Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Karla Tichého, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 9 C 414/2021-692 ze dne 19. 6. 2023, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 265/2023-765 ze dne 30. 1. 2024 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1788/2024-810 ze dne 20. 12. 2024, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastnice stěžovateli předala výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, a to pro nadbytečnost v důsledku organizační změny• Stěžovatel se následně u Okresního soudu v Kutné Hoře domáhal určení, že výpověď je neplatná. Uváděl, že výpověď je účelová, neboť oddělení, ve kterém pracoval, se potýkalo s nedostatkem zaměstnanců a ti stávající byli dlouhodobě přetěžováni, na což nadřízené opakovaně upozorňoval. Poukázal na to, že má dlouholetou praxi a pro zaměstnavatele důležitou certifikaci, že zaměstnavatel nadále udržuje pracovní místo o stejné náplni práce. Dále upozornil, že projednání výpovědi s odborovou organizací proběhlo s velkým časovým odstupem před jejím oznámením stěžovateli.
2. Okresní soud rozsudkem č. j. 9 C 414/2021-692 ze dne 19. 6. 2023 žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 265/2023-765 ze dne 30. 1. 2024 jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud následně usnesením č. j. 21 Cdo 1788/2024-810 ze dne 20. 12. 2024 odmítl stěžovatelovo dovolání.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy dle stěžovatele rozhodly na základě libovůle, spekulativně, bez vypořádání se s namítanými skutečnostmi a neopodstatněně odmítly provést jím navrhovaný důkaz audionahrávkou. Stěžovatel upozorňuje, že vedlejší účastnice náplň práce stěžovatele účelově rozdělila tak, že část převedla na externí společnost a část na novou zaměstnankyni, a podrobně zpochybňuje svou nadbytečnost. Uvádí, že celý případ měl být posuzován s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
6. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavní nedostatky neshledal.
7. Princip ochrany slabší smluvní strany je podle ustálené judikatury Ústavního soudu závazným principem ústavněprávního významu (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 562/12
ze dne 24. 10. 2013,
sp. zn. I. ÚS 3512/11
ze dne 11. 11. 2013,
sp. zn. II. ÚS 1774/14
ze dne 9. 12. 2014 nebo
sp. zn. II. ÚS 3239/24
ze dne 25. 3. 2025). Zvláště je pak důležitý v oblasti pracovního práva, které chrání zaměstnance jako typově slabší smluvní stranu před svévolí či zneužíváním práv ze strany zaměstnavatele nebo jakýmikoli formami nátlaku, a to jak při uzavření pracovního poměru, během něj, tak při jeho ukončení (srov. nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 83/06
,
II. ÚS 1774/14
,
II. ÚS 3399/14
nebo
II. ÚS 3239/24
ze dne 25. 3. 2025). Na ústavní úrovni je vyjádřen v čl. 26 odst. 3 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 672/22
ze dne 14. 11. 2022 nebo nález
sp. zn. II. ÚS 3239/24
ze dne 25. 3. 2025). Jak upozorňuje nález
sp. zn. II. ÚS 1774/14
ze dne 9. 12. 2014, při rozhodování pracovněprávních sporů musejí mít soudy tento vůdčí princip stále na zřeteli.
8. Uvedené však neznamená, že Ústavní soud bude v každém jednotlivém případě věcně přezkoumávat rozhodování obecných soudů, jež jsou ostatně samy povinovány chránit základní práva a svobody. Zejména pak v situacích, kdy jsou předmětem sporu právní závěry závislé na zpochybňovaných skutkových zjištěních, ledaže jde o případ jejich extrémního rozporu s provedenými důkazy.
9. Stěžovatel setrvává na tom, že reorganizace a následná výpověď z pracovního poměru byly účelové. Jak se však uvádí v usnesení Nejvyššího soudu (bod 7 napadeného usnesení), rozsudku krajského soudu (bod 23 napadeného rozsudku) a rozsudku okresního soudu (bod 65 napadeného rozsudku), stěžovatelem namítané skutečnosti samy o sobě o účelovosti nesvědčí. Okresní i krajský soud se otázkou účelovosti výpovědi dostatečně zabývaly a na základě svých skutkových zjištění dospěly k závěru, že organizační změna nebyla přijata za účelem zbavení se stěžovatele, nýbrž s objektivním cílem zvýšit efektivitu práce. Krajský soud zdůraznil, že smyslem právní úpravy výpovědi z pracovního poměru a jejího přezkoumávání soudem je mimo jiné zabránit tomu, aby bylo používání výpovědních důvodů zneužíváno ke zbavování se nepohodlných zaměstnanců. Ve shodě s okresním soudem však nepřisvědčil argumentaci, že rozhodnutí žalované o organizační změně pouze zastíralo skutečný důvod výpovědi. Okresní soud ostatně upozornil, že v rámci vedlejší účastnice přišlo o pracovní místo kromě stěžovatele dalších 15 zaměstnanců (srov. bod 47 napadeného rozsudku). Ústavní soud přitom po nahlédnutí do spisu neshledal, že by uvedené závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy; jeho úkolem přitom není věcně přehodnocovat správnost jejich závěrů.
10. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že obecné soudy porušily stěžovatelova základní práva tím, že neprovedly jako důkaz audionahrávku z předání výpovědi stěžovateli. Neprovedení důkazu ve formě skrytě pořízené audionahrávky v pracovněprávních sporech může představovat porušení práva na spravedlivý proces; jak uvádí nález
sp. zn. II. ÚS 1774/14
ze dne 9. 12. 2014, zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, lze plně ospravedlnit zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma, včetně ztráty zaměstnání. V projednávané věci by však provedení nahrávky podle krajského soudu, který vycházel z přepisu nahrávky, skutkový stav nijak dále neobjasnilo ani nezměnilo. Závěr o nadbytečnosti provedení tohoto důkazu ve světle napadených rozhodnutí a stížnostní argumentace nevyvolává ústavní pochybnost.
11. Námitka, že předmětný spor měl být posouzen s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, transponovanou do českého práva zákonem č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, byla poprvé uplatněna v řízení o ústavní stížnosti, a je proto materiálně nepřípustná.
12. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu