USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce K. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalované Philip Morris ČR
a.s., se sídlem v Kutné Hoře, Vítězná č. 1, IČO 14803534, zastoupené Mgr. Ing.
Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. č. 2, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře
pod sp. zn. 9 C 414/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 30. ledna 2024, č. j. 23 Co 265/2023-765, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing.
Pavla Bezoušky, advokáta se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. č. 2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1.
2024, č. j. 23 Co 265/2023-765, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť jím přijaté závěry k dovolatelem předestřené právní otázce (zda mezi
rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností žalobce existuje vztah příčiny
a následku) jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury to, že
o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle
tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a
že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými
organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku
takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně
charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci
přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách
zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj
dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v
původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal
nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli
umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení
tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním
složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb.
rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz
49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Bylo-li zaměstnavatelem
(příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u
zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec
dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017).
Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační
změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze
některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb.
rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo
4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč.).
3. Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako
jednoho z předpokladů výpovědi soud zkoumá pouze to, zda takové rozhodnutí bylo
skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán
zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda
se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným (k
tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21
Cdo 2204/2003, uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001). Bylo-li
rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno
podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti
práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro
podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později
dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo
1520/2011, který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016).
4. K otázce oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, že určité činnosti
dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než
prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, pak srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo
733/2003, uveřejněný pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, a v něm (ve
vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) vyslovený právní
názor, že rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem
bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v
pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo
bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce], ledaže jde o plnění běžných
úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti [ve vztahu k
současné právní úpravě srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněný pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč., a v něm
vyjádřený právní názor, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů
vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů)
zajišťovat i jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním
pracovněprávním vztahu, nejde-li o výkon závislé práce na základě smluv
(dohod), jimiž se zakládají jiné než pracovněprávní vztahy].
5. V projednávané věci vyšly soudy ze zjištění (správnost skutkových
zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u
žalované na pracovním místě „Specialista Sustainability“, že do náplně práce
žalobce spadaly práce v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP),
oblasti požární ochrany a okrajově též v oblasti životního prostředí, že
„nejpozději dne 24. 11. 2020“ bylo u žalované přijato organizační opatření,
kterým bylo s účinností od 1. 1. 2020 zrušeno jedno ze tří pracovních míst
„Specialista Sustainability“, že „podstatou přijaté organizační změny byla
určitá změna koncepce na úseku Sustainability …, kdy se žalovaná rozhodla část
úkolů BOZP (oblast požární ochrany) delegovat na externí subjekt a klást větší
důraz než dosud na oblast životního prostředí“, že po přenesení oblasti požární
ochrany na „externí subjekt“ žalovaná úkoly v oblasti BOZP přesunula na
zbývající dva zaměstnance na pracovním místě „Specialista Sustainability“ a že
úkoly v oblasti životního prostředí na novém pracovním místě od 1. 1. 2020
plnila zaměstnankyně P. P.
6. Bylo-li přijato rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo zrušeno
pracovní místo, jež žalobce dosud zastával, dospěly soudy v souladu se shora
uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru o
naplnění důvodu výpovědi dané žalobci podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť
tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatými organizačními
změnami. Za situace, kdy žalovaná přesunula zajištění úkolů v oblasti požární
ochrany na „externí subjekt“ (rozhodla se je nadále zajišťovat jinak než
prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu), zbývající úkoly
v oblasti BOZP přesunula na zbývající dva zaměstnance vykonávající práce na
pracovním místě „Specialista Sustainability“ a úkoly v nově preferované
(rozšířené) oblasti životního prostředí (jež žalobce vykonával jen okrajově) od
1. 1. 2020 byly zajišťovány na samostatném pracovním místě, je nepochybné, že z
hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců se stal druh práce
propouštěného zaměstnance (žalobce) nadbytečným. Rozhodnutí odvolacího soudu je
tedy v souladu s žalobcem odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3.
2016, sp. zn. 21 Cdo 2457/2015, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017,
ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 456/2020, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo
2739/2008, a ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, v uvedených věcech
však soudy vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl
zjištěn v projednávané věci.
7. Namítal-li žalobce v průběhu řízení, že rozhodnutí žalované o
organizační změně zastíralo skutečný důvod výpovědi, jímž byla snaha zbavit se
žalobce proto, že poukazoval na porušování předpisů BOZP a na nesprávné
vykazování přesčasových hodin, pak odvolací soud správně poukázal, že i když
„nelze vyloučit, že při výběru nadbytečného zaměstnance hrál roli i osobní a
pracovní nesoulad mezi žalobcem a jeho nadřízeným, z ničeho nevyplývá, že by
rozhodnutí o organizační změně přijaté na této úrovni bylo přijato výhradně z
důvodu řešení nějakých pracovních neshod na oddělení Sustainability a nikoliv z
žalovanou proklamovaného důvodu změny koncepce úkolů tohoto oddělení“. K otázce
významu pohnutky zaměstnavatele pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem
výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce potom srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014 a v něm
vyslovený závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být
motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno
pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí
znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit; opačný názor by znamenal,
že nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se
na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno
přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou
situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost; samotnou tuto
okolnost, tj. dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu, nelze
považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení vzájemných vztahů
zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako
jednostranného právního jednání směřujícího ke skončení právního vztahu.
8. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nejsou způsobilé ani takové námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací
důvod než ten, který je (jako jediný) uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely (že
žalovaná přijala svým rozhodnutím ze dne 24. 11. 2020 organizační změnu, která
„navazovala na nový přístup žalované k ochraně životního prostředí, což vedlo
žalovanou ke snížení celkového počtu zaměstnanců zabezpečujících oblast
bezpečnosti práce“, neboť se žalovaná rozhodla část úkolů BOZP „delegovat na
externí subjekt a klást větší důraz než dosud na oblast životního prostředí“,
které se žalobce „věnoval jen okrajově, když jeho hlavní doménou byla BOZP a
oblast požární ochrany“, že zaměstnankyně P. P. „se plně věnuje pouze oblasti
životního prostředí, na kterou se u žalované dlouhodobě soustředí“), tím, že
předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů (že „žalovaná evidentně mohla
přidělovat žalobci práci dle jeho pracovní náplně i po přijetí a provedení
předmětné organizační změny, protože … stále zde podle pracovní náplně byla pro
žalobce jiná práce například v oblasti životního prostředí, kterou mohl žalobce
vykonávat“, že „dále mohl žalobce vykonávat oblast BOZP, požární ochrany a
životní prostředí na provozovně v Praze, místo kolegyně která tuto agendu
vykonávala a následně byla po zrušení pozice Sustainabulity v Kutné Hoře na
tuto pozici přijata“, že „pracovní náplň žalobce nebyla koncipována tak, že by
některé její části byly upřednostňovány před ostatními, proto neobstojí závěr
Krajského soudu v Praze o okrajovosti oblasti životního prostředí v pracovní
náplni žalobce“, a že „z hlediska profesního složení zaměstnanců nebyl žalobce
rozhodně nadbytečným“)].
9. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je
nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu
svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
10. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů
činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů
soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č.
1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele,
že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz zvukovým záznamem (audionahrávkou),
který žalobce pořídil o předání výpovědi z pracovního poměru dne 8. 6. 2020,
který má prokázat, že „přijatá organizační změna měla za cíl účelově se zbavit
žalobce, nikoli reorganizovat oddělení Sustainability“. Odvolací soud
neprovedení navrhovaného důkazu přiléhavě odůvodnil jeho nadbytečností, neboť
ze skutkových tvrzení žalobce o obsahu nahrávky, jak je uvedl ve svém podání ze
dne 9. 3. 2022, nevyplývá jím namítaná účelovost výpovědi z pracovního poměru
(bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tento jeho postup je plně v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které účastníkem
označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho
prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost,
například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou
skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní
rozhledy).
12. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu