kdy se nabízí uplatnění
odpovědnosti a ochrana proti tomuto jednání prostředky soukromého práva. V
takových případech musí soudy odpovídajícím způsobem odůvodnit, proč ony
prostředky soukromého práva nejsou v konkrétním případě dostatečné a efektivní.
Pokud takové důvody nejsou dány, není uplatňování trestní odpovědnosti
přípustné, ale rozporné s čl. 39 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5.
11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19).
35. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že soud prvního stupně v rámci svého
rozhodování musí postupovat při veškerém respektu k zákazu reformationis in
peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.), neboť došlo ke zrušení přezkoumávaných
rozhodnutí pouze na základě dovolání podaného ve prospěch obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu