USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce K. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalované Philip Morris ČR a.s., se sídlem v Kutné Hoře, Vítězná č. 1, IČO 14803534, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. č. 2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 414/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2024, č. j. 23 Co 265/2023-765, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Pavla Bezoušky, advokáta se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. č. 2.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 23 Co 265/2023-765, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jím přijaté závěry k dovolatelem předestřené právní otázce (zda mezi rozhodnutím o organizační změně a nadbytečností žalobce existuje vztah příčiny a následku) jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným.
Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč.).
3. Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako jednoho z předpokladů výpovědi soud zkoumá pouze to, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001). Bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016).
4. K otázce oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, že určité činnosti dosud vykonávané jeho zaměstnanci bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný pod č. 11/2004 v časopise Soudní judikatura, a v něm (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) vyslovený právní názor, že rozhodne-li zaměstnavatel, že činnost dosud vykonávanou zaměstnancem bude nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu, a že proto tímto zaměstnancem zastávané pracovní místo bude z důvodu úspory finančních prostředků zrušeno, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce], ledaže jde o plnění běžných úkolů zaměstnavatele, vyplývajících z předmětu jeho činnosti [ve vztahu k současné právní úpravě srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, uveřejněný pod č. 88/2020 Sb. rozh. obč., a v něm vyjádřený právní názor, že zaměstnavatelé mohou plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti (stejně jako plnění ostatních úkolů) zajišťovat i jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v základním pracovněprávním vztahu, nejde-li o výkon závislé práce na základě smluv (dohod), jimiž se zakládají jiné než pracovněprávní vztahy].
5. V projednávané věci vyšly soudy ze zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na pracovním místě „Specialista Sustainability“, že do náplně práce žalobce spadaly práce v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP), oblasti požární ochrany a okrajově též v oblasti životního prostředí, že „nejpozději dne 24. 11. 2020“ bylo u žalované přijato organizační opatření, kterým bylo s účinností od 1. 1. 2020 zrušeno jedno ze tří pracovních míst „Specialista Sustainability“, že „podstatou přijaté organizační změny byla určitá změna koncepce na úseku Sustainability …, kdy se žalovaná rozhodla část úkolů BOZP (oblast požární ochrany) delegovat na externí subjekt a klást větší důraz než dosud na oblast životního prostředí“, že po přenesení oblasti požární ochrany na „externí subjekt“ žalovaná úkoly v oblasti BOZP přesunula na zbývající dva zaměstnance na pracovním místě „Specialista Sustainability“ a že úkoly v oblasti životního prostředí na novém pracovním místě od 1. 1. 2020 plnila zaměstnankyně P. P.
6. Bylo-li přijato rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo zrušeno pracovní místo, jež žalobce dosud zastával, dospěly soudy v souladu se shora uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru o naplnění důvodu výpovědi dané žalobci podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatými organizačními změnami. Za situace, kdy žalovaná přesunula zajištění úkolů v oblasti požární ochrany na „externí subjekt“ (rozhodla se je nadále zajišťovat jinak než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávním vztahu), zbývající úkoly v oblasti BOZP přesunula na zbývající dva zaměstnance vykonávající práce na pracovním místě „Specialista Sustainability“ a úkoly v nově preferované (rozšířené) oblasti životního prostředí (jež žalobce vykonával jen okrajově) od 1. 1. 2020 byly zajišťovány na samostatném pracovním místě, je nepochybné, že z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců se stal druh práce propouštěného zaměstnance (žalobce) nadbytečným. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s žalobcem odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2457/2015, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017, ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 456/2020, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2739/2008, a ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, v uvedených věcech však soudy vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
7. Namítal-li žalobce v průběhu řízení, že rozhodnutí žalované o organizační změně zastíralo skutečný důvod výpovědi, jímž byla snaha zbavit se žalobce proto, že poukazoval na porušování předpisů BOZP a na nesprávné vykazování přesčasových hodin, pak odvolací soud správně poukázal, že i když „nelze vyloučit, že při výběru nadbytečného zaměstnance hrál roli i osobní a pracovní nesoulad mezi žalobcem a jeho nadřízeným, z ničeho nevyplývá, že by rozhodnutí o organizační změně přijaté na této úrovni bylo přijato výhradně z důvodu řešení nějakých pracovních neshod na oddělení Sustainability a nikoliv z žalovanou proklamovaného důvodu změny koncepce úkolů tohoto oddělení“.
K otázce významu pohnutky zaměstnavatele pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce potom srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014 a v něm vyslovený závěr, podle kterého je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je zrušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost sama o sobě nemusí znamenat, že jejím jediným smyslem je jej poškodit; opačný názor by znamenal, že nastanou-li v právnické osobě spory či neshody mezi osobami podílejícími se na různých stupních na řízení společnosti, je v tomto případě vyloučeno přijmout organizační a personální opatření, které by reagovalo na vzniklou situaci a umožnilo další „efektivní“ bezporuchovou činnost; samotnou tuto okolnost, tj. dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu, nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního jednání směřujícího ke skončení právního vztahu.
8. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani takové námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je (jako jediný) uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely (že žalovaná přijala svým rozhodnutím ze dne 24. 11. 2020 organizační změnu, která „navazovala na nový přístup žalované k ochraně životního prostředí, což vedlo žalovanou ke snížení celkového počtu zaměstnanců zabezpečujících oblast bezpečnosti práce“, neboť se žalovaná rozhodla část úkolů BOZP „delegovat na externí subjekt a klást větší důraz než dosud na oblast životního prostředí“, které se žalobce „věnoval jen okrajově, když jeho hlavní doménou byla BOZP a oblast požární ochrany“, že zaměstnankyně P. P. „se plně věnuje pouze oblasti životního prostředí, na kterou se u žalované dlouhodobě soustředí“), tím, že předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů (že „žalovaná evidentně mohla přidělovat žalobci práci dle jeho pracovní náplně i po přijetí a provedení předmětné organizační změny, protože … stále zde podle pracovní náplně byla pro žalobce jiná práce například v oblasti životního prostředí, kterou mohl žalobce vykonávat“, že „dále mohl žalobce vykonávat oblast BOZP, požární ochrany a životní prostředí na provozovně v Praze, místo kolegyně která tuto agendu vykonávala a následně byla po zrušení pozice Sustainabulity v Kutné Hoře na tuto pozici přijata“, že „pracovní náplň žalobce nebyla koncipována tak, že by některé její části byly upřednostňovány před ostatními, proto neobstojí závěr Krajského soudu v Praze o okrajovosti oblasti životního prostředí v pracovní náplni žalobce“, a že „z hlediska profesního složení zaměstnanců nebyl žalobce rozhodně nadbytečným“)].
9. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
10. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz zvukovým záznamem (audionahrávkou), který žalobce pořídil o předání výpovědi z pracovního poměru dne 8. 6. 2020, který má prokázat, že „přijatá organizační změna měla za cíl účelově se zbavit žalobce, nikoli reorganizovat oddělení Sustainability“. Odvolací soud neprovedení navrhovaného důkazu přiléhavě odůvodnil jeho nadbytečností, neboť ze skutkových tvrzení žalobce o obsahu nahrávky, jak je uvedl ve svém podání ze dne 9. 3. 2022, nevyplývá jím namítaná účelovost výpovědi z pracovního poměru (bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tento jeho postup je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy).
12. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu