Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele G. K., zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, sídlem Spálená 92/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 993/2023-1592 ze dne 29. listopadu 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 390/2019-1519 ze dne 19. prosince 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") č. j. 4 T 252/2011-1416 ze dne 5. listopadu 2018 uznán vinným ze spáchání dvou přečinů podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") č. j. 6 To 390/2019-1454 ze dne 15. března 2021 bylo z důvodu promlčení zastaveno trestní stíhání stěžovatele pro skutky, v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky pokračujícího přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
3. Rozsudkem okresního soudu nebyla obžaloba zcela vyčerpána, pro zbývající skutky okresní soud usnesením č. j. 4 T 252/2011-1409 ze dne 5. listopadu 2018 zastavil trestní stíhání stěžovatele z důvodu promlčení. Krajský soud usnesením č. j. 6 To 391/2019-1465 ze dne 15. března 2021 zamítl stížnost státní zástupkyně proti usnesení okresního soudu. Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce usnesením č. j. 5 Tdo 647/2022-1491 ze dne 27. července 2022 usnesení krajského soudu částečně zrušil.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o vině pod bodem 2), v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody a uznal stěžovatele vinným z přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Za tento přečin uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Skutek, za nějž byl stěžovatel napadeným rozsudkem krajského soudu odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel jako ředitel poškozené příspěvkové organizace X navyšoval ceny za vystoupení prostřednictvím účelově založených uměleckých agentur a větší část takto získaných peněz si nechal vyplácet na základě údajných poradenských smluv. Poškozené tím způsobil škodu nejméně 373 905 Kč.
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel namítá, že výpovědi svědků S. K., I. Z. a V. V. byly provedeny procesně nerelevantním způsobem. V hlavním líčení neměly být přečteny protokoly o výpovědích těchto svědků z přípravného řízení. Výpovědi svědků Z. a K. byly provedeny v roce 2011, u výslechů nebyl přítomen ani stěžovatel, ani jeho obhájce. Výslechy jmenovaných svědků byly v přípravném řízení provedeny podle něj v rozporu s § 164 trestního řádu, svědkyně Z. nebyla navíc při svém výslechu před slovenskými orgány řádně poučena v souladu s českými předpisy. Soudům vytýká i to, že se ani nepokusily ji předvolat. Krajskému soudu mu neumožnil realizovat obhajobu, když zamítl jeho návrhy na slyšení uvedených svědků.
7. Stěžovatel dále namítá, že byl v rozporu s § 190 odst. 2 trestního řádu uznán vinným podle přísnějšího ustanovení trestního zákona a že byl uznán vinným pro skutek, který již byl promlčen. Skutek byl obžalobou původně kvalifikován jako součást pokračujícího trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Promlčecí doba byla podle stěžovatele naposledy přerušena podáním obžaloby. Přerušení nenastalo vyhlášením odsuzujícího rozsudku okresního soudu, neboť tímto rozsudkem nebyl odsouzen "pro tento trestný čin" ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. To odvozuje primárně z toho, že nebyl zákonným způsobem upozorněn na změnu právní kvalifikace.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti sice výslovně navrhl zrušení toliko rozsudku krajského soudu a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání se prakticky nevymezuje. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud tak považuje ústavní stížnost za obsahově směřující i proti usnesení Nejvyššího soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 4365/12 ze dne 16. července 2013 (N 122/70 SbNU 109), bod 9; dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, stížnost č. 57567/00].
9. Ústavní stížnost tak byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
11. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval výše uvedené námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451].
12. S námitkou stěžovatele k procesní použitelnosti výpovědí uvedených svědků se velice podrobně vypořádal zejména Nejvyšší soud (body 28 až 34 usnesení). Připomněl mimo jiné, že stěžovatel v hlavním líčení konaném dne 13. června 2014 výslovně souhlasil se čtením protokolů výslechu svědků. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu, kterou považuje za přiléhavou a vyčerpávající a na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě nijak nereaguje.
13. Také s námitkou porušení § 190 odst. 2 trestního řádu se Nejvyšší soud vypořádal, a to v bodech 35 až 37 usnesení. Připustil zde pochybení okresního soudu, avšak připomněl, že v předchozím (kasačním) usnesení vyslovil právní názor, že daný skutek může být posouzen jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Nejvyšší soud z toho dovodil, že stěžovatel byl tímto způsobem upozorněn na změnu právní kvalifikace a mohl tomu přizpůsobit svou procesní obranu. Ústavní soud nemá důvod tento závěr rozporovat, zvláště když ani v tomto případě stěžovatel na uvedenou argumentaci nereaguje.
14. K námitce, že skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, byl již promlčen, odkázal Nejvyšší soud na předchozí (kasační) usnesení, v němž námitku vyvrátil. Ústavní soud k tomu dodává, že § 34 odst. 1 trestního zákoníku váže délku promlčecí doby na typovou závažnost trestného činu, tedy na jeho hmotněprávní posouzení. Stěžovatelova úvaha, že pro tuto délku má význam to, jak byl čin kvalifikován v obžalobě, resp. zda byl obviněný řádně poučen o možnosti změny právní kvalifikace, nemá žádné opodstatnění a zákonnou oporu. Z toho rovněž vyplývá, že k přerušení běhu promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku vyhlášením rozsudku (či jiným rozhodnutím uvedeným v citovaném ustanovení) dochází bez ohledu na to, zda byl skutek v tomto rozsudku kvalifikován jako jiný trestný čin, než pro jaký jej následně soud uznal vinným (srov. COUFALOVÁ, B., In ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 549).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu