Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Viléma Swětíka a 2) Ing. Miroslavy Swětíkové, zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 44 C 45/2021-79 ze dne 19. 8. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 122,123/2023-123 ze dne 10. 5. 2023 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3337/2023-144 ze dne 21. 12. 2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované zaplatit každému ze stěžovatelů 3 750 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 57 916 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok II.), a uložil žalované zaplatit každému ze stěžovatelů náhradu nákladů řízení 8 365 Kč (výrok III.).
3. Obvodní soud konstatoval, že celkovou délku posuzovaného řízení (tři roky a šest měsíců) je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou. Základní částku zadostiučinění pro každého ze stěžovatelů stanovil na 15 000 Kč za každý rok trvání řízení s výjimkou prvních dvou let, kdy dochází ke krácení na částku poloviční. Z důvodu složitosti věci základní částku snížil o 20 %, když poukázal na hmotněprávní (vývoj judikatury vztahující se k problematice přípustnosti vedení exekuce a posuzování okolností týkajících se uzavírání rozhodčích smluv) i procesní složitost (některé úkony prováděla soudní exekutorka, řízení probíhalo na dvou stupních obecné soudní soustavy i před Ústavním soudem). Vzhledem ke sdílené újmě stěžovatelů zastoupených stejným advokátem základní částku dále snížil o 10 %. Z důvodu významu předmětu řízení pro stěžovatele naopak základní částku zvýšil o 10 % (běžný význam řízení byl zvýšen postižením nemovitosti, účtů a mzdy) a za přiléhavé postupu soudů v posuzovaném řízení (dvě období dlouhodobější nečinnosti) považoval zvýšení základní částky o dalších 10 %.
4. Městský soud v Praze změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze stěžovatelů 7 500 Kč s úrokem z prodlení, jinak jej v tomto výroku potvrdil a uložil žalované zaplatit stěžovatelům náklady řízení před soudy obou stupňů po 18 083 Kč každému.
5. Z rozhodnutí městského soudu vyplývá, že základní částku zadostiučinění považoval za odpovídající ustálené judikatuře. Pokud jde o modifikační kritéria, ztotožnil se městský soud se snížením základní částky o 20 % z důvodu složitosti řízení. Pro sdílenou újmu městský soud zadostiučinění nesnížil. Oproti tomu kritérium významu řízení pro stěžovatele ohodnotil 20% zvýšením základní částky. Další zvýšení základní částky o 10 % z důvodu postupu soudů v řízení, jakož i závěr, že další důvody pro úpravu základní částky zadostiučinění dány nejsou, považoval za adekvátní. Zadostiučinění pro každého ze stěžovatelů tak mělo činit 37 500 Kč (základní částka za dobu řízení) plus 10 %, tj. 41 250 Kč s příslušenstvím. Při úhradě po 30 000 Kč a obvodním soudem přiznané částce po 3 750 Kč tak zbývalo každému stěžovateli uhradit 7 500 Kč.
6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že pokud městský soud výši základní částky zadostiučinění zkrátil za první dva roky na polovinu (jelikož každé řízení nějakou dobu trvá), postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. část VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011) s tím, že výjimkou není ani exekuční řízení, zvláště mají-li v něm být posouzeny složitější právní otázky jako například vykonatelnost exekučního titulu. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka, zda může jít k tíži účastníka procesní postup zvolený soudem, který vede k prodlužování řízení a následně je v rámci řízení o přiznání zadostiučinění přičten k jeho tíži pro procesní složitost, neboť jestliže městský soud zhodnotil jak kritérium složitosti řízení, tak kritérium postupu soudů v řízení, nepředstavoval jeho rozsudek jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu.
10. Přesvědčivou argumentaci svědčící pro závěr, že by výsledná částka poskytnutého zadostiučinění byla s ohledem na konkrétní okolnosti věci extrémně nízká, resp. že by obecné soudy při svém rozhodování postupovaly způsobem rozporným se zákonem či relevantní judikaturou, stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvádějí. Jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se řádně zabývaly jednotlivými kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odůvodňujícími případné zvýšení či snížení základní částky zadostiučinění a dostatečným způsobem vyložily konkrétní důvody, kterými se při určení výše přiznaného zadostiučinění řídily.
11. Důvody pro zvýšení základní částky zadostiučinění shledaly v kritériu významu řízení pro stěžovatele i u kritéria postupu soudů v řízení. Snížením základní částky zadostiučinění pak zohlednily složitost posuzovaného řízení, které probíhalo na více stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem. Zde lze toliko pro úplnost doplnit, že tehdejší ústavní stížnost stěžovatelů byla odmítnuta pro nepřípustnost (usnesení sp. zn. II. ÚS 1702/19 ), neboť napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Jak Ústavní soud poznamenal, stěžovatelé tak mohli v dalším řízení uplatnit své námitky i odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou podle nich krajský soud opomenul, resp. kterou v době svého rozhodování ještě ani nemohl znát.
12. Podle stěžovatelů nebylo snížení zadostiučinění z důvodu procesní složitosti namístě, neboť dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Schmidtová proti České republice, č. 48568/99, § 65, 22. července 2003, Golha proti České republice, č. 7051/06, 26. května 2011) jim nelze klást k tíži, že plně využili prostředků nápravy, které jim vnitrostátní právní řád nabízí. Z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by obecné soudy využití opravných prostředků stěžovatelům jakkoliv přičítaly k tíži. Při hodnocení délky řízení ale současně nelze odhlížet ani od jeho složitosti, která v sobě zahrnuje mimo jiné právě i větší počet instancí, které se do řešení věci zapojují, čímž se celková doba trvání řízení nutně prodlužuje. Závěry obecných soudů se tak ani v tomto směru nevymykají smyslu a účelu právní úpravy a meze ústavnosti nepřekračují.
13. Upozorňují-li stěžovatelé, že v jiné věci týkající se zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ( sp. zn. II. ÚS 3163/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz), kde byla ústavní stížnost odmítnuta, shledal Evropský soud pro lidská práva stížnost tehdejších stěžovatelů v části opodstatněnou a následně vydal rozhodnutí, kterým vzal na vědomí smírné urovnání, nijak nespecifikují, v čem konkrétně by mělo být toto rozhodnutí významné pro posouzení jejich ústavní stížnosti. V daném řízení obvodní soud zhodnotil požadavek stěžovatelů na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu jako důvodný, městský soud však žalobu zamítl. Oproti tomu v nynějším případě bylo stěžovatelům zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soudy přiznáno a stěžovatelé pouze nesouhlasí s jeho výslednou výší, jejíž přehodnocování však Ústavnímu soudu, coby orgánu ochrany ústavnosti, obecně nepřísluší.
14. Své povinnosti posoudit otázku přiměřeného zadostiučinění na základě individuálních okolností obecné soudy dostály a způsobem odpovídajícím povaze věci vyložily, proč rozhodly právě tak, jak rozhodly. Jejich úvahy promítnuté do odůvodnění napadených rozhodnutí nelze označit za svévolné či nepřiměřené, ale naopak je lze považovat za z pohledu ústavněprávního přezkumu akceptovatelný výraz nezávislého soudního rozhodování.
15. Jelikož pochybení způsobilé zapříčinit stěžovateli tvrzené porušení práv Ústavní soud nezjistil, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2025
Jan Wintr, v. r. předseda senátu