Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele O. V., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Na poříčí 12, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2014, č.j. 1 T 90/2014-340, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2014, č.j. 4 To 418/2014-417, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č.j. 6 Tdo 1581/2014-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Pokud jde o jednání kvalifikované jako přečiny krádeže a přečin porušování domovní svobody, považuje stěžovatel hodnocení dokazování obecnými soudy za extrémně rozporné a dosahující stupně porušení Ústavy. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen za krádež vloupáním, aniž by přišel do styku s překážkou bránící vniknutí, kterou měl překonat nebo s věcmi, které měl odcizit a dokonce ukrývat. Dle názoru stěžovatele došlo v jeho případě k tak závažným pochybením při hodnocení důkazů, že je zapotřebí konstatovat naprostou libovůli obou obecných soudů. Odvolací soud, podle tvrzení stěžovatele, také nevěnoval žádnou pozornost jeho obhajobě, která byla součástí odvolacích námitek, a jeho obhajobu nijak nevyvrátil, neboť ji úplně ignoroval.
Stěžovatel také upozorňuje na skutečnost, že trestný čin kvalifikovaný podle § 284 trestního zákoníku (přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu) nemůže být trestným činem, neboť v trestním zákoníku formulovaná skutková podstata je v rozporu se zásadou "žádný trestný čin bez zákona a žádný trest bez zákona". Takové ustanovení je podle stěžovatele zjevně protiústavní, když jednání, které je trestné, má být jako trestné v zákoně přímo popsáno, a to bez odkazu na podzákonný předpis i bez odkazu na judikaturu.
Stěžovatel namítá, že jelikož množství drogy vyšší než malé není možno nijak exaktně zjistit, ověřit, ani zkontrolovat, nelze trestný čin s takto pojatou skutkovou podstatou vůbec spáchat, když má-li někdo při sobě drogu, může ji mít jak na okamžité užití, tak tzv. do zásoby, a to na jeden či více dnů. Úvahy obecných soudů ve vztahu k trestnému činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu, kdy se Nejvyšší soud drží své judikatury a považuje ji za ústavně konformní, považuje stěžovatel za rozporné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 13/12
.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
V této souvislosti lze upozornit především na následující skutečnosti. Stěžovatel vnikl silou do obydlí jiného, a to vytržením dveří, jejichž zámek byl uzamčen jen na jeden západ, čímž překonal překážku, jejímž účelem bylo vniknutí zabránit. Stěžovatel byl vypátrán policejní hlídkou se služebním psem ve křoví nedaleko místa činu. V blízkosti napadeného objektu byl nalezen provizorně zakrytý batoh a věci svázané do uzlíku, přičemž šlo o věci odcizené z objektu a v batohu se také nacházela peněženka obsahující občanský průkaz stěžovatele. O vině stěžovatele pak svědčí také ve vnitřních prostorách napadeného objektu zajištěné a s osobou stěžovatele ztotožněné stopy, a to stopa pachová a daktyloskopická, a také časové souvislosti vyplývající z výpovědí jednotlivých svědků.
Obhajoba stěžovatele spočívala v podstatě v tom, že údajně viděl rozsvícenou budovu s otevřenými dveřmi, myslel si, že je to bar, vstoupil dovnitř, sedl si ke stolu a čekal na obsluhu. Protože se mu udělalo nevolno, otevřel okno, a když obsluha stále nepřicházela, odešel, přičemž ztratil orientaci, zabloudil a pak asi někde na chvíli usnul a byl okraden. Tuto obhajobu hodnotily obecné soudy s ohledem na provedené důkazy jako nevěrohodnou, když navíc naprosto nic nemohlo vně ani uvnitř domu signalizovat, že by napadený objekt byl veřejnou provozovnou nebo barovou místností. Verze, kterou předkládal stěžovatel, tedy že náhodně a v dobré víře vstoupil do domu, který byl právě někým jiným vyloupen, po odchodu z domu byl okraden a jeho peněženku i s penězi pachatel přiložil k věcem, které předtím odcizil z domu, byla soudy vyhodnocena jako jen stěží akceptovatelná až absurdní. Tento svůj závěr soudy také patřičně zdůvodnily.
Ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu je pak třeba uvést, že stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž se současně snaží prosadit vlastní a pro sebe příznivější verzi událostí, když tvrdí, že se předmětných činů nedopustil. Obecné soudy však na základě celé řady provedených důkazů dospěly k jinému závěru a Ústavní soud jim v tomto směru s ohledem na námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti nemá co vytknout.
Ačkoliv při vazebním zasedání stěžovatel přiznal, že šlo o pervitin, který měl pro svou vlastní potřebu, při hlavním líčení tvrdil, že cestou ve voze taxi vzal mimoděk odněkud krabičku, o níž se domníval, že obsahuje žvýkačky, a tu si dal do kapsy od bundy, neotevřel ji však a nevěděl proto, co v ní doopravdy je, a pokud se následně ukázalo, že jde o pervitin, nepatří jemu. Také toto tvrzení stěžovatele obecné soudy vyhodnotily jako nepřijatelné a uzavřely, že stěžovatel bez oprávnění pro svou potřebu přechovával pervitin, a to v množství větším než malém, konkrétně 8.68 g hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 6.874 g čistého metamfetaminu.
Okresní soud dále uvedl, že váhové množství zajištěného čistého metamfetaminu vícenásobně převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta a jde o takové množství látky, z něhož již vyplývá výraznější ohrožení pro život a zdraví lidí, jak má na mysli stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tpjn 301/2013, ze dne 13. 3. 2014, které obsahuje přílohu, v níž je množství větší než malé definováno a u pervitinu - metamfetaminu jde o 1.5 g.
Se závěry okresního soudu se i v tomto ohledu ztotožnil také odvolací soud. S námitkami stěžovatele stran § 284 trestního zákoníku a určovaní množství "většího než malého" se ve svém usnesení vypořádal již Nejvyšší soud, když poukázal na to, že stěžovatel dezinterpretuje nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12
.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12 , bylo zrušeno ustanovení § 289 odst. 2 trestního zákoníku, ve slovech "a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů". Současně v důsledku tohoto nálezu pozbylo platnosti ustanovení § 2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanovilo, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. Jak Nejvyšší soud ve svém usnesení správně uvedl, nález sp. zn. Pl.
ÚS 13/12 se však netýkal ustanovení § 284 trestního zákoníku a trestnost přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu pro vlastní potřebu v množství větším než malém nebyla v tomto nálezu nijak zpochybněna. K výkladu pojmu větší než malé množství následně s ohledem na požadavky aplikační praxe přistoupilo trestní kolegium Nejvyššího soudu ve svém stanovisku ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013. Obecné soudy postupovaly s odkazem na toto stanovisko, a vzhledem k tomu, že množství látky zajištěné u stěžovatele vícenásobně přesáhlo množství definované jako větší než malé, byl stěžovatel uznán vinným také přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2015
David Uhlíř v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu