Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: V. Y., t. č. ve Vazební věznici v Českých Budějovicích, zastoupený Mgr. Igorem Žižkem, advokátem, sídlem Moskevská 697/72, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. března 2025 č. j. 3 To 107/2025-25 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 14. února 2025 č. j. 7 Nt 1901/2025-6, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Písku jako vedlejší účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na osobní svobodu chráněného čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (respektive práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny) rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby.
2. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví. Na konci listopadu 2024 byl stěžovatel zadržen a následně vzat do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. vazba útěková). V únoru 2025 požádal o propuštění z vazby. Okresní soud v Písku tuto žádost zamítl napadeným usnesením. Poukázal na trvající důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil trestných činů, pro něž je stíhán, a na důvodnou obavu, že se stěžovatel v případě propuštění na svobodu bude vyhýbat trestnímu stíhání či trestu, který mu hrozí, tím, že se bude skrývat, případně opustí Českou republiku a vrátí se zpět do svého domovského státu.
Stěžovatel po zadržení uvedl, že se hodlá vrátit na Ukrajinu. Dále chtěl prodat své vozidlo a rozprodával další věci. Stěžovatel je cizinec bez potřebného zázemí na území České republiky a je nezaměstnaný. S ohledem na kvalifikaci jeho jednání je ohrožen poměrně vysokou trestní sazbou. Okresní soud zmínil též charakter trestné činnosti a vysokou míru agresivity stěžovatele, které svědčí o jeho výrazné psychické labilitě, a skutečnost, že stěžovatel užívá pervitin a marihuanu.
3. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost proti usnesení okresního soudu. Přisvědčil okresnímu soudu, že není možné stěžovatele propustit z vazby. Stěžovatel je stíhán pro dva úmyslné trestné činy, kterých se měl dopustit bez jakéhokoliv varování a zjevné příčiny. Jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání svědčí o psychické rozkolísanosti stěžovatele. Stěžovatel je ohrožen poměrně vysokou trestní sazbou. Při vědomí jeho lability by trestní stíhání na svobodě nemusel zvládnout, obzvlášť za situace, kdy dle svého vyjádření nemá v České republice bližší vazby.
Na svůj labilní psychický stav poukazoval i sám stěžovatel v dopise, který zaslal poškozenému. Také o užívání návykových látek se zmiňoval sám stěžovatel. V rámci výslechu při zadržení stěžovatel uvedl, že se na adrese svého bydliště již nebude zdržovat a chce se vrátit na Ukrajinu. Krajský soud proto uzavřel, že i nadále trvají důvody útěkové vazby. Stěžovatel neskýtá záruky umožňující nahradit vazbu jiným opatřením.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postup trestních soudů odporoval řadě rozhodnutí Ústavního soudu. Skutečnosti zakládající vazební důvody nemají oporu ve spise. Fakt, že stěžovatel je cizincem bez potřebného zázemí a je nezaměstnaný, není vazebním důvodem. Případná vysoká trestní sazba není relevantním vazebním důvodem. Soudy ignorovaly relevantní judikaturu, na kterou stěžovatel odkazoval, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a právní jistotu. Stěžovatel dosud nebyl trestán, nevyhýbal se trestnímu stíhání, neskrýval se před orgány činnými v trestním řízení. Neexistují důkazy o jeho úmyslu uprchnout a skrývat se.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. V rozhodnutích o vazbě je třeba výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu, přičemž je třeba vyhnout se stereotypním formulacím. Soudy rozhodující o vazbě nejsou povinny vypořádat se s každým konkrétním argumentem obviněného či jeho obhájce, měly by však adekvátně reagovat na tvrzení způsobilá zpochybnit oprávněnost dalšího trvání vazby. Jinými slovy, tzv. vazební rozhodnutí musejí být řádně odůvodněna (nález ze dne 8. prosince 2022 sp. zn. I. ÚS 2987/22 , body 20 a 27).
7. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostála. Jak Ústavní soud vysvětlí dále, trestní soudy rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby založily na skutečnostech dostatečně zdůvodňujících obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Žádné okolnosti, které by tuto obavu mohly zmírnit, stěžovatel v žádosti o propuštění z vazby ani v odvolání proti usnesení okresního soudu (a koneckonců ani v ústavní stížnosti) netvrdil.
8. Podle judikatury Ústavního soudu hrozba vysokým trestem odůvodňuje útěkovou vazbu, je-li konkrétní a podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku ve spojení s dalšími aspekty trestní věci, a to v rámci rozpětí sazby stanovené trestním zákoníkem. Typová (tolik objektivní) hrozba vysokého trestu není sama o sobě dostačující. Hrozba vysokého trestu znamená, že lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let (nález ze dne 1. dubna 2004 sp. zn. III.
ÚS 533/03 , N 48/33 SbNU 3, a řada na něj navazujících, například nález ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 , N 146/74 SbNU 241). Úvaha soudu o hrozící trestní sazbě musí vycházet z konkrétních okolností případu, nelze jen odkázat na příslušnou trestní sazbu (například nález ze dne 17. května 2011 sp. zn. IV. ÚS 3294/09 , N 93/61 SbNU 447). Z tohoto pohledu by napadená rozhodnutí, která jen stručně zmiňují zákonnou sazbu trestných činů, pro něž je stěžovatel stíhán (3 až 10 let), mohla být problematická, nicméně trest hrozící stěžovateli nebyl jediným ani hlavním argumentem pro zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby.
Trestní soudy se tedy zcela správně neomezily na úvahy o možném budoucím trestu hrozícím stěžovateli (nález ze dne 26. února 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25 , bod 33).
9. Ústavní soud mezi faktory relevantní pro odůvodnění útěkové vazby řadí mimo jiné charakter a morálku obviněného, jeho majetek a kontakty v zahraničí (nález ze dne 11. prosince 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 , N 215/71 SbNU 517, bod 34), vazby k území České republiky (nálezy ze dne 18. června 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 , N 125/73 SbNU 887, a ze dne 17. října 2023 sp. zn. III. ÚS 1664/23 , bod 30) či přípravu obviněného na odcestování (nález ze dne 22. května 2013 sp. zn. I. ÚS 2183/12 , N 91/69 SbNU 429, bod 18).
10. Právě o takové okolnosti trestní soudy opřely svá rozhodnutí, neboť poukazovaly na labilní psychický stav stěžovatele ve spojení s obavou, že by se stěžovatel - cizí státní příslušník mohl vyhýbat trestnímu stíhání tím, že se vrátí do země původu. Jejich závěry stěžovatel nijak konkrétně nezpochybňuje s výjimkou námitky, že útěková vazba nemůže být odůvodněna tím, že obviněný je cizinec bez vazby na Českou republiku. Nic takového však z judikatury Ústavního soudu nevyplývá. V nálezu ze dne 14.
července 2020 sp. zn. III. ÚS 2987/19 , N 148/01 SbNU 42, Ústavní soud podrobil kritice takový argument v rozhodnutí o předběžné vazbě podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (bod 22), tehdy tak však učinil proto, že to byl argument ryze obecný (obdobně též nález ze dne 18. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13 , N 37/72 SbNU 419, body 40 a 41, či již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ; výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 , jehož se stěžovatel v této souvislosti rovněž dovolával, se této otázce nevěnuje vůbec).
Oproti tomu v případě stěžovatele soudy poukázaly na skutečnost, že stěžovatel je nezaměstnaný a jeho jedinou blízkou osobou v České republice je jeho kmotr (bod 9 usnesení krajského soudu). Dále vycházely z jeho výpovědi při zadržení, že se již nebude zdržovat na adrese svého současného bydliště v České republice a chce se vrátit na Ukrajinu (bod 9 usnesení krajského soudu) a ze zjištění, že stěžovatel rozprodává své věci a hodlal prodat své vozidlo (bod 6 usnesení okresního soudu). Tyto skutečnosti lze považovat za dostatečný podklad pro obavu, že by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání tím, že uprchne (vrátí se do země původu).
11. Nic tedy nesvědčí o tom, že by napadená rozhodnutí byla opřena o nezákonný vazební důvod, v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo bez opory v konkrétních skutečnostech, což jsou typické důvody neústavnosti rozhodnutí o vazbě či o jejím dalším trvání (například již citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 170/25 a
I. ÚS 1694/14 ).
12. V tom, že se krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení výslovně nezabýval obecnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu, které stěžovatel uplatnil ve stížnosti, a nevysvětlil, proč jí jeho závěry neodporují, nelze spatřovat porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (srov. přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 170/25 , body 35 až 37). Podstatné je, že se krajský soud zabýval všemi okolnostmi relevantními pro rozhodnutí o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby.
13. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu