Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph. D., advokátem sídlem Optátova 874/46, Brno, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 814/2022-184 ze dne 10. listopadu 2022 a výroku V. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 38/2021-2615 ze dne 12. října 2021, spojené s návrhem na zrušení § 289 odst. 2 trestního zákoníku, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a připojený návrh se odmítají.
1. Krajský soud v Brně ("krajský soud") uznal stěžovatele vinným z pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 a § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici se zvýšenou ostrahou a trest propadnutí věci. Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele výrokem V. ve výroku uvedeného rozsudku zamítl. Nejvyšší soud výrokem II. napadeného usnesení dovolání stěžovatele odmítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným za jednání v rámci organizované skupiny, ačkoli pouze vykonával ostrahu bez povědomí o tom, že v objektu je umístěna pěstírna konopí, a poukázal také na rozsudek v jiné věci, v níž podobné jednání vedlo ke zproštění obžaloby. Rovněž státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že stěžovatelovo jednání mělo být posouzeno mírněji. Podle stěžovatele obecné soudy neprokázaly existenci organizované skupiny a jeho zapojení do ní, a proto nepovažuje za přiměřený ani uložený trest; zpochybňuje zákonnost postupu orgánů veřejné moci, které aplikovaly nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů ("nařízení vlády"), a z něj dovodily trestnost jeho jednání, ačkoli podle čl.
39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem. Kvalifikovat, jaké jednání je trestným činem, je výlučně úkolem zákonodárce, nikoli vlády. Použití § 289 odst. 2 trestního zákoníku neobstojí, a proto navrhuje i zrušení tohoto ustanovení.
4. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví a ve vztahu k procesnímu postupu soudů je povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva či svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li svévoli.
5. Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel sice vykonával okrajovou činnost při pěstování marihuany, jeho podíl na trestné činnosti však byl prokázán. Krajský soud se zabýval naplněním pojmu organizované skupiny (rozdělení úkolů, faktické zapojení osob, aniž se všichni musí navzájem znát či mít povědomí o celém jejich konání), trestní minulostí stěžovatele i jeho propojením s hlavním organizátorem (dlouhodobá známost). Stěžovatel připustil, že hlídal i pro případ policejního zásahu, a proto krajský soud neuvěřil jeho tvrzení, že nevěděl, co hlídá.
Správnost a logiku těchto závěrů potvrdil i vrchní soud - s tím, že jinou interpretaci skutkového děje nelze akceptovat. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání sice uvedl, že jednání stěžovatele považuje spíše za pomoc než spolupachatelství, Nejvyšší soud však takovému názoru nepřisvědčil a podrobně vysvětlil s odkazem na svoji relevantní judikaturu, že byť stěžovatel vykonával "jen" funkci ochrannou, konal tak jako spolupachatel v rámci organizované skupiny.
6. Z napadených rozhodnutí je patrné, že námitky užité v ústavní stížnosti stěžovatel předkládal v rámci opravných prostředků, především v dovolání, obecné soudy se jimi dostatečně zabývaly a odůvodnily, proč je nepovažují za relevantní.
7. Podle článku 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon (odst. 2), a každý může dělat to, co není zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá (odst. 3). Obecné soudy uzavřely, že jednání stěžovatele naplnilo skutkovou podstatu zákonem definovaného trestného činu, jednaly přitom v rámci svých zákonných kompetencí a stěžovatele nepostihly za jednání, které není zakázáno. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje účastníkovi řízení, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud, neposkytuje ale záruku, že rozhodnutí budou odpovídat očekávání účastníka řízení.
8. Jde-li o aplikaci nařízení vlády, které stěžovatel považuje za porušení čl. 39 Listiny (jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit), lze odkázat nález sp. zn. Pl. ÚS 98/20 ze dne 27. dubna 2021 (N 86/105 SbNU 381; 206/2021 Sb.), v němž se uvádí, že "[ú]stavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy je založeno na následujících zásadách: "nařízení vlády musí být vydáno oprávněným orgánem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu, a musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard, musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení.
Nařízení vlády tedy, podobně jako jiný podzákonný předpis, může toliko podrobněji konkretizovat problematiku, upravenou v základních rysech již samotným zákonem". Také Nejvyšší soud se zabýval aplikovatelností Nařízení vlády a v usnesení sp. zn. 11 Tdo 344/2016 ze dne 23. června 2016, odkazuje na § 130 trestního zákoníku a uzavírá, že návykovou látkou je jen taková látka, která "je ‚způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování'.
V případě stanovení seznamu omamných a psychotropních látek je tak vláda ve vztahu k trestnímu právu omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky, není zde ústavně pochybná možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy normativním aktem moci výkonné. Obsahově se zde tedy nejedná o ústavně nepřípustné dotváření trestněprávních norem mocí výkonnou. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. se přitom drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona".
Lze proto uzavřít, že jednání, pro které byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen definuje trestní zákoník, nikoli jím citované nařízení vlády, které je jen seznamem omamných a psychotropních látek vydaným na základě Úmluvy OSN o psychotropních látkách.
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
10. Návrh na zrušení (části) zákona, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu), sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, znamená to nutně odmítnutí připojeného návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu