Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů P. B. a M. B., zastoupených JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 439/2022-2281 ze dne 14. prosince 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 51/2021 ze dne 18. listopadu 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 62 T 3/2021-1899 ze dne 2. června 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel P. B. byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ("krajský soud") uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let (pro výkon byl zařazen do věznice s ostrahou) a k trestu pětiletého zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích, družstvech či jiných obdobných společnostech. Stěžovatel M. B. byl týmž rozsudkem uznán vinným z pomoci ke zločinu dotačního podvodu a ke zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let (výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let) a k trestu tříletého zákazu činnosti jako první stěžovatel.
3. Skutek, za nějž byl stěžovatel P. B. odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že jako jednatel obchodní společnosti X ("společnost X") opakovaně úspěšně žádal Ministerstvo průmyslu a obchodu ("ministerstvo") pro společnost X o dotace z Operačního programu Podnikání a inovace a ministerstvo o poskytnutí dotace, přičemž za účelem doložení způsobilých výdajů projektu k vyplacení dotace ministerstvu předkládal faktury a jiné dokumenty obsahující nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, popř. faktury skrytě zahrnující i tzv. aktivace, tedy nezpůsobilé výdaje k proplacení. Tím docílil nesprávného použití dotací a způsobil škodu České republice ve výši 13 220 153,70 Kč. Pomoc, za kterou byl odsouzen M. B., spočívala - opět stručně vyjádřeno - v tom, že jako jednatel společnosti Y uzavřel za tuto společnost jako zhotovitelku smlouvy o dílo se společností X a s úmyslem umožnit a usnadnit společnosti X doložení údajně způsobilých výdajů pro čerpání dotací vystavil faktury a další dokumenty obsahující nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, popř. skrytě zahrnující i tzv. aktivaci, tedy nezpůsobilé výdaje k proplacení. Tímto způsobem umožnil společnosti X neoprávněné čerpání dotace a vědomě tak napomohl způsobení škody České republice ve výši 10 197 653,70 Kč.
4. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem zrušil všechny výroky z rozsudku krajského soudu, jež se týkaly stěžovatelů. Stěžovatele P. B. zároveň nově uznal vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a uložil mu za to úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let (výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let), a trest zákazu shora uvedené činnosti mu uložil na osm let. V rámci vymezení skutku vrchní soud vyčíslil škodu způsobenou tímto stěžovatelem částkou 11 869 716 Kč. Stěžovatele M. B. uznal vrchní soud napadeným rozsudkem vinným z pomoci ke zločinu dotačního podvodu a ke zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a uložil mu za to úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců (výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let) a trest zákazu činnosti jako krajský soud. V rámci skutku, za nějž byl odsouzen tento stěžovatel, vyčíslil škodu částkou 8 847 216 Kč.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely výhradně z důkazů předložených obžalobou a nevzaly v úvahu, že jsou v přímém rozporu s důkazy předloženými obhajobou. Za klíčovou okolnost považují výklad pojmu "aktivace" jakožto výdaje, který není způsobilý k zařazení mezi dotační výdaje. Obecným soudům vytýkají, že neprovedly důkazy výslechem osob, které měly na starosti kontrolu jednotlivých dotačních programů. Připomínají, že odvolací soud některé stavební práce uznal jako způsobilé výdaje, a mají za to, že rozdíl v posuzování soudů se odvíjel od toho, který subdodavatel práce vykonal, což považují za nesprávné.
7. Podle stěžovatelů z popisu skutkového děje plyne, že nejednali ani v úmyslu přímém, ani v úmyslu nepřímém, neboť valnou většinu administrativních prací spojených s předmětnými dotačními tituly vykonávaly jim podřízené osoby. Na jejich úsudek se stěžovatel P. B. spoléhal a stěžovatel M. B. neměl důvod se domnívat, že něco není v pořádku. Poukazují na to, že i vrchní soud označil podmínky dotací za značně nepřehledné. Je třeba se v jejich případě zabývat tím, zda nedošlo k dvojímu postihu jednoho jednání a zda nepřichází v úvahu aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Finanční řízení bylo sice vedeno vůči právnickým osobám, za které jednali, ale postih těchto právnických osob bezprostředně postihl i je samotné. Z toho dovozují, že ve finančním řízení došlo k dostatečnému zhodnocení pochybení, která nastala v rámci dotačních titulů.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání - s výjimkou dále uvedenou - příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatelé ústavní stížností napadají i rozsudek krajského soudu, avšak vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil ve všech výrocích týkajících se stěžovatelů. K rozhodování o ústavnosti zrušeného rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelé uplatňovali výše uvedené námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizují stejným způsobem, jakým to činili při obhajobě. Namítají-li, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely výhradně z důkazů předložených obžalobou a nevzaly v úvahu, že jsou v přímém rozporu s důkazy předloženými obhajobou, zůstávají pouze u tohoto obecného tvrzení a svou námitku blíže nekonkretizují. Nepoukazují tedy na žádné konkrétní rozpory v provedeném dokazování, které by obecné soudy ignorovaly. Ústavní soud proto rovněž pouze v obecné rovině konstatuje, že uvedené přesvědčení stěžovatelů nesdílí a ve způsobu, jakým obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy, nenalezl žádný rozpor. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na bod 18 rozsudku krajského soudu, kde tento soud dostatečně a srozumitelně vysvětlil způsob, jakým hodnotil provedené důkazy a vyvozoval z nich relevantní skutková zjištění, a zároveň se důsledně vypořádal se všemi důkazy, jež měly svědčit ve prospěch stěžovatelů, a vyvrátil jejich obhajobu.
11. K námitce, že obecné soudy neprovedly navrhované důkazy spočívající ve výslechu osob, které měly na starosti kontrolu jednotlivých dotačních programů, a to za účelem vyjasnění pojmu "aktivace", Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obsah pojmu "aktivace" označujícího některé výdaje nezpůsobilé pro účely čerpání dotace nebyl tak nejasný, jak stěžovatelé tvrdí. Jak uvedl krajský soud v bodě 18 napadeného rozsudku, z výpovědi svědkyně J. K. (poznámka Ústavního soudu: osoba bez vztahu k soudkyni zpravodajce téhož příjmení) vyplynulo, že i běžná účetní byla poměrně přesně obeznámena s tím, co se rozumí termínem "aktivace", a s termínem byl seznámen i stěžovatel P. B. na základě dokumentace vymezující podmínky poskytnutí dotace, s nimiž se musel seznámit při žádosti o dotace.
12. Odmítly-li obecné soudy za těchto okolností návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování pro nadbytečnost (srov. bod 16 rozsudku krajského soudu a body 86 a 87 rozsudku vrchního soudu), nemá Ústavní soud, co by tomuto závěru vytkl. Ústavní soud neidentifikoval žádný důkaz spadající do kategorie tzv. opomenutých důkazů.
13. Stěžovatelé v souvislosti s posuzováním tzv. aktivací tvrdí, že vrchní soud některé stavební práce uznal jako způsobilé výdaje a jiné nikoli, a to v závislosti na tom, který subdodavatel práce vykonal. Tím však do značné míry zkreslují úvahy a závěry vrchního soudu. Ten totiž pozorně posuzoval subjektivní stránku stěžovatelů ve vztahu k podmínkám jednotlivých projektů, resp. ve vztahu k výdajům, které lze v jejich rámci považovat za způsobilé. Kritériem pro toto posuzování nebylo primárně to, kdo dané práce vykonával, ale jak srozumitelné byly podmínky jednotlivých projektů z hlediska možného čerpání dotací, popř. zda existovaly smlouvy o dílo prokazující, že byly příslušné stavební práce provedené žadatelem o dotaci. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na body 90 až 99 napadeného rozsudku vrchního soudu.
14. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud i námitku stěžovatelů týkající se údajné absence úmyslného zavinění. Jak shrnul Nejvyšší soud v bodech 59 a 60 napadeného usnesení, námitka stěžovatelů vychází ze zcela jiné skutkové verze, tu obecné soudy spolehlivě vyvrátily. Vědomost stěžovatelů, že náklady na stavební práce či dodávky strojů nemohly představovat způsobilý výdaj k proplacení dotací, jakož i jejich vědomost o nutnosti dodržet závazný časový rámec pro proplacení dotace, byly spolehlivě prokázány. K prokázání úmyslu stěžovatelů Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na bod 18 napadeného rozsudku krajského soudu s tím, že nenachází důvod k rozporování argumentace obecných soudů, zvláště když na ni stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak konkrétně nereagují. Odkazují-li na konstatování vrchního soudu o nepřehlednosti podmínek dotací, opomíjejí, že vrchní soud tento závěr učinil pouze ve vztahu k části příslušné dokumentace a dovodil z toho neprokázání úmyslu stěžovatelů k části jednání, za něž je krajský soud uznal vinným (jak již bylo uvedeno), to znamená, že zásadním způsobem promítl tento závěr do posuzování viny stěžovatelů.
15. S námitkou dvojího postihu za jedno jednání a aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v bodech 65 a 66 napadeného usnesení. Připomněl, že ve správním řízení byla postižena společnost X, nikoli stěžovatelé, takže nelze uvažovat o existenci překážky věci rozsouzené. Možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud odmítl zejména s odkazem na vysokou škodu způsobenou trestnou činností, na její vysokou typovou závažnost a poměrně sofistikovaný způsob jejího spáchání. Ani v tomto ohledu neshledává Ústavní soud důvody k tomu, aby uvedený závěr rozporoval, mj. i proto, že sami stěžovatelé neuvádí žádné okolnosti, které by měly zásadním způsobem snižovat škodlivost jejich jednání.
16. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden rozsudek krajského soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu