U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2016
dovolání, které podal obviněný P . D. M., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 11 To 9/2015, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 11/2014 a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného P. D. M.o d m í
t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 49 T
11/2014, byl obviněný P. D. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 21 odst. 1, § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle
§ 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Vrchní soud
v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 11 To 9/2015, podle § 258 odst. 1
písm. b), e) tr. ř. zrušil ve vztahu k obviněnému napadený rozsudek v celém
rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal
vinným pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1, § 283 odst. 1, 3
písm. c) tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti
let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Současně jej pro část
žalovaného jednání zprostil obžaloby. Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti
tím, že
1. dne 21. ledna 2014 v době kolem 13.30 hodin, v zaparkovaném vozidle
před restaurací STROPNÍK v O., K. n. ..., okres T., předal J. Z., osobě
vystupující ve smyslu ustanovení § 102a tr. ř., jako vzorek pro další obchody
sáček s rychlouzávěrem, který obsahoval dva krystaly metamfetaminu o hmotnosti
0,56 g bez obalu a účinnosti 80% metamfetaminu báze, tedy s obsahem 0,45 g
účinné látky,
a s již odsouzeným N. V. P. 2. společně v D., okres T., v domě č. p. ... H. u., v prodejně oděvů
provozované odsouzeným N. V. P. dne 4. února 2014 v době kolem 18.30 hodin
prodali za předem dohodnutých podmínek J. Z., osobě vystupující ve smyslu
ustanovení § 102a tr. ř., za částku 117 000 Kč množství 298,24 g metamfetaminu
báze 80% účinnosti, tedy celkové hmotnosti 238,59 g účinné látky,
4. společně v D., okres T., v domě č. p. ... H. u., v prodejně oděvů
provozované odsouzeným N. V. P. dne 20. března 2014 v době kolem 14.20 hodin
prodali po předchozí dohodě J. Z., osobě vystupující ve smyslu ustanovení §
102a tr. ř., a za částku 380 000 Kč celkem 991,7 g metamfetaminu uloženého ve 2
plastových sáčcích, báze 78%, tedy celkové hmotnosti 776,75 g účinné látky,
přičemž metamfetamin je uveden v souladu s § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své
obhájkyně JUDr. Heleny Tukinské. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku. Podle obviněného je v napadeném rozhodnutí rozpor mezi větou skutkovou a právní
u skutku č. 1, kde v popisu skutku není o prodeji návykové látky ani zmínka,
neboť šlo o pouhé předání vzorku. U skutků označených č. 2 a 4 obviněný
nesouhlasí s popisem skutku a právní větou použitou odvolacím soudem, neboť je
z odůvodnění rozsudku zřejmé, že pervitin neměl v držení on, ale zajišťoval jej
spoluobviněný a obviněný působil pouze jako prostředník. Obviněný seznámil
spoluobviněného s agentem, druhá schůzka proběhla bez jeho účasti a byl to
agent, který trval na jeho účasti u dalšího jednání. Tato skutečnost se podle
obviněného měla odrazit ve formulaci skutkové věty, neboť skutková podstata
trestného činu podle § 283 tr.
zákoníku obsahuje také znak „zprostředkuje“. Není pravda, že pervitin obstaral obviněný, tudíž nedošlo k překročení rámce
zprostředkování. Obviněný dále nesouhlasí s právní kvalifikací, pokud jde o naplnění znaku
velkého rozsahu. Tento pojem se podle něj nevztahuje pouze na množství, ale na
celý rozsah činnosti. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15
Tdo 1003/2012 a 8 Tdo 463/2010. Nesouhlasí přitom s výkladem stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2013 prezentovaným státní zástupkyní, neboť to se vztahuje k množství
většímu než malému, nikoli k pojmu „rozsah“. Množství látky určoval policejní
agent, toto tedy podle obviněného bylo v režii policie. Skutek by proto měl být
posouzen pouze podle základní skutkové podstaty. Policie také mohla zakročit
již po prvním uskutečněném obchodě. Dále obviněný zdůraznil, že od počátku neměl v úmyslu páchat trestnou činnost,
k té byl naveden a dále podněcován svědkem F. na pokyn nebo za tichého souhlasu
policie. Nešlo sice o přímou policejní provokaci, přesto podle obviněného
takové jednání policejních orgánů není přípustné. V rozporu s judikaturou ESLP
pak podle obviněného soud nepřihlédl k tomu, že nebyl nikdy před tím vyšetřován
pro drogovou trestnou činnost, ze spisu nevyplývá, že by byl zájmovou osobou, k
níž by existovaly poznatky ve vztahu k obchodu s drogami. Veškeré důkazy, které
navrhl k prokázání, že jej svědek F. k trestné činnosti donutil, byly odvolacím
soudem zamítnuty. O tom, že obviněný neměl zpočátku úmysl prodávat drogy,
svědčí skutečnost, že telefonní číslo na „Z.“ měl od 15. 10. 2013, k
uskutečnění obchodu však došlo až 21. 1. 2014. Soud podle obviněného
nevyslechnutím svědka J. F. staršího založil opomenutý důkaz. Tento svědek byl
navržen k prokázání skutečnosti, že nebylo možné, aby obviněný oslovil svědka
F. v okamžiku, kdy mu dodával pivo, ale že jej tento svědek cíleně vyhledal
později. Odvolacímu soudu také obviněný vytýká, že převzal hodnocení odposlechů
ze schůzek z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž by tyto důkazy
provedl a přesto, že obviněný uváděl konkrétní okamžiky svědčící o tom, že byl
v prodeji drog nováčkem. Nebyl proveden žádný relevantní důkaz ohledně tvrzení,
že je osobou spojenou s distribucí drog v Music Club v L. Z výpovědí svědků
naopak vyplynulo, že obviněný s distribucí drog na diskotéce nesouhlasil. Pokud
jde o závěr soudu, že policejní provokace je vyloučena s ohledem na aktivitu
obviněného spočívající v nabídnutí konspirativního dorozumívání, namítá
obviněný, že toho nebylo nikdy využito, s agentem komunikoval ze svého běžného
čísla a normálním jazykem. Podle obviněného nastala ve věci nerovnost zbraní, která měla za následek
porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud jde o
dostupnost odposlechů. Obhajoba získala kompletní odposlechy až dne 20. 3. 2015. Zatímco orgány činné v trestním řízení měly na seznámení s nimi více než
rok, obhajobě mělo stačit deset dní. Nebylo pak v jejích silách najít zájmové
odposlechy do konání veřejného zasedání.
Obviněný rovněž nesouhlasí s aplikací právní úpravy, která skutkovou podstatu
trestného činu definuje pomocí podzákonných norem. Podle § 289 odst. 1, 3 tr. zákoníku zákon stanoví, co se považuje za omamné a psychotropní látky. Od 1. 1. 2014 to však nestanovuje zákon, ale podzákonný předpis, což je podle obviněného
v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Jde o situaci obdobnou
jako v nálezu Ústavního soudu č. 259/2013 Sb., jímž byl zrušen § 289 odst. 2
tr. zákoníku. Podle obviněného nelze souhlasit s argumentací odvolacího soudu,
že „zákonem“ je v tomto případě § 44c zákona č. 167/1998 Sb., neboť to je pouze
zmocňovací ustanovení, samotná definice se nachází v podzákonném předpise. Obviněný nesouhlasí ani s argumentem, že prováděcí předpis odkazuje na
Jednotnou úmluvu o omamných látkách a Úmluvu o psychotropních látkách, což jsou
mezinárodní smlouvy a tedy předpisy zákonné síly. Jedná se o úmluvy zahrnuté do
českého právního řádu vyhláškami ministerstva zahraničních věcí ratifikované
pouze souhlasem vlády, nikoli parlamentu, tedy zcela zřejmě o podzákonné
předpisy. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí
předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl,
že za obsahově relevantní ve vztahu k uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu
důvodu lze považovat námitky uvedené pod bodem I, II a IV. V případě námitek
pod bodem III dle názoru státního zástupce jde pouze o polemiku s hodnocením
provedených důkazů, resp. předestření vlastní konstrukce skutkového děje, jež
však neodpovídá skutkovým zjištěním soudů. Stejně tak pouze skutkovou povahu má
námitka obviněného, že s psychotropní látkou nenakládal, ale pouze ji
zprostředkoval. S poukazem na uvedený dovolací důvod však není možné domáhat se
přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve
věci přitom podle státního zástupce nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak soudy obou stupňů podle
něj řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy
pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6
tr. ř.). Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se blíže zabývat námitkami
prezentovanými pod bodem III dovolání, ale odkazuje na dostatečně odůvodněná
skutková zjištění soudů obou stupňů. Pokud jde o policejní provokace (prostřednictvím svědka F.), ryze formálně jde
podle státního zástupce rovněž o námitky pouze procesního charakteru, jež bez
dalšího uplatněnému hmotněprávnímu důvodu dovolání obsahově neodpovídají. Praxe
Nejvyššího soudu však připouští průlom do skutkových zjištění na podkladě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
v případech zjištění
takové vady, jejímž důsledkem je porušení práva obviněného na spravedlivý
proces. V případech předstíraného převodu je třeba vždy pečlivě vyhodnotit, zda
je bezpečně vyloučeno, že ve věci nejde o nepovolenou ingerenci státní moci. V
tomto směru státní zástupce odkazuje na podrobné zpracování hledisek pro
posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků v usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012. Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu lze – v
návaznosti na judikaturu Ústavního soudu, jenž zároveň aplikuje východiska
Evropského soudu pro lidská práva – dovodit hlediska pro posuzování
operativních pátracích prostředků obdobného druhu. Soud se tak při svém
hodnocení musí zabývat tím, zda nebyl u obviněného podněcován a usměrňován do
té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin, neboť je nepřípustné, aby
policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom
pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich
přičinění trestné činnosti dopouští. Nelze ani připustit, aby policie vyvíjela
vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Stát – a jeho
jménem jednající policie – nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší
od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit
nelze, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky, aby jimi vytipovaná osoba
uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie
nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala. Z hlediska
toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou
provokaci trestné činnosti, je zásadní posouzení, co vedlo osobu, která se
následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli
se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli nebo zda k jejímu
rozhodnutí přispěla skrytá aktivita policie. Podstatným faktorem je i okamžik,
ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k
již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly. Zároveň je
třeba zkoumat důvody, pro které byla tajná operace nařízena a chování
policejních orgánů, které ji prováděly. Je přitom třeba vyhodnotit, zda
existovalo objektivní podezření, že obviněný je zapojen do trestné činnosti,
nebo zda je predisponován k páchání trestné činnosti (rozsudek Bannikova, §
38). Jakákoli předběžná informace o již existujícím záměru spáchat trestný čin
musí být ověřitelná; státní orgány musejí být kdykoli schopné prokázat, že měly
dobré důvody tajnou operaci zahájit (viz Malininas proti Litvě, rozsudek, 1. 7. 2008, č. 10071/04, § 36). Dalším faktorem, který hraje roli, je okamžik, ve
kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k
již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly - Bannikova, §
43 (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o
lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 773).
Pokud
orgány činné v trestním řízení neprokážou, že k policejní provokaci nedošlo, je
úlohou soudů přezkoumat skutkové okolnosti daného případu a přijmout nezbytné
kroky k tomu, aby byla osvětlena pravda ohledně údajné provokace (srov. Kmec,
J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 775). (Citováno volně dle výše
zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012). Podle státního zástupce těmto hlediskům soudní rozhodnutí zcela odpovídají,
poukazuje zejména na detailní a přesvědčivé odůvodnění vrchního soudu (srov. str. 12-13 jeho rozsudku). Soudy se tak uvedenou námitkou obviněného v
předchozím řízení již s náležitou mírou pozornosti zabývaly, přičemž s ohledem
na jejich skutková zjištění možnost existence policejní provokace spolehlivě
vyloučily. Dospěly tak k závěru, že již prvotní iniciativa k prodeji
psychotropní látky vzešla od obviněného, přičemž policie byla ve věci
angažována až následně díky aktivitě svědka F. Byl to rovněž obviněný, kdo
určoval objem dodávek drogy, a tedy i rozsah jím páchané trestné činnosti. Nebylo zjištěno, že by se policie podílela na vyšším rozsahu páchání trestné
činnosti, aby tak u obviněného způsobila vyšší míru trestnosti jeho jednání. Pokud jde o roli svědka F., opět obviněný podle státního zástupce pouze
polemizuje s obsahem jeho výpovědi. Tento svědek však srozumitelně vysvětlil,
za jakých okolností byl s nabídkou drogy osloven a jaké skutečnosti jej vedly k
tomu, že tuto aktivitu obviněného oznámil policii. Ze skutkových zjištění soudů
pak nelze dovodit, že by se tento svědek přímo sám podílel na jednání
obviněného v tom smyslu, aby jej jakkoli přesvědčoval ke spáchání trestného
činu, či jej vybízel k většímu rozsahu dodávek apod. Soudy tak dle názoru
státního zástupce dostály své povinnosti vypořádat se řádně s námitkou
obviněného, že byl k trestnému činu vyprovokován policií, a zároveň vyloučily
relevantní pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o
časových souvislostech (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
291/03). Ani tyto námitky obviněného proto nevykročily z rámce námitek procesní
povahy, jež však pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze. Námitky relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu považuje státní
zástupce za zjevně neopodstatněné. V prvé řadě nesouhlasí s okruhem námitek
týkajících se naplnění znaku „ve velkém rozsahu“, které obviněný prezentuje pod
bodem I. svého dovolání. Z těchto námitek je totiž zřejmé, že judikatorní
východiska stanovení jednotlivých úrovní rozsahu („větší“, „značný“, „velký“)
obviněný dezinterpretuje, domáhá-li se zohlednění dalších okolností daného
případu. Judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012,
stanovující kritéria pro určení rozsahu nedovoleného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy, totiž vychází primárně z množství psychotropní
látky, s níž pachatel nakládal. Kritéria kvalitativní, tj.
kvalita psychotropní
látky, délka doby, po kterou pachatel jednal, počet odběratelů apod., tak mají
ve smyslu aktuální judikatury pouze podpůrný charakter, přičemž tyto okolnosti
je třeba vyhodnocovat zejména v případech hraničních, kdy pachatel konkrétní
kvantitativní hranici přesáhne pouze nevýznamně, popřípadě se takové hranici
dostatečně přiblížil. O takový případ se však v nyní předkládané věci zdaleka
nejedná. Jak na to ostatně poukázal i velmi přiléhavě odvolací soud, obviněný
nakládal s více než jedním kilogramem čisté psychotropní látky metamfetamin a
rozhodnou kvantitativní hranici velkého rozsahu tak překonal dvojnásobně. I v
případě zohlednění ryze podpůrných kvalitativních hledisek by nebylo možno o
nižším rozsahu páchané trestné činnosti podle názoru státního zástupce
uvažovat, a to vzhledem k velmi vysoké kvalitě obviněným opatřované drogy,
která dosahovala obsahu cca 80% metamfetaminu báze. Právní posouzení jednání
obviněného jako jednání ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tak státní zástupce považuje za zcela správné a zákonu odpovídající. Ani námitku protiústavnosti právní úpravy samotné trestní odpovědnosti pro
drogové trestné činy státní zástupce nepovažuje za opodstatněnou. Obviněný se
opírá o to, že seznam omamných a psychotropních látek je upraven podzákonným
předpisem (nařízení vlády č. 463/2013 Sb.) a shledává zde analogii se situací,
kterou řešil Ústavní soud ve svém derogačním nálezu č. 273/2013 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12), jímž bylo (mj.) zrušeno i nařízení vlády č. 467/2009 Sb.,
kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké
je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je
obsahujících a jedů (dále též jen „nařízení vlády č. 467/2009 Sb.“). Zde má
státní zástupce za to, že obviněný i přes odkaz na čl. 39 Listiny základních
práv a svobod a citovaný nález Ústavního soudu, nepředestřel skutečně
relevantní ústavněprávní argumentaci, na jejímž základě by bylo možno dospět k
závěru, že jsou dány podmínky pro postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, tj. předložení věci Ústavnímu soudu. Dle názoru státního zástupce namítaná právní úprava nevykazuje deficity
totožného charakteru, jež vedly k derogačnímu zásahu Ústavního soudu výše
zmíněným nálezem a předestřená analogie je pouze zdánlivá. V dříve posuzované
věci totiž Ústavní soud jako protiústavní shledal konstrukci, kdy vláda jakožto
orgán moci výkonné svým normativním aktem přímo stanovila meze trestnosti, když
přímo vymezila konkrétní hranice „množství většího než malého“ ve smyslu § 289
tr. zákoníku. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejedná. Tento
rozdíl lze s jistou mírou zjednodušení vyjádřit tak, že zatímco Ústavním soudem
zrušená právní úprava byla vystavena na konstrukci „zákon stanoví pouze obecně,
jaké jednání je trestným činem, zatímco vláda nařízením stanoví konkrétní meze
trestní odpovědnosti“, nyní namítaná právní úprava je však zcela založena na
zákonné premise, že nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je
za zákonem upravených podmínek trestné, a vládě je pouze svěřena pravomoc
technického vymezení jinak obecně platného pojmu „omamná a psychotropní látka“. Vláda je při tomto technickém vymezení ve své normotvorné působnosti výrazně
limitována přímo zákonem, což je rys podstatně odlišující, nyní namítanou
konstrukci od konstrukce řešené citovaným nálezem. Za podstatné pak lze
považovat i to, že dříve derogovaná právní úprava byla normativně řešena jako
přímý odkaz trestního zákoníku na podzákonný předpis, zatímco nyní namítaná
právní úprava je co do své normativní konstrukce odlišná. Oním limitem vlády je totiž kromě samotného zmocnění podle § 44c zákona o
návykových látkách právě samotný obsah pojmu omamná a psychotropní látka, který
nemůže vláda (oproti neurčitému právnímu pojmu „množství větší než malé)
vykládat zcela libovolně.
Zde je totiž třeba poukázat (kromě citovaného
zákonného zmocnění v § 44c zákona o návykových látkách) též na interpretační
ustanovení § 130 tr. zákoníku, které jednoznačně definuje pojem návykové látky,
mezi něž řadí alkohol, omamné a psychotropní látky a ostatní látky způsobilé
nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací
schopnosti nebo sociální chování. Z toho lze systematicky dovodit, že za
omamnou látku lze považovat pouze takovou, která vykazuje právě zde zmíněné
vlastnosti, resp. vykazuje zákonem specifikované účinky na lidský organismus. Obsahově zde tedy nehrozí ústavně nepřípustné dotváření trestněprávních norem
mocí výkonnou. To je opět odlišnost od dříve derogované právní úpravy, kdy
vláda při stanovení „množství většího než malého“ rozhodovala v podstatě
arbitrárně, což bylo i předmětem jisté kritiky Ústavního soudu (srov. odstavec
34 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/12). Oproti tomu v nynější normativní konstrukci má podle státního zástupce vláda
zákonodárcem jednoznačně vytýčený prostor pro normativní úpravu seznamu
omamných a psychotropních látek. V případě stanovení seznamu omamných a
psychotropních látek je totiž ve vztahu k trestnímu právu jednoznačně omezena
tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky a není zde tak –
ústavně pochybná – možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy
normativním aktem moci výkonné. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., tak nevybočuje
ze zákonných mezí a zjevně se drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny
výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (k tomu srov. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/97 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000). Na otázku, zda je nyní zvolená konstrukce ústavně konformní, pak lze podle
státního zástupce nalézt odpověď přímo v citovaném nálezu (třebaže tento nález
je časově dřívější, než nyní namítaná normativní konstrukce). Ústavní soud
totiž v tomto nálezu (odstavec 28) výslovně vyjádřil, že: „V dané situaci by
tak daná úprava nařízením vlády byla ještě akceptovatelná, kdyby pro tuzemské
adresáty právních norem takto byla zpřehledňována či více zpřístupňována
mezinárodní úprava, kterou je Česká republika ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl. 10
Ústavy vázána, anebo se jednalo o konkretizaci zákonné normy upravující danou
problematiku alespoň v základních rysech.“ Dle názoru státního zástupce lze
tento závěr Ústavního soudu zcela aplikovat právě na nyní obviněným
zpochybňovanou normativní konstrukci, kdy seznam omamných a psychotropních
látek je v podstatě technickou konkretizací zákonné normy upravující danou
problematiku právě v základních rysech toho, jakou látku lze vůbec považovat za
omamnou a psychotropní. Pro úplnost státní zástupce dodává, že zařazení konkrétní látky na seznam
omamných a psychotropních látek podle nařízení vlády č. 273/2013 Sb. má oproti
zrušenému nařízení vlády č. 467/2009 Sb., širší dopad, neboť nesměřuje výhradně
k definici zákonného znaku trestného činu, ale slouží k vymezení daných látek i
pro potřeby správního práva apod.
Samotné zmocňovací ustanovení § 44c zákona o
návykových látkách přitom je typickým zmocňovacím ustanovením, které není samo
o sobě protiústavním (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Nyní
namítaná právní situace je tak z hlediska ústavněprávního zakotvení zásady
nullum crimen sine lege dle názoru státního zástupce zcela odlišná. Při
nahlédnutí celkového kontextu právní úpravy trestní odpovědnosti za nedovolené
nakládání s omamnými a psychotropními látkami lze dospět k ústavně konformnímu
závěru, přičemž takový ústavně konformní výklad má vždy přednost před
derogačním zásahem Ústavního soudu. Podle státního zástupce zvolená normativní konstrukce sleduje i zcela legitimní
účel, jímž je větší efektivita a pružnost v rámci boje proti zneužívání
omamných a psychotropních látek, jejichž negativní celospolečensky významný
dopad nelze jakkoli zpochybňovat. Prezentovaný názor obviněného by pak v praxi
znamenal zcela nepředstavitelný důsledek, že jakékoli nakládání s omamnými a
psychotropními látkami, včetně jejich dovozu, vývozu, výroby či prodeje, by
bylo od 1. 1. 2014 na území České republiky zcela legální. To by se však
příčilo nejen mezinárodně přijatým závazkům České republiky, ale s tím spojené
celospolečenské následky by nutně vedly ke stavu ohrožujícím samu podstatu
České republiky, jakožto demokratického právního státu. Pro úplnost pak ještě státní zástupce uvádí, že pokud jde o příslušné
mezinárodní úmluvy publikované jednak pod č. 46/1965 Sb., jednak pod č. 62/1989
Sb., je sice pravdou, že z jejich textu nelze dovodit, že by s nimi vyslovil
souhlas tehdejší parlament (národní shromáždění, resp. federální shromáždění),
avšak to zároveň neznamená, že by tato skutečnost s sebou nesla obviněným
namítané důsledky v ústavněprávní rovině. Zde lze podle státního zástupce
odkázat i na Úmluvu Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s
omamnými a psychotropními látkami publikovanou pod č. 462/1991 Sb., jež
výslovně odkazuje i na výše uvedené mezinárodní úmluvy co do vymezení pojmu
omamných a psychotropních látek [srov. čl. 1 písm. n), s) této úmluvy]. S
posledně citovanou úmluvou přitom parlament (resp. tehdejší federální
shromáždění) souhlas vyslovil. Ani v tomto směru tedy nelze námitkám obviněného
dle názoru státního zástupce přiznat opodstatněnost. K obsahově relevantním námitkám státní zástupce dodává, že je obviněný již
shodně uplatňoval v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž zejména soud
odvolací se těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění svých rozhodnutí
velmi pečlivě vypořádal. Státní zástupce má tedy za to, že je namístě odkázat
na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle
kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v
řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou
stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno
oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě,
jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání
vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v
předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným
skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém
rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto
směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při
zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se
pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných
právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost
může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že
buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní
předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může
rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v
žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod
dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém
zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím
důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou
Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v
extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně
garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v
posuzované věci nejde. Z naznačeného výkladu je patrné, že převážná část obviněným uvedených námitek
uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi napadá právě skutková
zjištění, přičemž však bez hlubší argumentace vyjadřuje nesouhlas se skutkovými
závěry soudu a nabízí závěry vlastní, konkrétní (extrémní) rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů přitom neoznačil. Jedná se
především o námitky vztahující se k údajnému navádění k trestné činnosti
svědkem F.
na pokyn či se souhlasem policie, což ovšem neodpovídá ve věci
učiněným skutkovým zjištěním. K tomu lze nad rámec dovolacího řízení uvést, že
soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové
závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné
pochybnosti. Ohledně naznačované policejní provokace pak lze souhlasit se
státním zástupcem, že se touto námitkou odvolací soud podrobně zabýval. Na str. 12-14 jeho rozsudku stejně jako na výše citovanou argumentaci státního zástupce
lze nad rámec dovolacího řízení odkázat. V kontextu odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu se totiž jeví, že obviněný ve svém dovolání pomíjí celou řadu
podstatných skutkových zjištění, resp. je bagatelizuje s tím, že se pouze
vytahoval, když hovořil o svých kontaktech a dřívějších obchodech. Jeho
argumentace tak ve skutečnosti nesměřuje primárně k případnému porušení
ústavněprávních norem, ale pouze předkládá vlastní verzi skutkového děje bez
ohledu na zcela opačná skutková zjištění, jež vyplynula z provedeného
dokazování. V případě nevyslechnutí svědka F. staršího je pak zřejmé, že se o
tzv. opomenutý důkaz jednat nemůže, neboť vrchní soud jeho neprovedení náležitě
zdůvodnil a ve světle dalších skutkových zjištění byla jeho nadbytečnost
zjevná. Vrchní soud se stejně tak zabýval námitkou údajné nerovnosti zbraní,
pokud jde o možnost seznámit se s odposlechy, které nebyly policejním orgánem
vyhodnoceny jako „zájmové“. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, obviněný
poukazoval na telefonický rozhovor se svou matkou k prokázání svého tvrzení, že
byl k trestné činnosti vyprovokován. Vzhledem k dalšímu provedenému dokazování
a přesvědčivosti opačných skutkových závěrů se však provedení takového důkazu
logicky jevilo odvolacímu soudu jako nadbytečné. Další námitky obviněného jsou sice způsobilé dovolacího přezkumu, nelze jim
však přisvědčit. Ohledně poukazovaného rozporu mezi skutkovou větou v bodě 1
výroku o vině a přisouzenou právní větou lze konstatovat, že byť to v
odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo explicitně řečeno, toto jednání netvoří
samostatný útok pokračujícího trestného činu, ale bylo součástí skutku, v rámci
kterého již posléze k prodeji došlo. Jeho smyslem totiž zjevně bylo policistu
přesvědčit k nákupu daleko většího množství pervitinu. Byť by tedy i toto
jednání posuzované izolovaně naplňovalo znaky trestného činu, v kontextu
následného daleko závažnějšího skutkového děje tvořilo spíše jakousi přípravu. K tomu lze také poukázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 17, kde
odvolací soud za jednotlivé útoky (skutky v procesním smyslu) spáchané ve
spolupachatelství s N. V. P. označil jednání popsané pod body 2 a 4 výroku. Na výše označenou pasáž napadeného rozhodnutí pak lze odkázat i ve vztahu k
další prezentované námitce, v rámci které obviněný částečně vytrhává z kontextu
celého skutku pouze své vlastní jednání, částečně v rozporu s uplatněným
dovolacím důvodem opět vyjadřuje nesouhlas se soudy přijatou verzí skutkového
děje, přičemž se domáhá posouzení svého jednání jako zprostředkování, nikoli
prodeje.
Odvolací soud k tomu správně poukázal na spáchání činu ve
spolupachatelství a na skutečně zjištěnou roli obviněného v tomto ději. Jeho
závěrům přitom nelze nic vytknout. Správně se pak odvolací soud na str. 17 svého rozhodnutí vypořádal i s námitkou
obviněného ve vztahu k naplnění znaku velkého rozsahu. V rámci své dovolací
argumentace obviněný pouze poukazuje na teoretická východiska právního
posouzení (a opět v rozporu se skutkovými zjištěními tvrdí, že množství omamné
látky určil policejní agent). Neuvádí však žádnou konkrétní okolnost, jež by
mohla být při posouzení rozsahu trestné činnosti významná a jež by svědčila o
tom, že daný znak naplněn nebyl. Oproti tomu stojí skutečnost, že množství
účinné látky v pervitinu, s nímž obviněný obchodoval, velmi významně přesáhlo
judikaturou požadovanou hranici a obviněný měl zjevně zájem uskutečnit další
obchody. Konečně v případě námitky týkající se aplikace podzákonných norem je třeba
souhlasit se státním zástupcem, pokud poukazuje na to, že podzákonnému předpisu
je pouze svěřena pravomoc technického vymezení jinak obecně platného pojmu
„omamná a psychotropní látka“. Vláda je při tomto technickém vymezení ve své
normotvorné působnosti výrazně limitována přímo zákonem, a to kromě samotného
zmocnění podle § 44c zákona č. 167/1997 Sb., o návykových látkách (dále jen
„zákon o návykových látkách“), právě obsahem pojmu „omamná a psychotropní
látka“, který nemůže být vykládán zcela libovolně. Správně je možné poukázat
také na interpretační ustanovení § 130 tr. zákoníku, které definuje pojem
„návykové látky“, mezi něž řadí alkohol, omamné a psychotropní látky a ostatní
látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo
rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Za omamnou a psychotropní látku
lze proto považovat pouze takovou, která vykazuje právě zde zmíněné vlastnosti,
tedy je „způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo
rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování“. V případě stanovení seznamu
omamných a psychotropních látek je tak vláda ve vztahu k trestnímu právu
omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky, není zde
ústavně pochybná možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy
normativním aktem moci výkonné. Obsahově se zde tedy nejedná o ústavně
nepřípustné dotváření trestněprávních norem mocí výkonnou. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. se přitom drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně
anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/97 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000). Správně také státní zástupce poukázal na pasáž nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 obsaženou v bodě č. 28, a sice: „V dané situaci by tak daná úprava
nařízením vlády byla ještě akceptovatelná, kdyby pro tuzemské adresáty právních
norem takto byla zpřehledňována či více zpřístupňována mezinárodní úprava,
kterou je Česká republika ve smyslu čl. 1 odst. 2 a čl.
10 Ústavy vázána, anebo
se jednalo o konkretizaci zákonné normy upravující danou problematiku alespoň v
základních rysech.“ Podle názoru nejvyššího soudu se v případě nařízení vlády
č. 463/2013 Sb. jedná právě o konkretizaci zákonné normy upravující danou
problematiku v hrubých rysech. Se státním zástupcem se ovšem nelze ztotožnit v tom směru, že by v hypotetickém
případě nesouladu nařízení vlády č. 463/2013 Sb. s ústavním pořádkem bylo
jakékoli nakládání s omamnými a psychotropními látkami trestně zcela
nepostižitelné. V takovém případě by totiž bylo vymezení obsahu pojmu „omamná a
psychotropní látka“ věcí soudní judikatury. V této souvislosti pak lze poukázat
např. na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013,
které sice primárně směřuje k výkladu pojmu „množství větší než malé“ u
omamných a psychotropních látek a přípravků je obsahujících (§ 283, § 284, §
285 tr. zákoníku), v důsledku toho však také obsahuje samotný výčet těchto
látek, jejichž charakter látek omamných a psychotropních nebyl doposud
judikaturou zpochybněn. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného
dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného P. D. M. proto pro jeho zjevnou
neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu